O praporu cechu řeznického a řeznících v Bohdanči

O cechu řeznickém v Bohdanči toho moc nevíme. Není dokonce znám ani přesný rok jeho založení. Z pramenů se dochovala pouze jedna kniha, do níž byli zapisováni mistři cechu řeznického z Bohdanče a okolí od roku 1715 do roku 1845 a úředníci od roku 1716 do roku 1783. Není známa ani podoba znaku cechu řeznického v Bohdanči, dochovalo se však několik údajů o praporu, který bohdanečtí řezníci používali ke své reprezentaci. Cech řeznický měl v Bohdanči svůj prapor již v roce 1764. V roce 1884 vzniká prapor nový. Podnět k jeho vzniku dala Františka Kutnerová, rozená Snětivá. Jejího nápadu se chytil Jan Andres, jeden z nejstarších tehdejších řezníků v Bohdanči a okolí. Byl uspořádán řeznický ples, o jehož propagaci a povznesení se postaral hlavně V. Čech, velitel bohdanečských hasičů. Výtěžek z plesu šel na zakoupení nového praporu. V podobě dobrovolných částek na něj však museli přispět i řezníci sami.



Prapor, zhotovený v Linci, avšak českýma rukama, byl z těžkého červeného damašku okrášleného zlatými třásněmi. Na jedné straně nesl obraz sv. Lukáše, patrona všech řezníků, a na straně druhé výjev z hájení pražské mostní brány řezníky a studenty proti Švédům na konci Třicetileté války. Nově pozlacený řeznický znak zůstal z praporu starého. Tři stužky nesly tyto nápisy:

Bílá stužka: Pro boha, vlast a krále Čech v boj jde stále.

Modrá stužka: Rameno naše se sekerou v ruce drtilo Švédy, národa škůdce.

Červená stužka: Řezníků znak červený lev, nezvrhněte se, naše krev.

Prapor stál celkem 104 zlatých (žerď 20 zlatých, obraz na praporu 12 zlatých) a největší zásluhu na jeho zhotovení měli kromě Jana Andrese také František Kulhánek a František Leden starší.



Řezníci patřili vždy k početným a ekonomicky silným řemeslnickým skupinám. Stejně tomu bylo v Pardubicích i v Bohdanči. V roce 1802 byl na panství v Pardubicích sepsán seznam všech řemeslníků, tovaryšů a učedníků. V Bohdanči se udávalo 7 řeznických mistrů (2 tovaryši a 2 učedníci). Jen cech tkalců, krejčích a ševců měl větší počet členů. Z mnoha jmen řeznických mistrů působících v Bohdanči lze vyzdvihnout především již zmíněné Františka Ledena a Jana Andrese.



František Leden starší se narodil v únoru roku 1859 v Bohárně u Nechanic. Po smrti své matky odešel v deseti letech do učení k panu Tomkovi do Stěžer. Později pracoval jako tovaryš u řezníka Stodoly v Dobřenicích. Roku 1881 se oženil s Baruškou, rozenou Mrázkovou. Ve stejném roce si v Bělské ulici čp. 83 v Bohdanči najal hostinec a začal provozovat řemeslo. Později se i s živností přestěhoval do protějšího domu čp. 50. Protože v okolních osadách bylo řezníků málo, jeho řeznictví a uzenářství prosperovalo natolik, že se v roce 1896 mohl i s živností přestěhovat do vlastního domku čp. 94 v Živanické ulici. V letech 1896 - 1899 působil jako starosta Společenstva různých živností v Bohdanči. V roce 1911 vybavil svou živnost stroji na elektrický pohon. Během války onemocněl František Leden starší těžkou cukrovkou a roku 1916 mu byla amputována pravá noha. Syn František byl odvelen na frontu a živnost tedy neměl kdo vést. V květnu roku 1918 pochoval řeznický mistr svoji ženu, která zemřela na rakovinu. V prosinci téhož roku doprovodil na poslední cestě i svého syna. Domek s celou živností přešel do rukou bývalého mistrova tovaryše Františka Žáka. Řeznický mistr František Leden zemřel 24.11. 1930 v pardubické nemocnici a je společně se svým synem pochován v Bohdanči u sv. Jiří.



Druhým významným řezníkem působícím v Bohdanči byl Jan Andres. Narodil se v Bohdanči 12.5. 1834 v čp. 83. Dožil se úctyhodného věku 92 let (zemřel 24.3. 1926). Víme o něm, že dne 22.11. 1924 se svou ženou, rozenou Podhajskou, oslavil pětašedesát let společného života. Přítomni byli oba jejich synové Jan (vrchní oficiál státních drah) a Václav (vrchní veterinární rada v Pardubicích). Kancelář presidenta republiky zaslala J. Andresovi k železné svatbě blahopřání. Jan Andres byl už dávno v důchodu, když došlo v Bohdanči v roce 1917 k neobvyklé situaci. Všichni mladí řezníci museli ve stejný rok narukovat na vojenskou službu a v Bohdanči zůstali jen dva starší řezničtí mistři. Oběma byl padesát let a oba stihla téměř současně pohroma. Jeden byl dlouhodobě hospitalizován a k řemeslu se už vrátit nemohl. Druhý nedlouho potom zemřel. Tehdy Jan Andres ve svých třiaosmdesáti letech zastal veškerou řeznickou práci v Bohdanči sám, pouze s pomocí své osmdesátileté manželky! Jan Andres byl mimo to posledním přímým pamětníkem básníka Jaroslava Langra. Vídal ho jako chlapec v kostele sv. Máří Magdalény na náměstí v Bohdanči a ministroval i na jeho pohřbu.



Použité materiály:

1) Cechovní kniha počestného cechu řeznického v Bohdanči (1885), uloženo ve SOA v Pardubicích

2) SOA Pardubice, fond: Cechy na Pardubicku, sdruž. inv. č. 31

3) Buben, Milan: Heraldika, Praha 1986, str. 227 - 232

4) Didaktické využití heraldiky při regionální výuce dějepisu (diplomová práce autora), Hradec Králové 1991, str. 25 - 27