Hrst vzpomínek na Zdeňka Matějčka

Průsečíkem mé a Zdeňkovy životní cesty se staly dva dekrety ministerstva zemědělství z roku 1945. Jeden odvolával ing. Jaroslava Matějčka z místa ředitele kladrubského hřebčína, druhý na tento post povolal mého otce, Dr. ing. Jindřicha Steinitze. Obě direktorské rodiny pak několik měsíců žily pod střechou kladrubského zámku bez nejmenších nesvárů. Dospělí se respektovali, zámecká mládež se čile družila. Tvořili ji vysokoškoláci Matějčkovi - Zdeněk a Mirek, ženský prvek byl zastoupen mou kvintánskou osobou a o rok mladší kamarádkou Hanou. Sedávali jsme na lavičce pod tujemi, procházeli se kolem Labe, trumfovali literárními citáty, recitovali verše latinské i české a aby té ušlechtilosti nebylo moc, občas jsme se servali jako koně. Pamatuji, jak se Zdeněk pomstil Hance za nějaký neuctivý výrok tím, že jí utrhl podrážku od tenisky a hodil do Labe. Velikonoční pondělí toho roku se podobalo spíš Bartolomějské noci. Pánové z Matějčků nás seřezali do ouvej, zvlášť Mirkova pádná zemědělská pravice se činila, ale ani filosof Zdeněk nezůstal pozadu.



Osud tomu chtěl, že jsem seděla po jeho boku, když navždy opouštěl své milované Kladruby. Psal se 28. duben 1946 a oba jsme měli namířeno do Prahy na studia. Sotva zabubnovala koňská kopyta o dláždění klenutého průjezdu hlavní brány, v očích mého společníka se zaleskly slzy. Otáčel hlavu hned vlevo, hned vpravo, laskal posledním pohledem každý strom, každý keř. Srdce mi nad ním usedalo, co říci pro útěchu? Neřekla jsem nic, jen jsem se nesměle dotkla jeho ruky. Přijal ji a stiskl. Koně klusali dál, my se drželi za ruce a plakali, já kvůli němu, on kvůli ztracenému ráji. Do deníku jsem si zapsala: Nejdojemnější vzpomínka - Zdeňkovo loučení s Kladruby. Poprvé v životě, a myslím, že bohužel naposled, jsem potkala člověka, který má povahu mého ideálu.



O necelé dva týdny později se naše čtveřice zúčastnila májové studentské veselice na Žofíně. Tančilo se, zpívalo, na parketu řádili právníci, medici, filosofové. Zdeněk ne, už tenkrát výrazně kulhal. A najednou byl pryč. Našla jsem ho na osamělé lavičce u břehu, oči se mu podezřele leskly. Přikázal, abych se vrátila se ke společnosti, stiskl mi obě ruce, políbil obě tváře a zmizel ve tmě. Na šestapadesát let.



Čas od času jsem četla nějaký jeho odborný článek, který se mi líbil, vždy jsem byla pyšná, že autora znám. I já v neexistujícím volném čase kantorky a matky tří dcer jsem psala různá povídání, až jsem z nich nakonec uštrikovala útlou knížečku Příběhy krásných ohařů a ořů. Vydalo ji v září 2001 nakladatelství Myslivost. V článku Příběh jménem Gidran aneb Návraty zámecké slečny jsem popsala naše první kladrubské měsíce a celé dílko jsem poslala Zdeňkovi do Prahy. Reakce byla téměř okamžitá: "Tak to je mi překvapa! A jaká! Moc milá, ba nad jiné milá! Je to prostě povznášející dovědět se, že někdo si vzpomene a že má mnohé stejné vzpomínky. Abys věděla, Tvou knížku jsem nezhltl najednou a na každý večer jsem si nechal vždy jednu kapitolu. Čte se to báječně - a já si to navíc dovedu představit i v reálu, jak ty psy, tak ty koně, tak ty lidi. Jen lituji, že se toho Mirek nedočkal."



K osobnímu setkání po více než půl století došlo na jaře 2002. Předcházela mu čilá korespondence, v níž mi Zdeněk sdělil, že jediná pražská hospoda, kterou zná, je Slávie, že přijde o holi, kterou nosí od pětadvaceti let, a nejvhodnější doba bude ve čtvrtek po druhé hodině, dopoledne má totiž psychologickou ambulanci v Hloubětíně. V určený čas jsem v kavárně hypnotizovala dveře sálu a čekala, kdy se v nich zjeví osmdesátiletý dědeček s hůlčičkou. Žádný takový nešel a nešel. Po chvíli jsem periferním viděním zaznamenala, že na opačné straně vstal vyšší štíhlý pán a rázně zamířil k východu. Rozháněl se holí jak švihák špacírkou a byl to on. Seděl prý v kavárně už od jedné, protože drogově závislé děti se nedostavily, ale naopak se hned po sobě dostavila dvě dítka geniální, což se mu za celá desetiletí psychologické praxe ještě nestalo. Příště jsme už ve Slávii seděli ve třech, poznala jsem jeho manželku Jaroslavu, rodem lesáckou dcerku a povoláním sestru z chirurgie, a usoudila, že se dostal do dobrých rukou, určitě lepších, než by byly ty moje.



Poslední osobní kontakty proběhly v Pardubicích. Zdeňkův spolužák František Plecháček mne pozval na sraz jejich třídy v květnu 2003. Sotva jsem vešla do kavárny Evropa, Zdeněk, sedící v čele dlouhého stolu, zvolal: "Nic jim nemusíš povídat, vědí už o tobě úplně všechno!" Za chvíli nás vyhnal na prosluněné větrné náměstí a v krátké době jsem dostala fotografii se slovním doprovodem: Milá Blaženko, tady je doklad, že máš o deset geronkamarádů víc! V říjnu 2003 mne ing. Vladimír Kočvara pozval na Zdeňkovu přednášku o TGM. Měla se konat v krajské knihovně, ale pro velký zájem byla přesunuta do sálu radnice. Kristepane, říkala jsem si cestou, o Masarykovi se toho už napsalo a řeklo, ví se, kdy škytnul, kdy kejchnul, co s tím bude Zdenda dělat? Asi to bude nuda.



Bylo to všechno, jen ne nuda. Natřískaný sál ani nedýchal, když pan doktor Kotyk četl různé úryvky z Čapkových Hovorů s TGM a pan profesor Matějček zajímavě a vtipně srovnával Masarykovy postřehy s poznatky moderní psychologie. Jen asi dvakrát ztratil souvislost a styděl se za to tak roztomile, že napovídající a spolupracující obecenstvo by ho láskou sežralo. Po přednášce jsem se k němu stěží procedila davem ctitelů, jen jsme si stiskli ruce, řekli tři a půl slova a již byl ode mne unášen organizátory a kulturními činiteli, jen mi stačil přes rameno vyslat omluvný úsměv. Kde by mi napadlo, že ho vidím naposled!



Schůzka ve Slávii plánovaná na půli května 2004 se nekonala. Jednou ráno jsem s sebou rozespale majzla a rázem byl ze mne polámaný mraveneček, ploužící se po rentgenech a ordinacích. Zdeněk hned soucitně zareagoval: "Je nám moc líto, že Tě postihla taková tělesná újma. Stonej ke zdraví, dávej si obklady a náčinky, maž se mastmi (pokud možno všemi) a brzy se nám ozvi." Jemu samotnému zbývalo půl roku života. Smrt poprvé zahrozila v květnu 2003: "Měl jsem jisté urologické potíže a byl už stanoven den operace. Při předoperační prohlídce se objevily hematologické nesrovnalosti a dnes jsem se dověděl diagnózu ještě méně povzbudivou - myelodisplazii. Čili, Pánu Bohu poručeno!" Vrhla jsem se na lékařský slovník, ale uvedenou chorobu nenašla. Na přímou otázku v kavárně Evropa odpověděl mlhavě, jako že není v pořádku, co by prý v pořádku mělo být, a hned to nějak zamluvil. V prosinci téhož roku mi poslal Esej o radosti se zmínkou: "Láďa Haňka se pokouší ovlivnit mé zdraví až z Ameriky, ale sotva uspěje - už to začínám cítit výrazněji."



Náš společný kamarád, poúnorový emigrant Ladislav Haňka, vědec, myslivec, rybář, spisovatel, vynalezl v šedesátých letech lék proti rakovině kostní dřeně, třebaže ho zaměstnavatelská firma pověřila vynalezením něčeho úplně jiného. Láďovy výsledky proto bagatelizovala. Později zanikla a teprve teď se díky jiné firmě lék dostává na veřejnost. Pro Láďu morální satisfakce po čtyřiceti letech, pro Zdeňka pozdě.



Červen a červenec byly ještě idylické: "Desátého června mám dostat ještě se sedmi dalšími zasloužilými papriky cenu Československé společnosti pro vědu a umění, kterou naši emigranti založili v USA a jinde ve světě. Tak si říkám, jestli u toho nebude Láďa." Láďa u té slávy nebyl. Povečeřel s námi ve Zlaté Štice a brzy se rozloučil. Prý musí ráno vstávat ve tři, jede do Mnětic lovit srnce. Když mne mezi třetí a čtvrtou probudil prudký liják, řekla jsem si, že náš malý mysliveček uloví spíš rýmu než srnce a spala dál. K mému úžasu mi Zdeněk poslal lístek: "Pochutnali jsme si na mladém srnci uloveném Láďou a teď vzpomínáme."



Ani červencový dopis z rekreační Tuhaně nenasvědčoval blížící se tragédii: "Čas příjemně ubíhá mezi zahradou, včelami a počítačem. Nakladatelství Karolinum mi nabídlo vydat Výbor z díla, což je čest a dost velká práce." Pogratulovala jsem mu k srpnovým 82. narozeninám a začátkem září mi přišel balíček. Obsahoval Psychologické eseje a přiložený dopis, to byla rána palicí do hlavy: "Vzpomínám ještě na setkání s Haňkovými a Zdenkem Frankenbergem, tedy Danešem. Ale od té doby nastal u mne jakýsi sešup, takže se vzdávám všech aktivit. Do Bohnic ještě chodím a dodělávám, co stačím. Do Slávie bych už ale nepřišel. Návštěvy také odmítám. Nechávám si v hlavě to lepší z doby dřívější."



Co dělat, když přítel odchází a nemůžete ho zadržet? Modlit se, přivolávat zázrak a napsat dopis: "Jsem přesvědčená, že umřu v třiaosmdesáti, tak na mne počkej, vždyť je to už jen devět let. A pak tam půjdem spolu, do nebíčka samozřejmě, protože Ty jsi hodný kluk a já docela hodná holka a budem se držet za ruce, jako když jsi ten dubnový den opouštěl Kladruby. A jsem nejen hodná holka, ale i chytrá holka, už v šestnácti jsem rozpoznala, že jsi ten nejlepší chlap, co se mi kdy přichomejtl do cesty a jako čtyřiasedmdesátnice to přiklepávám."



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 3/4