Vzpomínky na dobu temna na pardubické Alma Mater

Sudetský Němec Dr. Johannes Böhm, bývalý asistent Nielse Bohra, během okupace umožnil Jaroslavu Heyrovskému, aby pokračoval v bádání na polarografu. Jako účastník protihitlerovského odboje nebyl po válce odsunut a mohl u nás zůstat. V době vzniku VŠCHT pracoval v Rybitví. Ale co naplat, ačkoliv antinacista, přece jenom to byl Sudeťák – jeho žádost o působení na VŠCHT byla zamítnuta. Tak VŠCHT přišla hned v počátcích své existence o špičkového vědce.

Ke studiu se nedostali ani někteří nadaní studenti. Kuriózní byl případ mého spolužáka z průmyslovky Josefa Vencla. Ten v roce 1955 složil přijímací zkoušky na VŠCHT s výtečným prospěchem a byl přijat. Otec jiného studenta, který ke studiu přijat nebyl, napsal však na kádrové oddělení VŠCHT, že Josef Vencl je synem bývalého předního agrárníka (v té době již mrtvého) a podivil se, jak je možné, že Venclovi bude umožněno získat vysokoškolské vzdělání. Strana rázně zasáhla a Vencl byl ještě před zahájením akademického roku ze studia vyloučen. Jenomže Vencl se poučil.

Podepsal spolupráci s StB, vstoupil do KSČ (tam zřejmě agrární taťka nevadil) a strana mu vystudovat umožnila. Svou profesní kariéru ukončil jako ředitel ústecké chemičky.

V roce 1956 režim po létech zákazů povolil opět Majáles. Byl jsem mezi těmi, kteří Majáles na pardubické VŠCHT organizovali. Instrukce zněla: Oslavit SSSR, sovětskou a ruskou vědu, přece budete chtít majálesovat za rok zas. V Praze podle pamětníků byla ta oslava k popukání. Studenti nesli transparent „Ať žije SSSR!” Problém byl, že další transparent hlásal „Ale za svoje!” Nebo „Se Sovětským svazem na věčné časy”, “ale ani o den déle!”

V Pardubicích jsme byli mnohem krotší. Poněvadž tehdejší pan rektor (zvaný Mendělejev) si přál oslavit svého oblíbeného ruského vědce, poslušně jsme tak učinili. Neoslavovali jsme ho však pouze za autorství periodické tabulky, nýbrž především za technologii výroby vodky (do té doby ruští mužici pili samohonku lavorovici a hynuli na otravu methanolem). Přišlo povstání v Maďarsku a StB u nás dostala volnou ruku. Musela být vyvolána atmosféra strachu, aby se něco podobného jako v Maďarsku nestalo i u nás. 4. listopadu 1956 bylo zatčeno 7 studentů VŠCHT. Patřil jsem mezi ně. Za nějaký čas byli zatčeni další studenti. U soudu nejvíce dostal Vančura (3 roky). Já jsem byl odsouzen také ke třem letům, ale u Nejvyššího soudu to změnili na 2 roky. Z nich 3/4 roku jsem strávil v samovazbě. Kdo nás tehdy udal, dodnes nevím.

Školu musel opustit prof. Ing. PhMr. Alois Novotný, význačný organický chemik, spoluautor silonu a viniduru (s prof. Wichterlem), který nabádal studenty, aby si vzali příklad z vědecké poctivosti T. G. Masaryka. Také se mu nelíbilo, že jsou pro nic za nic studenti zatýkáni. Na pana profesora mám milou osobní vzpomínku. Po návratu z kriminálu jsem se s ním jednou sešel v trolejbuse. Slyšel jsem, jak pan profesor hlasitě kritizuje řidiče, že nedodržuje jízdní řád. Pozdravil jsem: „Dobrý den, pane profesore”. A pan profesor zahlaholil na celý trolejbus: „Už vás pustili ti syčáci, pane kolego? To je dobře, to je dobře. U nás se lidé dělí na ty, co tam byli, co tam jsou, a co tam budou”. O Pardubicích se tehdy tradovalo, že je to největší maloměsto světa a lidé se většinou znali. A tak se polovina trolejbusu bavila. Naštěstí to prošlo.

Za zmínku stojí další kuriózní příhoda. Dva agenti StB (kteří to vzájemně o sobě samozřejmě nevěděli) Josef Jeník a Pavel Ságner byli vysláni do Rakouska na jednání o nějakých analyzátorech. Rakušané se jich kromě jiného ptali, jak jsou v té věci daleko v SSSR, neboť o stejné záležitosti jednali i s Rusy. „Rusové jsou světové špičky ve výrobě balalajek, jinak ve všem ostatním jsou 100 let za opicemi”, nechal se slyšet agent StB Jeník. Když se vrátili domů, agent StB Ságner Jeníka udal. StB celou záležitost ohlásila na OV KSČ a z OV KSČ si zavolali na kobereček rektora (Mendělejeva). Ten potom varoval Jeníka, aby si dal pozor, že Ságner je konfident.

Ovšem fízl Jeník „prásknul” svému estébákovi, že ho rektor varoval před fízlem Ságnerem. A tak se ve svazku objevil hořký povzdech majora StB Záliše, že rektora nelze za to varování „realizovat” (t. j. odsoudit a zavřít), poněvadž by se tím odkryla kontrarozvědná síť.

V polovině šedesátých let mi bylo umožněno na VŠCHT studovat opět, tentokrát dálkově. Se mnou zde tehdy „studoval” i ministr chemického průmyslu, agent StB Václav Valeš. V životě jsem ho ve škole neviděl, ke zkouškám prý jezdil jen jeho index. Ostatně, kdo by si dovolil vyhodit od zkoušky kamaráda tehdejšího prvního tajemníka KSČ a prezidenta republiky Antonína Novotného? Valeš dostudoval a kamarádství Ing. Valeše s Novotným skončilo. Valešovi utekl syn do ciziny a při domovní prohlídce se u Valešů našla hromada US dolarů. A tak se Ing. Valeš ocitl v base, kde se skamarádil s Václavem Havlem. Po Velké Sametové Listopadové Revoluci udělal pak Havel z agenta StB Valeše místopředsedu vlády. Mohla však být naše Alma Mater na své druhdy vysoce postavené dítě patřičně hrdá? V roce 1967 studenti v Praze demonstrovali proti vypínání světla na kolejích. Křičeli „Chceme světlo!”, což i mimořádně retardovaní představitelé režimu pochopili správně. Policajti vtrhli na koleje a pendrekovali a pendrekovali. Mlátili zejména studentky. Zprávu o tom do Pardubic přinesli dva mladí asistenti a vyvěsili ji na nástěnku. Asistenti měli pak být vyloučeni z VŠCHT, události však byly již v takovém pohybu, že k tomu nedošlo. Socialismus s lidskou tváří se nelíbil Velkému Bratru, který k nám poslal tanky. Začala normalizace a počet učitelů, kteří museli opustit Matku Živitelku, byl pak daleko větší. Já jsem stačil ještě odpromovat, najít si místo, ale vzápětí jsem byl s diplomem inženýra vyhozen k lopatě.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 7/8.