Expedice ZENTA 2005 - Potopení chráněného křižníku S.M.S. Zenta

Trochu historie

Pozdního odpoledne 11. září L.P. 1697 u chorvatského městečka Zenta ležícího na břehu řeky Tisy porazila křesťanská vojska pod vedením prince Evžena Savojského v rozhodující bitvě tureckého sultána Mustafu II. Na dlouhá léta tím ukončila vleklou válku s Turky trvající již od roku 1683. Jak bylo zvykem v rakousko-uherském námořnictvu, nově vystavěné válečné lodě dostávaly jména slavných vojevůdců, panovníků nebo podle míst slavných vítězných bitev. Tak se stalo, že o 200 let později byl v Pule spuštěn na vodu nový chráněný křižník nesoucí jméno Zenta pojmenovaný právě na počest památného vítězství u chorvatské Zenty.

Kýl této válečné lodi byl v Pulském Arsenálu založen 8. srpna 1896. Není bez zajímavosti, že projekt vypracoval český lodní konstruktér ing. J. Kuchynka. Zenta byla spuštěna na vodu 18.srpna 1897 a do služeb válečného námořnictva pak byla předána 25.května 1899.

Ihned po převzetí válečným námořnictvem byla Zenta vyslána na velmi náročnou a dlouhou cestu do východní Asie, kde kromě jiného plnila i funkci staniční lodi. Namáhavá a zdlouhavá plavba začala v Pule dne 28.května 1899 a po všech peripetiích skončila v říjnu roku 1902. Během této plavby posádka Zenty v r.1900 pomáhala spojencům při potlačení Boxerského povstání v Číně. V domovském přístavu se ale po svém návratu příliš neohřála a v říjnu r.1902 odplula na svou další misijní cestu, tentokrát do Afriky a Jižní Ameriky. Domů se vrátila až v říjnu r. 1903. Následovalo na dálkové plavby několik hubených let. Zenta byla několikrát přeřazena do rezervy a v jednom případě sloužila i jako nemocniční loď. V roce 1912 prošla generální opravou a byla opět převedena do rezervy.



Válečný konflikt začíná

Po vypuknutí I. světové války 28.7.1914 a zahájení pozemních operací proti Srbsku nemělo rakousko-uherské válečné námořnictvo na Jadranu žádného soupeře, neboť Srbsko postrádalo přístup k moři. Situace se však povážlivě změnila vstupem knížectví Černá Hora. Nebylo to tím, že by Černohorci vlastnili větší válečné loďstvo, ale patřily jim námořní přístavy Ulcinj a Bar spolu s nevelkou částí Jadranu. Rovněž opevněný Lovčen, hora tyčící se nad rakousko-uherským válečným přístavem v boce Kotorské patřila Černé Hoře.

Pro rakousko-uherské námořnictvo to znamenalo zahájit námořní blokádu obou černohorských přístavů a zamezit tak spojencům, Francii a Anglii, v dodávkách potřebného válečného materiálu jak Srbsku, tak i Černé Hoře. Bylo rozhodnuto, že námořní blokáda přístavů Bar a Uljcin začne 10.8.1914. Ještě předtím ale byly 8.8. 1914 ostřelovány radiostanice v Baru a postavení děl na hoře Lovčen. Lodě neutrálních států dostaly 24 hodin na to, aby přístavy Bar a Uljcin opustily. Pásmo námořní blokády bylo stanoveno na 5 námořních mil (Nm) od pobřeží a měly ji provádět chráněné křižníky Zenta a Sigetvár, torpédoborce Uskoke, Streiter a Ulan. Jako doprovod jim sloužily torpédovky č. 64, 68, 70 a 72 přemístěné do boky Kotorské. V krizové oblasti se měl pohyboval vždy jeden křižník, torpédoborec a pokud to bude nutné, i torpédovka. Když ale 12.8. 1914 vyhlásily válku Rakousku-Uhersku i Anglie a Francie, situace v jižním Jadranu se povážlivě změnila. I přes reálné nebezpečí, že se válečné loďstvo obou velmocí zapojí do námořních operací, velení rakouského námořnictva ponechalo své, v té době již značně zastaralé lodě, v činnosti. Varováním nebylo ani ostřelování hlídkujícího Sigetváru z pobřežních baterií umístěných na mysu Menders 13.8. 1914. Aby byla zajištěna ochrana hlídkujících lodí, bylo pásmo blokády posunuto z 5 na 10 Nm od pobřeží. Jak je vidět, s útokem lodí z otevřeného moře nikdo z velení rakousko-uherského loďstva nepočítal. To se mu ale mělo stát v brzké době osudným.

Jedna z částečně dochovaných lodních nástaveb, vchod do důstojnických kajut

Vcelku klidné ráno

Ke své poslední hlídce vyplul křižník S.M.S. Zenta z kotorského přístavu spolu s torpédoborcem Ulan v neděli 16.srpna ve 4.00 hodin ráno. O půl hodiny později míjí pevnost Mamula a vydává se směrem na Uljcinj. Ještě před vyplutím dochází ke změně kapitána lodi fregatního kapitána Josepha Culota, který až doposud na Zentě velel a nečekaně onemocněl. Nahradil ho fregatní kapitán Paul Pachner.

Až do 7.45 probíhala plavba vcelku bez problémů. Zenta se tou dobou nacházela přibližně 33-34 Nm od vjezdu do boky Kotorské. A právě v 7.45, jak také později po návratu ze zajetí ve svém hlášení uvedl frgkpt. Pachner, spatřila hlídka ve strážním koši v JZ směru sloupy dýmu. To nemohl být nikdo jiný než nepřítel. Vracející se Ulan to jenom potvrdil, a tak frgkpt. Pachner nařídil oběma lodím okamžitý obrat a návrat co nejvyšší rychlostí na základnu v boce Kotorské.



Nepřátelé

Po vyhlášení války Rakousko-Uhersku dostalo francouzské loďstvo na starost středomořské válčiště. Velitelem námořních sil byl jmenován viceadmirál Boué de Lapayer. Jádro francouzské flotily sestávající ze dvou bitevních lodí nové konstrukce, dvou eskader starších bitevních lodí, divize pancéřových křižníků a tří flotil torpédoborců opustilo svou základnu na Maltě 15. srpna 1914. Svaz plul směrem k Otrantské úžině. U ostrova Othonoi se připojila eskadra britských pancéřových křižníků. Tato námořní síla vplula za úsvitu 16.srpna do vod jihovýchodního Jadranu, aby prolomila blokádu černohorských přístavů, popřípadě svedla rozhodující bitvu s rakousko-uherským válečným námořnictvem.

Přední 120 mm kanón - podle informací měl na lodi chybět (foto-Vaverka)

Nerovný boj.

Nepřátelský svaz se po průjezdu Otrantskou úžinou rozdělil na dvě části. Britské a francouzské křižníky se vydaly podél břehů Albánie směrem na sever. Ty také hlídka na Zentě spatřila jako první. Bitevní lodě se držely italského pobřeží a po otočení na východ se snažily dostat mezi boku Kotorskou a přístav Antivari (Bar). Tím by Rakušanům odřízly cestu zpět. Kapitán Pachner pochopil záměr nepřátelské flotily a nařídil veliteli torpédoborce Ulan fregatnímu kapitánu Panfillimu aby jednal na vlastní pěst, pokusil se uniknout z pasti, doplout do boky Kotorské a přivolat pomoc. Sám pak, podle své výpovědi, nařídil změnit směr na Castellastuu, dnešní Petrovac na Moru.

V 8.51 hodin francouzské lodě vypálením dvou slepých výstřelů vyzvaly Rakušany, aby se vzdali. Kapitán Pachner na tuto výzvu reagoval vyvěšením bojových zástav a dal tím nepřátelům jasně najevo, že se bude bránit. V 9.03 hodin vypálila Francouzská vlajková bitevní loď Coubert první salvu a v 9.04 začalo všech 17 bitevních lodí a křižníků soustředěně pálit na malou Zentu. V tuto chvíli se nedalo hovořit o rovnocenném střetnutí, ale spíš o "popravě", vždyť boční salva francouzských lodí činila 40.000 kg, kdežto boční salva Zenty 120 kg!!! Zenta byla poprvé zasažena v 9.10 hodin přímým zásahem do kotelny. Byl přerušen přívod páry, poškozena elektroinstalace a zabita celá obsluha v kotelně. Přesto, že loď ztrácela rychlost, halila se do hustého dýmu a na palubě i v podpalubí zuřily požáry, bojovala dále. Záď lodi od velitelského můstku odřízly postupující plameny, všude leželi mrtví námořníci a ranění volali o pomoc. Přední 120 mm kanón dostal zásah a jeho obsluha byla zabita. Jako poslední umlkl zadní 120 mm kanón, kde zabité dělostřelce zastoupil osamocený důstojník. Kapitán Pachner vydal rozkaz "opustit loď" a sám mezi posledními skočil do vody. Na zádi se však ještě pohybovala skupinka námořníků, ke kterým se rozkaz nedostal. Kapitán tedy plaval zpátky, vylezl na palubu, a teprve když poslední žijící námořník loď opustil, odešel také. Zenta se potápěla zádí napřed. V posledním okamžiku se příď tyčila takřka kolmo vzhůru. Námořníci, kteří se zachránili a byli svědky posledních chvil před potopením, doprovodili potápějící Zentu mohutným "hurá". Zenta se potopila v 9.39 hodin ve vzdálenosti necelých 2,5 Nm od pobřeží Castellastua. Francouzsko-britská flotila po "vítězném" boji hrdinně opustila bojiště, aniž by se v rozporu s námořními zvyklostmi postarala o trosečníky.



Tragické důsledky

V nerovném boji ztratilo rakousko-uherské námořnictvo jeden zastaralý křižník. Bylo zabito nebo následně utonulo 173 námořníků. K pobřeží po mnoha hodinách doplavalo 139 trosečníků. Tam polonazí a k smrti unavení námořníci padli do zajetí Černohorců, neboť Castellastua byl týden před tím rakousko-uherskými vojsky vyklizen. Je dobré připomenout, že část tonoucích vyčerpaných námořníků Zenty zachránili černohorští rybáři, kteří od počátku sledovali z pobřeží marný boj stařičkého křižníku s přesilou. V posádce Zenty byli samozřejmě i námořníci české národnosti. Kolik, to se dnes nedá přesně zjistit. Existuje sice jmenný seznam všech zahynulých a zajatých námořníků, ale ani podle "typicky česky znějících jmen" se nedá určit, jestli náhodou nešlo o vídeňského Čecha, či Deutschböhma žijícího v pohraničí. Všichni to byli příslušníci rakousko-uherského válečného námořnictva, kteří prokázali nesmírnou odvahu a disciplínu v boji s nepřátelskou přesilou. Totožnost jednoho českého padlého námořníka se přece jen podařilo zjistit. Jmenoval se Josef Alinč a pocházel z Licomělic u Heřmanova Městce, kde je na pomníčku obětem války i jeho jméno. Ze zajetí se většina námořníků Zenty vrátila hned po kapitulaci Černé Hory, tedy po 16. únoru 1916. Kapitán Pachner se do Vídně dostal dříve, již v březnu 1915. Nemalý podíl viny na potopení Zenty shledala později vyšetřovací komise v Pule i u kontraadmirála von Barry, tehdejšího velitele V.divize. Jako obětní beránek byl povýšen a odešel do výslužby.

Přesto, že Zenta klesla ke dnu, dostalo se nemalého uznání celé její statečné posádce. V tak nerovném boji se projevila nesmírná odvaha, statečnost a velmi dobrý výcvik jak obyčejných námořníků, tak i jejich velitelů. Uznání si zasluhují především dělostřelci. Kapitán Pachner se sice později stal terčem kritiky, bylo mu vytýkáno že mohl ztrátě Zenty předejít, ale jak se říká "po bitvě je každý generál". Vítězní Francouzi to však neměli s obhájením svého "vítězství" nikterak lehké. Kritika se snesla na jejich velitele, na mizernou práci dělostřelců, chybné předávání a vyhodnocení vyslaných signálů a v neposlední řadě i na to, že nebyla poskytnuta pomoc trosečníkům. Lesk celému vítězství nakonec musela vtisknout propaganda. Ta vylíčila Zentu jako strašlivého protivníka. Pro Francouzský tisk uvedl jeden důstojník z křižníku "Edgar Guinet":

"…malý křižník, který měl odvahu podstoupit boj s celým loďstvem, bránil se všemi svými děly. Jako déšť padaly jeho granáty na palubu, ač dostával z našich děl ránu za ranou. Brzy byla naše loď pokryta hustým kouřem, střepy, parou a plyny. Po čtvrthodinovém boji roztrhla rána z našeho děla protivníka, který zmizel ve vlnách za volání slávy a mávání praporů. V témže okamžiku proběhl naší lodí strašlivý otřes, mnoho mužů se skácelo, moře se zvířilo a naše loď si lehla přídí na bok. Narazili jsme na minu, nebo nás zasáhlo torpédo Zenty. Loď utrpěla škodu a jest v opravě."

Nicméně ani takovéto články nemohly ubrat pranic na statečnosti rakousko-uherských námořníků.



Celý článek nalezente ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 1/2