Mé první volby 1946

Poslední měsíce války jsem prožil zprvu jako zemědělský pomocník, později jako kopáč zákopů. Z každé této činnosti mohu zaznamenat drobnou příhodu. V březnu 1945 jsem pomáhal při setí u obce Drozdice na břehu Chrudimky, Klid jarního dne byl chvílemi přerušován vzdálenou dělostřelbou, nebot fronta již postoupila na Moravu. Rozvážný pantáta Bohumil Syrůček náhle praví: „Tuto pšenici už klidit nebudu, přijde Stalin a tady bude kolchoz....“

V dubnu jsem budoval zátarasy na silnici Pardubice - Bohdaneč. Práce naší skupiny spočívala v tom, že jsme káceli stromy, které nám označil mladý lesní adjunkt Josef Řehounek z Rosic, můj dobrý přítel. Hrál na několik hudebních nástrojů a nejednou jsme spolu muzicírovali. Tehdy netušil, že se v únoru 48 zúčastní protestního průvodu pražských studentů a bude postřelen „odraženou kulkou“. Dozor nad námi měli dva němečtí vojáci, typičtí švejkové. Nespěchali, rádi leželi a my jsme je ochotně napodobovali. Také jsme navazovali konverzaci a naznačili jsme, že ty zátarasy vypadají jako šibenice, na kterých je Rusové brzy oběsí. Na tuto drzost klidně reagovali slovy „Vás také!“

Obě zmíněné příhody měly pro mne symbolický význam a pomáhaly mi při utváření mých příštích názorů. Musím k nim však připojit ještě jednu, a to posvícení v Tuněchodech v září 1945, kam přišel také náš vzdálený příbuzný Václav Beran, který se právě vrátil do vlasti jako důstojník naší východní legie. Jeho vypravování nebralo konce a bylo v zásadním rozporu s tím, co nám tehdy hlásal náš „svobodný“ tisk a rozhlas. Hovořil např. o masových vraždách, nejen těch u Katyně, kde Rusové postříleli 15 tisíc polských zajatců. Tato událost šokovala uprostřed války celý svět a posloužila Němcům jako vysoký trumf protibolševické agitace. Připomněl, jak sovětský „lid“ v prvých měsících války vítal své německé osvoboditele. Takové scény jsme znali z válečného filmového zpravodajství. Dále líčil, jak Němci ihned začali s likvidací desetitisíců Židů, pro které ještě neměli připraveny koncentráky s plynovými komorami.

Prostě je odvezli na jedno místo a tam postříleli. Tato událost prý vyvolala obrat v myšlení Rusů, lidé pochopili, co Němci dovedou, a válka se měnila ve „velkou vlasteneckou“. Čeští uprchlíci na tom byli o něco lépe než Poláci a Židé. Jistý čas sice žili za ostnatým drátem, ale posléze se ustavila československá legie vedená Ludvíkem Svobodou. Jeho povahu nám líčil nepříznivě, což se také za tři roky ukázalo. Je podivné, že lidé odsoudivší únor 48 se o 20 let později uměli nadchnout pro téhož člověka ve funkci presidenta.

Nyní končně k těm volbám. Slavně jsme vítali svou prvou exilovou vládu, aniž jsme si uvědomili, jaký danajský dar nám přivezla v podobě pouhých čtyř politických stran. V úvodu zmíněný pantáta Syrůček lamentoval: „Kterou mám volit, když žádná z nich mé zájmy hájit nebude?“ Tři strany hlásaly různé formy socialismu, čtvrtá spoléhala na religiozitu voličů. Ta však během války silně klesla.

Můj ročník 1927 šel k volbám s nadšením a s pocitem odpovědnosti. Mládí mívá blízko k politické levici, byly zde sympatie k SSSR, ožívaly romantické představy typu „Hej Slované“ a Západu jsme vyčítali neochotu zasáhnout do pražského povstání, tedy již druhou zradu. My oktaváni pardubického gymnázia jsme vedli na téma voleb mnohé slovní bitvy. Vrozenou výřečností vynikal zejména Mirko Janeček, budoucí Čestný občan Pardubic. Debatovalo se nejen o přestávkách, ale též s profesory při vyučování. Někteří z nich se těšili oblibě a přirozené autoritě – např. češtinář Jan Štork (katolík ergo lidovec), třídní prof. Fr.Jiránek a ředitel školy Ant. Blahout (oba aktivisté soc. dem., oba později perzekvováni). Bylo nás ve třídě 22 a odhaduji, že zhruba polovina hlasovala pro soc. dem. My ostatní jsme se jim smáli a označovali je za „2. mužstvo komunistů“. Nyní v r. 2006 se to říká obráceně. Nemohu zamlčet další drobnou vzpomínku. Svým rodičům jsem svěřil, že dva moji kamarádi budou volit KSČ, a ihned se mi dostalo poučení: „Dávej si před nimi pozor na hubu!”

Rodiče totiž včas pochopili, že Stalin nepustí to, co jednou dostal do drápů. Jejich radou jsem se řídil plných 40 let a pečlivě jsem zvažoval, od koho mi hrozí nebezpečí. Nejvíce jsem se bál zfanatizovaných modrých košil t.j. svazáků, kteří špehovali, co kdo říká a myslí. Vysokým školám téměř vládli. Jejich náčelníkem býval jistý Jiří Pelikán, kterému se později dostalo vysokého vyznamenání od presidenta Václava Havla. Jaké to podivné proměny během jediného lidského života!

Závěrem svého vzpomínání nabídnu něco veselejšího, a to z repertoiru Kocourkovských učitelů, kteří šířili inteligentní kabaretní humor v letech 1920–1955. Krátce po oněch volbách vystoupili s parodií na náš tehdejší čtyřstranný parlament, což se sde pokusím stručně zaznamenat: KSČ navrhuje:

soudruzi, daří se nám sice odstraňovat třídní rozdíly, ale zaměřme se též na dvě trvale antagonistické skupiny, na muže a ženy.

Proto navrhujeme odstranit rozdíly v pohlaví Soc. dem.: myšlenka výborná, ale jak se potom budeme množit? KSČ: s tím si náš lid poradí, budeme se množit komunisticky tj. dělením! ČSL: bratři, pomněte, že bez pohlaví by nebylo hříchu, tudíž ani království nebeského. Jménem křestanských žen a dívek vás zapřísahám: na pohlaví nám nesahejte! Nár. soc: jsme zásadně proti, ale v zájmu jednoty hlasujeme pro!

Myslím, že žádný politolog by nevystihl období naší problematické svobody v letech 1945–48 lépe.



P. S. V tomtéž kabaretu jsem slyšel píseň „Natřete mi barvou novou, pane mistře, ten můj štít! Ale ne moc fernajzovou, aby se zas dala smýt“ na melodii známého valčíku „Šepot květin“. Barva byla kvalitní, drží dosud.