Řeka Labe

První písemný údaj O Labi nacházíme v Zeměpisném návodu alexandrijského učence Ptolemaia ze 2. stol. našeho letopočtu. Česká podoba názvu Labe je prvně doložena v Kosmově kronice z r. 1125. Pochází z germánského Alba, který se ve slovanské výslovnosti změnil na Olba - původ je v indoevropském základu, znamená bílý - světlý - čistý.

Voda a řeka dávaly od počátku dějin lidstva obživu lovcům, rybářům, řemeslníkům, proto u řek nacházíme nejstarší osídlení. Už ve středověku se po Labi plavilo dřevo, volně ve špalcích i vázané do vorů. Nařízení Karla IV z r. 1375 se týká svobodné plavby dřeva po Labi. Bylo to dřevo na stavby, k topení, k výrobě dřevěného uhlí a v 16. stol. pro kutnohorské doly. K tomu účelu byla tehdy provedena korekce koryta Labe u obce Veletov, byl postaven pevný jez a vybudován kanál až po Kaňk. V té době to byla největší stavba na Labi.

Na Pardubicku upravoval vodní poměry pan Vilém z Pernštejna, vytvořily se optimální podmínky pro stavbu mlýnů - v úseku od Hradce Králové po Mělník bylo 14 pevných mlýnských jezů.

Řeka se stala důležitou vodní tepnou. Od nás putovalo obilí, víno, dřevo výměnou za mořské ryby, sukno, kovy. První písemný doklad je z r. 1957, tzv. pokládací listina kapituly Litoměřické o clech.

Lodě bývaly proti proudu taženy zvířaty a lano vedlo přes stěžeň, aby se nezachytávalo o pobřežní křoviny. Od 2. poloviny 19. stol. se vlek lodí na Labi zlepšil, protože se zavedly řetězové parníky, využívající řetěz položený na dně řeky. Systém poměrně jednoduchý - řetěz procházel bubnem na lodi, čímž se loď posouvala kupředu a pak se ukládal zpět na říční dno. Nebyl to labský vynález, metoda byla už dříve vyzkoušena na francouzské Seině. Každopádně koncem 19. stol. předčila překládka zboží na Labi v Ústí i Terst, což byl největší rakouský přístav.

Éra vodoplavby na Labi trvala až do konce 19. stol. Ještě v r. 1882 bylo přes Pardubice splaveno 600 vorů. Poslední zpráva z r. 1902 uvádí 200 vorů, každý v délce 115 m.

Po zrušení roboty r. 1848 nastal v Polabí obrovský rozmach zemědělství. Kácí se lužní lesy a mění se v ornou půdu, zejména pro pěstování cukrové řepy. Tehdy se ale začínají projevovat nepříznivé důsledky lidských zásahů. Po staletí budované pevné jezy vzdouvají vodu při zvýšených stavech, koryto řeky se rychle zanáší splavenou ornicí a za nepříznivého počasí bývá celá velká oblast zasažena povodněmi, které ničí úrodu i obydlí. V oblasti Labe je pravidelně zaplavováno 112 obcí, voda zůstává rozlita až 45 dní a ničí 25 procent úrody. Šířka záplav dosahovala mezi Hradcem Králové a Pardubicemi dvou kilometrů, pod Pardubicemi až k Mělníku to bylo 1,5 - 3,5 km. Za tohoto stavu vyvstává otázka úpravy toku k zamezení záplav a také k dokonalému splavnění řeky. Jednání probíhají v několika etapách od r. 1901, tempo vlivem politického dění ale velmi kolísá.

Nejsevernější výběžek Železných hor nebyl v dávnověku pohostinným místem. Převládaly zde rozsáhlé močály a husté trnité porosty. Přesto existují archeologické důkazy, že už asi deset tisíc let před naším letopočtem byla v prostoru dnešních Kojic osada lovců, rybářů a sběračů divoce rostoucích plodů. Nálezy kamenných nástrojů v okolí Chvaletic svědčí o osídlení prvními zemědělskými civilizacemi v období 5 až 3 tisíce let před naším letopočtem. Popelnice z lužické kultury byly nalezeny v Trnávce a Řečanech a také u Selmic.

Větší oživení nastalo při stěhování národů, zvláště příchodem Slovanů v 5. století našeho letopočtu. V 10. století už existuje trvalé osídlení okolo Labe, kdy byl náš kraj osídlen východními Chorvaty a je velmi pravděpodobné, že právě zde se stýkala území Čechů, Zličanů a Charvatů. Snad proto tu vzniklo tolik strážných tvrzí a hradišť - Kojice, Týnec, Záboří, Lňovice. Kojická tvrz stála u solné stezky, zvané trstenická, která spojovala Moravu a Čechy. Vycházela z Brna a vedla přes Svitavy, Poličku, Litomyšl a Koštěnice. V Chrudimi se dělila - jedna větev vedla na Přelouč k vrchu Strážníku, kolem Chvaletic přes Záboří a Kolín do Prahy. V Kojicích se napojila na cestu do Vinařic a Čáslavi, Týnec nad Labem u Chlumce.

Na začátku 19. století patřilo zemědělství v českých zemích k nejzaostalejším v Evropě a stále ještě bylo hlavním zdrojem obživy. Oralo se dřevěným pluhem, orba byla mělká, málo se hnojilo. Stéblo vyrostlo slabé, klas malý. Ve čtyřicátých letech 19. století se sklidilo z 1 hektaru 5 až 10 centů pšenice či 3,5 až 7 centů žita. Stále se málo sázely brambory, převládala řepa, mrkev, zelí. Chléb se pekl u sedláků ze žita, u chudých z mrkve, čočky nebo zadiny. Kupodivu se často pila kořalka - bývala i ke snídani s nakrájeným chlebem. Cukr se rozšířil až ve 2. polovině století, do té doby se sladilo medem.

Na rozhraní Chvaletické pahorkatiny v celku Železných hor leží město Chvaletice v nadmořské výšce 210 - 310 metrů. V písemných zprávách se Chvaletice prvně objevují v r. 1393, kdy byl dvůr s tvrzí u obce majetkem Kereše z Chvaletic, v r. 1407 pak Myslibora. (K 1. 1. 1975 se stala součástí Chvaletic obec Telčice.)

Během mnoha let hospodářského vývoje se nejvýznamnějším přírodním fenoménem stalo Labe, které je regionálním koridorem a základním městotvorným činitelem. V šedesátých letech minulého století se začalo projevovat fatální přetížení železniční sítě. Příčinou byly jak stále rostoucí nároky na přepravu uhlí do východních Čech, tak i orientace ekonomiky na SSSR. Bohužel místo rozvoje vodní dopravy můžeme sledovat trvale relativní i absolutní pokles jejího významu. Dodnes nedosáhla souvislá splavná trať Pardubic. kde by mohl být zřízen koncový přístav adekvátní výkonnosti. Kompletně dokončené plavební stupně Přelouč - Srnojedy a Pardubice čekají dosud na své využití. Plavební komora v Přelouči čeká dokonce na proplavení prvního labského plavidla už 75 let a zřejmě se ho už nedočká, neboť ji podle nového projektu splavnění obchází.

Když se v šedesátých letech definitivně rozhodlo o výstavbě nové tepelné elektrárny, která bude spalovat hnědé uhlí, byl vybrán pozemek bývalo mangano-kyzových závodů ve Chvaleticích. V té době závody končily činnost. Výhodou lokality byl minimální zábor zemědělské půdy, většina staveniště se nacházela na plochách zdevastovaných po těžbě pyritu. Současně s výstavbou elektrárny bylo rozhodnuto o dobudování labské vodní cesty s cílem dopravovat hnědé uhlí ze severních Čech do Chvaletic po vodě. Z ekonomických důvodů byla lodní doprava paliva v r. 1996 nahrazena dopravou železniční. V té době bylo nutno přepravovat 3,7 milionu tun uhlí ročně.

Vykládka uhlí v přístavu byla zahájena v červenci 1977, zkušební provoz na prvním bloku elektrárny začal 23. 12. 1978. Stavba elektrárny vyřešila otázku pracovních příležitostí pro lidi ze zrušených manganových závodů. Ve Chvaleticích se zvýšil počet obyvatel, postavilo se sídliště se 172 byty. Elektrárna přispěla k rozvoji Chvaletic hlavně v otázce občanské vybavenosti a přinesla zdroj financí ke stavbám předškolních zařízení, k přístavbě škol a k vybudování správního centra města, domu služeb, sportovišť, kulturního zařízení, atd.

Zbytek z původní obce, jejíž podstatná část v padesátých letech ustoupila těžbě pyritové břidlice, se nazývá Hornickou čtvrtí, kde se nacházejí objekty hodné zájmu památkářů, především evangelický kostel z r. 1882, fara, hřbitov a škola, realizovaná podle návrhu arch. Řepy. V současné době mají Chvaletice asi 3300 obyvatel.

Hrozba úplného zániku vodní dopravy v ČR je už zcela reálná. Velký český lodní dopravce - Česká plavba labská - je teď v konkurzu. Ani největší česká řeka ho nedokáže uživit. Kvůli nestabilní hladině - v r. 2002 byly povodně, následující rok sucha - objem přepravy citelně klesá. Snad by k oživení pomohla výstavba dalších vodních děl, ale němečtí ekologové vyjádřili obavy, že výstavba jezů na české straně zhorší samočisticí schopnost Labe. Mělo by to prý negativní dopad na jakost vody v Drážďanech. Proto je podpora z německé strany nepravděpodobná, takže přehrady za 7 až 10 miliard by platil český stát. Co bychom z toho měli? Možná nějaké pracovní příležitosti, možná i o trochu lepší životní prostředí. Co do prašnosti, hlučnosti a množství výfukových plynů je vodní doprava rozhodně šetrnější. Také je levnější, to je ovšem výhoda jen pro klienty. Ale má to vůbec smysl - vždyť se vedle řeky zrovna nákladně přebudovává, to je zrychluje, železniční koridor.



Adresa autorky: Emilie Procházková, Rosická 147, Pardubice - Polabiny