Kostelní chór v Pardubicích a Jan Procházka (1853 - 1931)

V roce 1775 byl zaveden Všeobecný školní řád pro normální, hlavní a triviální školy, který v osvíceném duchu vymezoval vztah školy a kostela; kantor měl být honorován z postradatelných církevních příjmů. Rovněž zákon týkající se zřízení obecných škol z roku 1805 ukládal učiteli, že kromě školního času jest povinen kostelní službu se vší slušností konati. Zákonem ze 4. května 1869 byla pak škola odloučena od správy vikářů i kostelní služby a podřízena světskému dozoru.



Počátky

Polyfonní hudba se na kůrech pěstovala již v 17. století a četné zmínky o jejím provozování nacházíme i ve stoletích dalších. Veškeré pěvecké úkony zajišťoval při chrámové hudbě se svým žákovstvem školní rektor, díky tomu také ve své době sedal na stravu při děkanově stolu.

Z varhaníků a vedoucích chóru, kteří se věnovali cviku kostelního zpěvu, je znám Mikuláš Philopon (od roku 1627, zemřel asi 1650). V druhé polovině 17. století vynikl rektor školy František Antonín Kelský, velmi plodný církevní skladatel, který pardubickému chóru věnoval řadu svých děl. Původně poděbradský kantor, který se do Pardubic přistěhoval v lednu 1685, si své zdejší postavení posílil ještě tím, že se 21. listopadu 1689 zakoupil v Bartolomějské ulici na čp. 87.



Varhaníci

Kostelní kůr byl velmi důležitým střediskem hudební výchovy. Vedle kantora (regenschoriho) a školních mládenců (succentorů) vyrůstal značný počet školených hudebníků a zpěváků, takže časem se tu dokonce uplatnil i zcela samostatný varhaník. Jmenoval se Jan Šorf a svým uměním vládl zdejší chrámové hudbě od roku 1836. S manželkou Salomenou měl v držení dům čp. 44 v Pernštýnské ulici.

Šorfovým nástupcem se po jeho smrti roku 1855 stal Jan Řehoř Souček, jenž své umění rozvíjel zejména za kněze Jana Paukara z Jelenice, horlivého stoupence chórové hudby. Své jednatřicetileté varhanické působení Jan Řehoř Souček již za nového děkana Jana Lodgmana z Auen (byl v Pardubicích přivítán 3. srpna 1686), který se zasloužil o opravu varhan. Souček sloužil do 2. května 1867 a právě v tom posledním roce se ještě stihl podílet i na předvádění pastorálních her, které "pardubický básník děkan Lodgman počal zavádět". (Roku 1893 byl ale Logdman přeřazen do Holohlav na základě "ochladnutí" jeho styků s obcí.)

Za varhaníka byl po Součkovi povolán Jana Vaněček z Přelouče, ten však mezitím získal jiné místo varhaníka i kantora a v Pardubicích se neobjevil. Po ročním hledání získali konšelé na uvolněné místo Christophora Rudolpha Uhlíka, který však byl ještě téhož roku 1688 odvolán na základě neoprávněné stížnosti, takže kůr znovu osiřel. Ale ne na dlouho, v listopadu 1688 získal místo varhaníka Samuel Michal Guttman a po něm se pak varhan ujal jeho syn Samuel Guttman, který k nim usedal až do roku 1752.

Značnou posilou svatobartolomějského chóru bylo, když za jeho varhany usedl místní rodák hudební skladatel Jiří František Claudetius, který se v roce 1683 přiženil k paní Anně Mohelnické, vdově po uzdáři a majitelce domu čp. 24 v Pernštýnské ulici. Roku 1712 napsal Claudetius sbírku zpěvů rorátních. Jako "basista chrámu Páně" je dále připomínán Jiřík Lukavský (zemřel 1736), od roku 1752 až do konce století působil pak při učiteli a řediteli chóru Františku Poláčkovi jako varhaník Antonín Mácal, který zemřel v dubnu 1801.

V letech 1800 až 1802 byl ředitelem chóru učitel Jan Svatoň, který z výtěžku pivní dávky opatřil "instrumenta k turecké muzice". V roce 1802 prosil organista Lukáš Saitz magistrát, aby mu zvýšil dosavadní "salare" 48 zlatých a 24 krejcarů, ježto z téhož "nemůže býti živ." Na základě tohoto požadavku dostal později skutečně přidáno 22 zlatých a 38 krejcarů. Saitzovým nástupcem se stal Jan Jukl, který se o místo varhaníka dělil s učitelem Buličkem. Ten však musel pro nedostatek způsobilosti ustoupit novému řediteli kůru Kašparu Zavřelovi, kterého poté v této funkci vystřídal učitel hlavní školy Dominik Rössler. Varhaníka Jana Jukla, který zemřel roku 1850, plně nahradil Augustin Svoboda.



Oddělení kůru od školy

Do roku 1851 byl správcem kůru (regenschorim) vždy školní rektor, který měl význačné místo v chrámu pro svůj úkol provázeti úkony kněžské zpěvem umělým, jak píše ve svých "Dějinách Pardubic nad Labem" profesor Sakař. Proto také rektor již od roku 1529 seděl vždy při stole děkanově na stravě. V 17. století sice rektorské obědy na děkanství přestaly, práce na chóru se však značně rozšířila pěstěním církevního zpěvu.

Dne 7. července 1851 stanovila smlouva mezi školním dozorcem, ředitelem hlavní školy a místním zástupcem oddělení správy kůru od školy. Úkony regenschoriho poté postupně vykonávali Matěj Kučera (1854 - 1858), učitel hudby Karel Mužík (1858 - 1860), Václav Pospíšil (1860 - 1870). Dne 27. května 1870 souhlasila inspekce velkostatku, aby Pardubická obec sama osazovala místo ředitele kůru děkanského kostela. Z konkursu oznámeného začátkem července téhož roku zvolila obec 16. září kůru Maxe Chotaše, rodáka (1826) z Chotěšan, který vyučoval zpěvu na různých typech pardubickcýh škol a jako ředitel kůru působil do roku 1876.



Přichází Jan Procházka

Když byl v roce 1876 vypsán konkurs na místo ředitele kůru v Pardubicích, požádal o toto místo Jan Procházka. Obecní zastupitelstvo 27. listopadu 1876 jeho žádost vyslyšelo a Procházka se stal ředitelem kůru při děkanském chrámu sv. Bartoloměje, jímž pak byl třiačtyřicet let až do roku 1919.

Procházka vystudoval pražskou varhanickou školu, jíž tehdy předsedal dr. Josef Tragy (předseda Spolku pro pěstování hudby církevní v Čechách). Procházkovým učitelem byl František Blažek, který se později stal sekretářem ústavu. Tento rodák z Velešic byl významným hudebním pedagogem své doby a na svém mateřském ústavu vyučoval od roku 1838 plných sedmapadesát let. Blažkovými žáky byli kupříkladu i A. Dvořák a J. B. Foerster.

Varhanickou školu absolvoval Procházka v roce 1870 a v jeho závěrečném vysvědčení z 30. července stojí, že "... poslouchal dvouroční teoreticko-praktický běh pilně a z předmětů přednášených obdržel následující hodnocení - skladby přednáší dobře, číslovaný bas hraje dobře a může tedy co praktický varhaník po dalším přičinění odporučen býti".

Po absolvování školy je Procházka jmenován ředitelem kůru v rodných Hořicích, kde působí až do roku 1876, kdy odchází do Pardubic. Zde nejdříve bydlí v hostinci "U české koruny", podle zakladatele řečeném též "U Vostřebalů" (ulice V Rochu, čp. 44). Vedle plnění svých služebních povinností v kostele se Procházka pilně zapojuje do hudebního života města. Jako dobrý houslista i klavírista spoluúčinkuje na různých koncertech, večírcích a besedách a necelé dva roky po příchodu do Pardubic se už může pochlubit i vlastními skladbami (1878 vydává salonní skladbu "Ranní myšlenka").

Roku 1885 se dvaatřicetiletý Jan Procházka žení s osmnáctiletou Josefínou Uhlířovou, kterou poznal v kostelním sboru.



Odměny za muzicírování

V Sakařových "Dějinách" jsou podrobně uváděny odměny, jaké brali předcházející pardubičtí varhaníci (ale i jejich vesničtí kolegové) za službu za královským nástrojem.

Roku 1635 bral správce chóru čtyři kopy míšeňské z domu radního, přičemž do roku 1787 zvyšovala příjem i koleda. Koncem 17. a začátkem 18. století brali školní mládenci s kantorem společnou odměnu za "muzicírování" v kostele při hlavních svátcích a ve dnech národních patronů, roku 1754 vynesla "musica" učitelům 4 zl. 55 kr.

Roku 1837 sestával příjem regenschoriho ze služného 4 zl. 40 kr. vídeňské měny a z náhrady za starodávné postní obědy a zpěv rorátní 9 zl. 33 kr. Později se na kostelním kůru vedle kantorů uplatňovali i samostatní varhaníci, jejichž roční odměna činila v 17. století 15 kop míšeňských, zatímco ve století následujícím se toto salare zvýšilo na 35 zlatých rýnských. Za muzicírování o slavnostech a zpívání pašijí v neděli Květnou platilo se z radnice na "zpropití" zvlášť.

Krátce před úpravou platů z roku 1783 platila obec učitelům "musikantům" - kantorovi 4 zl. 40 kr., varhaníkovi 35 zl. a za užívání role 13 zl. 24 kr. Mládencům školním sud piva za postní obědy, za obilí 1 zl. 48 kr. Všem učitelům dohromady: od zpívání pašijí 1 zl. 20 kr., od slavnosti Božího těla 1 zl. 30 kr., od slavnosti sv. Arnošta, Floriána a Linharta po 45 kr., za Veni Sancte 30 kr., jedno vědro piva "majální" a 12 kop otýpek pro otop mládeži. Za zrušenou koledu kladla obec pro kantory do pokladny distribuční 16 zl.

Příjem Jana Procházky činil pravděpodobně 94 zl. 54 kr. - služné 48 zl. 24 kr., přídavek 16 zl. 30 kr. a bytné 30 zl. (Po roce 1918 se služné ředitele kůru ustálilo na 1000 Kč, hlavním pramenem však stále zůstávaly poplatky "štolární", tedy církevní úkony jako oddavky, pohřby, aj.)



"Obcím jsme břemenem, stát nás nezná a církev nás nechce"

Protože odměny varhaníků nebyly dlouhodobě uspokojivé, sešli se 16. června 1885 v Kutné Hoře někteří z nich, mezi nimi například regenschori svatovítské katedrály Jan Nepomuk Škroup, ředitel kůru v Německém Brodě Václav Vlastimil Hausmann, nechyběl ani Jan Procházka. Z jejich zasedání vzešel návrh svolat sjezd, utvořit spolek varhaníků (v českých zemích jich tehdy bylo 2300) a usilovat o zlepšení hmotného postavení. Výzvu ředitelům kůrů a varhaníkům otiskly noviny po celé zemi, v "Pardubických listech" se objevila 18. července. Výzva zároveň oznamovala, že všeobecný sjezd varhaníků se uskuteční 20. srpna 1885 v Pardubicích.



Sjezd varhaníků

Program sjezdu zahájila v 11 dopoledne slavnostní mše v chrámu sv. Bartoloměje, po ní se všichni odebrali ke společnému obědu na Veselku. Po obědě zasedla valná hromada s programem: 1. Utvoření spolku a návrh stanov, 2. Volba prozatímního výboru, 3. Penzijní fond, 4. Petice k říšské radě, 5. Volné návrhy. Po skončení valné hromady následoval koncert sokolské kapely z Kolína za řízení F. Kmocha a slavnostní zakončení sjezdu se odehrálo opět u sv. Bartoloměje. Čtyřiasedmdesátiletý J. N. Škroup, zde dirigoval svou vlastní, jen pro tuto příležitost složenou figurální mši D-dur, kterou už před sjezdem poslal k nastudování Janu Procházkovi. Po třiadvaceti letech to byl "návrat" rodáka z nedalekých Vosic do města, kde jako hoch účinkoval v kostele.

Výsledkem sjezdu byl vznik "Zemského spolku varhaníků", jehož členem se stal také Jan Procházka. Spolkovým orgánem se stal list "Varhaník", který redigoval německobrodský regenschori V. V. Hausmann. O sjezdu varhaníků podaly velmi obsáhlou zprávu noviny "Pernštýn" ve dvou samostatných číslech 67 a 68 z roku 1885.



Hudebník Jan Procházka



Během roku 1885 se Jan Procházka ocitá na vrcholu své dosavadní hudební činnosti. Jako varhaník se snaží, aby lidé v kostele měli také požitek z hudby. Nacvičuje s kostelním sborem i dalšími ochotníky nové mše, které prokládá stále novými vložkami, sám píše několik mší a řadu církevních skladeb i vložek. Velmi krátce po sobě jsou v kostele sv. Bartoloměje provedeny komponovaná Procházkova "Česká mše C-dur", Škroupova figurální mše D-dur, vokální mše E-dur Václava Emanuela Horáka a také Hausmannova slavnostní mše B.

K Procházkově mši sděluje Pernštýn, že 1. února 1885 bude o 11. hodině provedena "Česká mše" pro smíšené hlasy C-dur, dále "Ave Maria" pro soprán s průvodem varhan od K. Bendla a dále "Asperges me" gregoriánské. Další zpráva Pernštýna hovoří o tom, že "zítra dne 12. dubna v neděli dopoledne provedena bude mše od ředitele kůru Jana Procházky. Bude to ´Česká mše´pro smíšené hlasy do C-dur s vložkami od Nešvery a "Vidi aquam" gregoriánské s průvodem varhan." A ještě jednou Pernštýn, tentokrát z 29. 8. 1885: "Zítra v neděli od 11. hod. dop. provedena bude ve zdejším děkanském chrámu Páně devátá mše do D-dur pro čtyřhlasý sbor smíšený a orchestr V. Horáka s vložkami "Graduale" od Jana Procházky, Deus meus" od Jana Maláta a "Fange lingua" od J. N. Škroupa.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 1/2