Minimarket v Sezemicích P.Hugo Poláčka

Snad to měl být nějaký obřad, nebo procházka ranní orosenou trávou měla mít blahodárný účinek na jejich zdraví. O sedmé hodině už pan a paní Poláčkovi stáli ve svém obchodě. Co říkám obchodě? To už tenkrát byl vlastně menší market podle dnešního pojetí. Pan Poláček byl již v mládí podnikavý člověk. Autor knížky „Sezemice nad řekou Loučnou”, dřítečský farář A. Kopecký píše již v roce 1887 v kapitole „Jiné průmyslové závody”: „Obchodník zdejší pan Hynek Poláček má zde zařízenou továrnu na pletené zboží jako: síťky na vlasy, rukavice, dámské šátky apod. Podnikavý duch páně Poláčkův chtěl továrnu zařídit ve velkém na vývoz do cizozemska, avšak vysoké clo a drahota surovin nedovedla dlouho vzdorovati konkurenci zahraničí, a proto vyrobené zboží zasílá se toliko do čelnějších měst říše Rakousko-uherské. Pracemi, pletením a síťkováním zabývají se ženské i děti, jimž byt’ neveliký, ale proto předce slušný naskýtá se výdělek. Druhdy zde v bílém domě pálívali také kořalku, z pálení kořalky platilo se deset zlatých ročně...” Tolik citace. A po 1. světové válce? V obchodním, už jednoposchoďovém domě pana Poláčka jste našli téměř vše, co jste potřebovali. V prostorném přízemí koloniál, potraviny všeho druhu pro kuchyň, hlavně kávu, která se pražila v přilehlé pražírně a obohacovala svou typickou vůní celé okolí. Za koloniálem jste se mohli zastavit v železářství, vybrat i bytelné kolo, hračky, v části i drogistické zboží. Naproti koloniálu byl další velký pult, kde byl rozložen textil, látky a za ním obleky. Nad nimi visely ze zábradlí záclony, koberce a po schodech jste se dostali na pavlač s ostatním textilem. Zadní schody nás dovedly opět nazpět do přízemí. V oddělení textilu vládla vždy usměvavá malá paní Poláčková a jedna prodavačka.

15. března 1939 nastal zlom. Okupace hitlerovským Německem a na základě Norimberských zákonů začalo pronásledování veškerého židov- stva. Ke konci roku 1942 došlo k vyvrcholení segregace židovského obyvatelstva Protektorátu. Židé z celého pardubického okresu byli ve dnech 5.–10. prosince soustředěni v Pardubicích v budově Obchodní akademie a odtud převezeni do ghetta v Terezíně. Ten byl vlastně přestupní stanicí transportům do plynových komor v Osvětimi. Podle záznamů bylo deportováno 260 židovských rodin – 563 osoby z okresu Pardubice. Z nich se po válce vrátilo jen 28 lidí. Rodina Poláčkova byla odvezena do Pardubic 6. prosince 1942 a v polovině prosince 1943 již nejsou mezi živými.

V Osvětimi mizí všechny stopy, dokonce není ani známo jejich úmrtí. Válku přežila jen dcera Marie Poláčková, která ji prožila v ilegalitě na Slovensku. Po válce se provdala do USA. V roce 1948 kupuje dům soukromník pan Velecký, po únoru 1948 je všechen majetek původně patřící rodině Poláčků znárodněn. Dnes všechny prostory domu zejí prázdnotou...



Literatura:

P. Ant. Kopecký: Sezemice nad řekou Loučnou, jich minulost a přítomnost

Sezemický zpravodaj, ročník XXXI, číslo 1/92