Nevítaná návštěva

Podzimní den zvolna spěje k večeru. Sedím schýlen nad domácím úkolem, sestra odešla do místního Sokola, když se ozve táhlé zazvonění domácího zvonku. Matka otevírá domovní dveře a záhy je kuchyně plná podivných mužů. Padají ostré otázky: „Kde je váš muž? Mluvte! Mluvte!” Matka nemá co říci. Hledají ve všech místnostech, vysypávají zásuvky stolů a skříní. V otcově pracovně prohlížejí knihu po knize, list po listu. Proti světlu žárovky prověřují každý list kopíráku. Vyděšená matka vzpomíná, jak se před několika dny zbavila manželovy zbraně. Jak prozíravé!

Výsledek estébácké prověrky je vskutku hubený: v památníku mé sestry nalezli letáček psaný dětskou rukou. Vzpomínka z posledního Všesokolského sletu. Úsměvný veršík hanobí Klému – idol únorového puče. Zní: S Benešem do hlediště, s Gottwaldem na smetiště. V pozd- ních nočních hodinách prohlídku bytu završují primitivním protokolem, zabavují politické materiály, rukopisy a otcovu fotografii. Poté opouštějí zdevastovaný byt. Ten poslední se obrátí na vyčerpanou matku s otázkou: „Vy jste nás čekala, paní?” „Proč?” „No, že jste tak klidná.” V patře domu ještě matka stačila zahlédnout stín pana domácího, věrolomného člověka, který vraceje se z noční šichty potkal mého otce a splnil svou občanskou povinnost. „Potkal jsem pana exposlance, spěchal na ranní vlak do Prahy. Asi utíká za hranice.” A je zde opět únor. Nahlížím do tajných svazků StB. Před očima mi defilují tváře a jména lidí statečných, ale také posledního póvlu. Těch, kteří pomáhali v době nejvyšší nouze, ale i sket, které škodily, seč jim síly stačily. Mnoho je neúplného a vymazaného. Ne však z paměti lidí, kteří toto martyrium přežili. I mně zůstala na celý život v hlavě vzpomínka na tuto nezvanou návštěvu. Nebyla bohužel poslední...



ZDENĚK KOUT, Jívka



Vzpomínka líčí osudy rodiny poslance Josefa Kouta (1907–1970), o němž jsme psali v ZKPP roč. 2000, č. 3–4, s. 79–90.

red.