Vzpomínka na Zdeňka Bičíka k jubileu jeho nedožitých osmdesátin

Narodil se 26. února 1926 v Pardubicích ve Smilově ulici (jeho rodný dům již ale nestojí) jako prvorozený syn úředníka berní správy Zdeňka Bičíka. Otec mu dal do vínku lásku ke sportu. Byl mimo jiné jedním ze zakladatelů pardubické fotbalové Studentské jedenáctky, později oddílu A. F. K. Pardubice (po válce Tesla Pardubice) a do pozdního věku sportovcem tělem a duší. Malý Zdeněk hrál rovněž kopanou a potom také košíkovou, tenis a stolní tenis. V pozdějších letech zůstal věrný již jen tenisu a ještě po šedesátce provozoval na kurtech TJ Dynama pod zámkem vyhlášenou „tenisovou školu“. Dětskou drobotinu tu léta zaučoval do základů sportu, který býval do 80. let 20. stol. v Pardubicích poměrně snadno dostupný a hojně i jen tak rekreačně pěstován.

Zdeňkova matka Jiřina, rozená Lautnerová, pocházela ze známé pardubické muzikantské rodiny. Zdeněk sice, pokud je mi známo, žádné hudební sklony neprojevoval, ale genetická výbava z této rodičovské strany se patrně plně projevila u Zdeňkova syna z druhého manželství, Vlastimila Bičíka, dnes jednoho z nejvyhledávanějších hudebníků současné muzikálové scény a také pedagoga na Státní konzervatoři v Praze.

Vraťme se ale k vylíčení osudů Zdeňka Bičíka od začátku. Do obecné školy chodil v Pardubicích, ale poslední třídu dokončil v roce 1937 v Kutné Hoře, kam byl otec služebně přeložen. V Kutné Hoře začal studovat na státním reálném gymnáziu a tady jej také zastihl začátek německé okupace a druhé světové války. Těžkou dobu heydrichiády (1942) ovšem už prožíval v Pardubicích, kam se Bičíkovi toho roku z Kutné Hory již natrvalo vrátili. Zdeněk tedy přestoupil na zdejší gymnázium. Šestnáctiletého jinocha si vyhlédl řídící učitel František Cinner, který se právě tehdy stal jedním ze správců sbírek pardubického Musejního spolku, aby mu s několika dalšími spolužáky (byl mezi nimi např. Zdeněk Smetánka, dnes uznávaná celebrita české archeologie) při práci ve sbírkách pomáhal. Zdeněk Bičík tak poprvé vstoupil do služeb muzea a zde se osudově zrodila jeho životní láska k historii. Na pana řídícího Cinnera později rád a s láskyplným úsměvem vzpomínal.

Přišel rok 1944, Zdeňkovi bylo 18 let a blížila se maturita. Poslední ročník gymnázia ale bohužel nemohl dokončit, protože musel nastoupit do tzv. „totálního nasazení“ (Totaleinsatz) ve prospěch „Říše.“ Naštěstí byl „jen“ přidělen městskému hasičskému sboru. U něj prožil nebezpečné okamžiky náletů spojeneckého letectva na Pardubice. Zážitky z náletů a účasti na likvidaci jejich následků se mu vryly hluboko do paměti. Ovlivnily bezpochyby i jeho pozdější badatelské zaměření. Studiu leteckých náletů na území Protektorátu se věnoval čím dál intenzivněji a postupně shromáždil rozsáhlý dokumentační materiál (dodnes využívaný badateli), napsal několik odbor ných studií a řadu populárních článků, přednesl nesčetně přednášek. Škoda, že nedokončil zamýšlenou knížku „Letecká válka nad Čechami.“

Po osvobození v květnu 1945 mohl Zdeněk Bičík dokončit gymnázium složením maturitní zkoušky a ihned nastoupil do Prahy na tříletou Státní archivní školu. Nebylo to žádné náhodné rozhodnutí, neboť několikaleté působení v muzeu vyústilo v pevné přesvědčení o budoucím povolání. Archivní školu absolvoval Zdeněk v roce 1948, ale ve studiu historie na univerzitě, jako někteří jeho spolužáci z této školy (např. později známí historikové Josef Macek a František Graus), nepokračoval, nýbrž přijal od 1. září nově vzniklé místo městského archiváře v Pardubicích.

Nově založený městský archiv postupně delimitací přebíral historické archivní fondy od muzea a novější archiválie od dalších institucí. V roce 1960 při reformě státní správy byl pardubický městský archiv (podobně jako archiv v Přelouči a Holicích) připojen k okresnímu archivu. Svou dosavadní bezmála dvanáctiletou práci městského archiváře tenkrát Zdeněk Bičík shrnul v publikaci „Přehled fondů a sbírek Městského archívu v Pardubicích“ (vyd. MěstNV Pardubice 1960). Zaměstnancem nového okresního archivu zůstal jen krátce, protože od 1. dubna 1961 vstoupil do služeb Státního oblastního archivu v Zámrsku a vytrval tu sedmnáct let. Zde začal vést badatelnu, která nejprve sídlila v Pardubicích v budově soudu Na Třísle. Než se přestěhovala do odlehlého Zámrsku, byla nejen místem tichého studia, ale mnoha zajímavých diskusí přátel historie a Zdeňka. Nemohu při té příležitosti nevzpomenout na pracovitého, vzdělaného a dobrovolného Zdeňkova pomocníka pana Františka Svatoně, člověka ryzího srdce. Zdeněk Bičík se postupně stal vedoucím oddělení jednotného archivního fondu, ale v době normalizace a zejména koncem 70. let to neměl se šéfy archivu jednoduché.



Celý článek nalzenete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 5/6.