Pardubicko

Sídliště Pordobice existovalo již ve 12. století nebo počátkem 13. století, jak dosvědčuje svatojilské patrocinium pardubického kostela. Někdy za krále Vrati slava založil jeho dvořan Mikulec na Pardubicku benediktinské řeholní místo břevnovského kláštera, které král Vratislav povýšil na opatství a daroval mu vinici v Osicích se dvěma vinaři. Vinice je zapsána v urbáři pardubického panství ještě na začátku 16. století. Později zanikla. V tereziánském katastru ji připomíná polní trať „pod vinicí“. Podle její polohy v katastrální mapě z 19. století byla na svahu pod kostelem. Byla to poloha příhodná pro pěstování vína a nepochybně to byla vinice darovaná králem Vratislavem opatovickému klášteru v Osicích. Povědomí o této vinici se udrželo až do současné doby, neboť JZD v roce 1970 vysázelo na tom místě vinnou révu. Pokus se však pro nedostatek zkušeností nezdařil a vinice byla zrušena.

Ve 14. století je majitelem Pordobic Arnošt z Hostýně, který je v roce 1332 postoupil křižovníkům. Od začátku 14. století vládli na Pardubicku Malovcové, z nichž pocházel Arnošt z Pardubic, který se zřejmě přičinil o povýšení Pardubic na město.

Panství opatovického kláštera v močálovitém labském oblouku mělo postupně 50 vesnic. Na počátku husitských válek byl opatovický klášter obléhán Hradeckými, kteří však byli u Opatovického kláštera poraženi. Teprve když přitáhli Táboři a Jan Žižka, byl klášter dobyt a rozbořen. Po husitských válkách dal císař panství kláštera s asi 50 vesnicemi a Kunětickou horou za 4500 kop do zástavy vítězi od Lipan Diviši Bořkovi z Miletínka, který dalšími zástavami a koupí Pardubic s tvrzí a příslušnými vesnicemi od Jana Hlaváče z Ronova a Mitrova se stal zakladatelem pardubického panství v mezích, v nichž se udrželo s nevelkými změnami 400 let.

Snad již v roce 1464 držel Kunětickou horu s panstvím král Jiří, který je převedl na syny Viktorina, Jindřicha a Hynka, knížata Minstrberská, a Bočka z Kunštátu. Asi v roce 1492 bylo řízení panství přeneseno z Kunětické hory do Pardubic.

Byla to doba zakládání rybníků zejména působením Václava Zahrádky ze Zahrádky. Mimořádný rozkvět rybníkářství nastal za Pernštejnů. V roce 1492 zahájil Vilém z Pernštejna jednání o získání pardubického panství proplácením zástav se souhlasem krále Vladislava a usiloval ještě o jeho rozšíření. V roce 1507 získal za 8000 kop statek Čeňka Dašického z Barchova v Dašicích (tvrz a městečko s několika vesnicemi).

Východní Čechy nebyly válkou přímo dotčeny. Habsburkové však neustále někde válčili – tehdy zejména s Turky. Platily se válečné daně, konaly se mustrunky – jakési odvody. Například v roce 1594 šel na Pardubicku na vojnu každý desátý dospělý muž. Přesto po bouřlivém 15. století bylo 16. století dobou hospodářského rozvoje. Byla dokonce činěna opatření proti přepychu venkovských žen. Zakazovalo se nošení šatů z drahých látek, zlatem vyšívaných čepců, nošení kožešin a šperků. O dodržování těchto zákazů lze mít ovšem pochybnosti.

Když se pardubické panství stalo majetkem koruny, císař Rudolf II. přenesl v roce 1602 právo podací na arcibiskupa, aby na komorních panstvích provedl obrácení lidu ke katolické konfesi. Arcibiskup pak na farách prosazoval katolické kněze. Většina obyvatelstva zůstala však před Bílou horou nekatolická. Vrchnosti obdělávaly přímo málo půdy. Dvory měly jen pro krytí vlastní potřeby. Roboty poddané nijak nezatěžovaly. Robotovalo se zejména při sklizni, často jen o senách. Orné roboty byly nepatrné nebo vůbec žádné. Například v Opatovicích jest robota síci na lukách a hrabati, ženná robota byla přeměněna na plat v penězích. V Osicích, kde byla vinice darovaná králem Vratislavem

opatovickému klášteru, je „robota ženná, konopě trhání, sena voziti – z 3/4 lánu 2 vozy“.

Protože požadavky na roboty byly malé, byl na Pardubicku pohyb obyvatelstva volný. Lidé si odcházeli za prací, učit se řemeslu, ženit se. Přitahovalo je tehdy zejména politické a hospodářské středisko kraje Chrudim a její okolí.



2. Osidlování Pardubicka

Krajina mezi hvozdem chvojenským a stezkou Trstenickou patřila počátkem 13. století podkrušnohorským Hrabišicům. Kojata z Hněvína Mostu odkázal svým služebníkům bratřím Sezemovi a Milotovi počátky kolonizačního díla na pravém břehu Orlice.

Nejstarší písemné zprávy o dnešních osadách jsou z 12. století. Většinou jde o církevní zboží. Tak v 12. století byl břevnovskými benediktýny založen opatovický klášter. Dále jsou známy Týnec a Chvojno, o nichž se zmiňuje Kosmas. Do 12. století se klade také založení kostela v Kuněticích.

Do poloviny 12. století je v písemných zprávách uváděno 20 místních jmen. Většina je na západ od linie Hradec–Pardubice a nejvíce jich je kolem Labe. Jsou to Týnec, Telčice, Selmice, Břehy, Přelouč, Mokošín, Sopřeč, Živanice, Dolany, Opočínek, Staré Hradiště, Opatovice, Podůlšany, Osice, Osičky, Dolany, Libčany a Plačice. V prvé polovině 12. století stál románský kostel v Semíně.

Dále se uvádějí Jezbořice a Platěnice a středisko rozsáhlých knížecích lesů Chvojen.

Největší byla kolonizace v 11. a částečně i ve 14. století, kdy přicházeli také cizí osadníci z Němec.

Rozsáhlá byla kolonizace na východě, kdy byl kolonistům přidělen les. Jako farní obce byly založeny a podle zakladatelů nazvány Ekleinsdorf (Holice), Titzmanndorf (Ostřetín), Hermannsdorf (Ředice), Waltersdorf (Roveň). O Horním a Dolním Jelení jsou zprávy až v 15. století. Německé názvy znamenají, že lokátor byl Němec a přivedl německé osadníky. Němci však rychle splynuli s domácím obyvatelstvem. V roce 1350 se názvy farních vsí uvádějí jen česky. Déle se udržela německá jména obyvatel v počeštěné podobě: Pehm, Stoš, Pešl, Šajflar

a podobně.

Koncem sedmdesátých let 18. století nastává kolonizační ruch zejména snahou využít málo výnosné pozemky. Nové vsi byly zakládány na místě zrušených rybníků, rozparcelovaných lesů a dvorů podle návrhu Fr. šl. Raaba, vrchního ředitele komorních statků. Bylo povoláno 800 osadníků z Kladska a pruského Slezska, kteří se rychle počeštili a německé názvy některých vsí byly nahrazeny českými většinou podle zrušených rybníků. Prakticky byly likvidovány rybníky mezi Pardubicemi a Holicemi. Na místě rybníků vznikly například Studánka, Spojil, Malolánské, Velkolánské, Platěnsko, Čeperka, Dědek, Nerad, Plch. Nové a staré vsi se lišily názvem nové nebo staré, například Nové Ždánice.



3. Místní jména na Pardubicku

Velmi stará jsou jména s koncovkou -any jako Krakovany, Brozany, Dubany, Libčany, Libišany, Podůlšany. O vzniku v době, kdy osídlení překračovalo původní osídlené území, svědčí jména související s kultivací krajiny jako Kladruby (ves dřevařů) Vlčí Habřina, Bukovina, Borek, Jesenčany.

Některé vsi byly pojmenovány podle zaměstnání obyvatel jako Vinařice, Chrtníky (podle chovatelů psů), Rybitví podle rybářů, Koloděje podle kolářů.

Některé vsi měly posměšný charakter jako Sovolusky, Škudly, Srnojedy, Veselí, Křičeň. Několik vsí má jména podle národů, jako Moravany, Krakovany, Němčice, Ůhřetice buď podle muže, který byl Němec či Uher. Zajímavý název je Krakovany. Některá česká knížata válčila s Polskem a přiváděli zajatce.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2006, číslo 9/10