Pardubičtí starostové ? 7. část

A právě tomuto rodákovi z Hobžovic na Příbramsku budou věnovány následující řádky. Ne snad pro časové rozmezí, v němž radnici řídil, to svou délkou nijak nevyniká. Ani z důvodu jeho nezvykle dlouhé životní cesty, z níž padesát osm let prošel ve století devatenáctém a dvacet šest let v navazujícím. Všimneme si ho spíše vzhledem k náplni, kterou dokázal vtisknout dnům, v nichž u něj nejistotu mládí nahradila důrazná mužnost přecházející znenáhla ve vyrovnané stáří.

František Hoblík si především jako jeden z prvních Pardubáků uvědomil význam sedmé moci – tisku. Ač byl od poslední májové neděle roku 1889 předním zdejším činitelem mladočeské strany, snažil se oslovovat širší okruh lidí než pouze její příznivce. K naplnění svého záměru využíval časopisů, vydávaných ve vlastní tiskárně, z nichž několik ovšem mělo v pravdě jepičí trvání. Například sociálně demokratickým spolkům určený „Věstník královehradecký“ zanikl hned devátým číslem. Jiné naopak alespoň použitým názvem přejímaly pozdější stav. Uvědomme si třeba, že již téměř před rovnou stovkou let mohli čtenáři číst „ Pardubické noviny“, tištěné ovšem tehdy doma, nikoli v Hradci Králové.

Přestože coby ctižádostivý politik cíleně usiloval o podporu nejširší veřejnosti, nechtěl se jí František Hoblík podbízet. V ryze katolických Pardubicích se tudíž nepřestával hrdě hlásit  k evangelické víře svých rodičů. Dokonce se zasloužil, aby byl v červnu 1897 na rohu ulic Hronovické a Sladkovského otevřen samostatný kostel pro jeho spoluvěřící, byť jich bylo sotva padesát.

Někdy však jako by František Hoblík z titulu zastávané funkce na své spoluobčany až příliš naléhal. Ne všichni jeho nasazenému pracovnímu úsilí stačili, někteří se mu nechtěli ani přizpůsobit. Výjimkou přitom rozhodně nebyli ani členové zastupitelstva. Několikrát se jim doslova až točila hlava z požadavků, které na ně po zralé úvaze kladl. Zejména  trval na tom, aby se beze zbytku naplnily závěry o stavbě kasáren a chudobince schválené již v květnu 1891 a prosazoval i vybudování nemocnice a nových školních budov, stejně jako výkopy vodovodu, vydláždění ulic a osvětlení nejživějších z nich.

Téměř horečný spěch, s nímž chtěl energický muž setřít z Pardubic převažující vnější šeď, se mu však nakonec stal osudným. Voliči stále ještě pocházejí výlučně z usedlých měšťanských vrstev si přáli zvolnění a zklidnění dění ve městě. Zahledění do sebe bránili všem novotám, které by městu vtiskly jiný než dosavadní ráz. Při posledních obecních volbách minulého století tedy vyslyšeli vábení kandidátů z tábora staročechů, v jejichž středu stál advokát Antonín Formánek, slibující ve všem opatrnou uvážlivost.

Majitel knihtiskárny žil ovšem tak dlouho, že mohl hodnotit, co jeho doba přinesla městu v porovnání s obdobím dalších sedmi starostů, které ještě sám poznal. Misky vah se přitom zdaleka nevychylovaly v jejich prospěch, na tu svoji měl totiž František Hoblík sále co přidávat. Kromě jiného založení veřejné knihovny v roce 1897 a dva roky předtím zřízení telefonní ústředny, sloužící zprvu osmnácti účastníkům a ostatním zájemcům přístupnou hovornou. Mohl se odvolávat i na to, jak za něj Pardubákům přibývalo pracovních příležitostí, a to čilým stavebním ruchem při plnění státních zakázek i vznikem soukromé rafinérie minerálních olejů 18. ledna 1890. Sportovním fanouškům mohl navíc připomínat, že ještě než skončilo století, přiřadily se k dosavadním koňským dostihům také závody v cyklistice, tenisové přebory a fotbalová utkání.

S postupujícím časem si ovšem František Hoblík připouštěl, že nadvláda habsburského orla nad českým lvem neměla jen světlé stránky třeba v podobě širokého hospodářského zázemí. Uvědomoval si nedemokratičnost politického systému, jehož jménem řídil osudy Pardubic. Nicméně ani po vniku svobodného Československa v předvečer Dušiček 1918 se nechtěl zříci své minulosti. Setrvával v přesvědčení, že jiní by v tehdejších poměrech nedokázaly pro své spoluobčany udělat více. Necítil potřebu zalíbit se novým mužům radnice, a proto se nezřekl vyznamenání, které mu za prokázané činy ve prospěch města v podobě zlatého kříže s korunou udělila roku 1897 císařská vláda. Naopak šel dál svou cestou, byť na ní byl lidsky stále osamělejší, neboť jeho vrstevníci ho zpravidla opustili dříve, než on sám završil svých osmdesát čtyři let.