Dagmar Šimková

Dagmar byla dcerou bankéře v Písku a měla ještě o osm let starší sestru Martu. Šuškalo se, že otec Šimek od ní umanutě odhání nápadníky v přesvědčení, že jdou jen po jejím věnu. V době, kdy jsem se stala téměř denním návštěvníkem jejich domácnosti, už nikoho neodháněl. Celé hodiny sedával na terase a mlčky hleděl na město pod sebou. Třebaže měl ve znaku slova Nihil sine consilio et ratione (Nic bez rozvahy a rozumu), za pár měsíců se zastřelil. Rána, která třeskla 15. června 1) ve zlatobílé ložnici přepychového sídla nad Otavou, odstartovala tragédii zbylých obyvatel i vily samotné.

Poprvé jsem v ní pobyla jako asi osmiletá. Dášini i moji rodiče odjeli sledovat nějaký Martin závodní triumf, byla hvězdou oddílu jízdního Sokola, kterému velel můj táta, a já se stala na několik hodin okouzlenou společnicí černovlasé holčičky z hadích ocásků. Nadšeně jsem za ní funěla terasovitou zahradou, po jejím příkladu se pokoušela podojit narozeninový dárek, krávu jménem Kája, pálila papírové panáčky ve staré kočárové lucerně.

Odpoledne v Dášině režii uběhlo mžikem a zůstalo v paměti jako hrst barevných korálků. V posledním školním roce druhé světové války jsem se stala kvartánkou píseckého gymnázia, o rok starší Dáša ke mně propadla a já propadla jí. Opustila jsem nejen hřebčinecké kluky a holky, s nimiž jsem vyrůstala, ale téměř i vlastní rodiče. „Šimkovi teď mají tři dcery, a já žádnou,“ konstatovala trpce moje maminka, když jsem ji bůhví pokolikáté žádala o povolení přespat ve vile Marta. A ten úprk po neochotném souhlasu! Na druhý konec města k úpatí vrchu Hradiště mne snad nesla křídla a nohy braly schody pod růžovými pergolami po třech. Plíce na prasknutí si vždy vynutily krátkou zastávku u fontány. V kamenném výklenku tam klečela krásná mladá maminka a přidržovala baculatému chlapečkovi kamenného pindíka, jímž tryskal průzračný pramínek do nádrže s melancholickými zlatými rybičkami. Zde se schodiště dělilo na dvě větve střežené u vchodu na terasu sochami obézních andělíčků s rohy hojnosti v naducaných ručkách. V den Dášina zatčení měli na ramenou pelerinky z podzimně zbarvených listů, po Listopadu je spatřila obrostlé mechem, dnes by je neviděla vůbec, někdo je ukradl...

Škola nás poslední válečný rok moc neobtěžovala. V zimě uhelné prázdniny, na jaře nálety spojeneckých letadel. Stačilo halabala napsat úkoly a hup do gejzíru nápadů krásné černovlásky s očima barvy tmavého jantaru. Skládala jsem o ní básně, ona kreslila mé portréty, obě jsme psaly milostný román a hlavně tančily a stepovaly. Na parketách cvičebního sálu, na chodnících Velkého náměstí, na školním záchodě, na asfaltu budějovické silnice. Střevíce s plíšky jsme nosily s sebou jako jiní kapesník a dodnes schovávám sešit s nápisem Kronika stepařské a taneční dvojice Šimková – Steinitzová. Dášenka byla kamarádka nejen nápaditá, ale i obětavá. „Jestli mě vyvolá, dostanu kuli,“ rozklepala jsem se jednou před hodinou zeměpisu.

„Nedostaneš,“ pravila pevně má spolužačka. „Jak, nedostanu, vždyť jsem dutá jako bambus.“ „Nedostaneš, protože omdlím.“ Stalo se, jak pravila. Sotva zaznělo od katedry mé jméno, buch! Dáša ležela na zemi, atraktivně omotaná kolem nohy školní lavice. O pár let později se obětovala mnohem více. Poskytla úkryt kamarádům Jardovi a Láďovi, studentům vyloučeným po stranické prověrce, kteří se rozhodli dostudovat ve svobodném světě a stali se tak vojenskými zběhy. Když Dášu v říjnu 1952 odváděli, ohlédla se dole u branky na terasu, zda tam jako obvykle stojí její maminka. „Jen se dobře rozhlédni, kurvo reakcionářská. V životě se sem už nevrátíš,“ pronesl doposud truchlivě mlčící člen zatýkacího komanda. Bohužel měl pravdu. Zbožňovanou Dášenku, od které mne již v létě 1945 oddělil dekret ministerstva zemědělství povolávající mého otce k vedení hřebčína v Kladrubech nad Labem, pohltilo na čtrnáct let inferno komunistických věznic a lágrů. Bylo jí třiadvacet, když za ní třeskla železná vrata v Bartolomějské, kriminál v Opavě opouštěla jako sedmatřicetiletá.

Měsíc před zatčením jsem ji viděla v bleděmodré sesterské uniformě s bílým čepečkem na černých kadeřích, rok po propuštění při našem posledním setkání měla na sobě montérky soustružnice. Co se odehrálo v časovém úseku od bílého čepečku k černé haleně, to jsem se dověděla z útlé knížečky s názvem Byly jsme tam taky, kterou má dobrodružná matinka koupila na začátku osmdesátých let v nakladatelství Sixty – Eight Publishers a propašovala ji z Kanady v kufříku se špinavým prádlem. Čtrnáct let zápasu o život na sto čtyřiceti stránkách. Probrečela jsem každou z nich a na každé poznávala svou Dášenku, statečnou, obětavou, nápaditou, neúnavně hledající prvky komična v tragičnu žalářních dnů. Po dvou letech vyšetřovací vazby v kobce tři metry široké, kde byly čtyři ženy a dva slamníky, nastal soud. Soudce z lidu vpravo podřimoval, soudce z lidu vlevo se vrtal v nose, prokurátor mezi nimi jim střídavě šlapal na nohy, aby je probral k soudružskému nadšení.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 5/6.