Tenkát v Šestašedesátém

Pražanům nevšední atrakci. Za velikého návalu lidu byl po delších opravách přesně o půlnoci spuštěn hodinový stroj Staroměstského orloje. Vše se podařilo a nedočkaví diváci byli odměněni půvabnou podívanou na znovuobnovené mechanické divadlo.

A neuplynulo mnoho času od promenády nových figurek apoštolů a jejich mistra a Praha očekávala s napětím další událost, tentokrát operní – uvedení dlouho ohlašované opery Braniboři v Čechách od Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Premiéra na prknech Prozatímního divadla v pátek 5. ledna byla obecenstvem přijata s nadšením a kritika byla všeobecně příznivá.

Všechno se zdálo být pokojné a nadějné, jak ostatně v novoročním úvodníku ujišťovaly pražské Národní Listy: „Žádným slibem, žádnou pohrůžkou neloučí se Evropa s rokem 1865, matné a významu vedlejšího jsou události, které na samém sklonku roku toho zaznamenati možno v přehledu situace politické. Zdá se, jako by každý jednotlivý stát měl co hojiti na

ranách z dob dřívějších, pročež touží po klidu...“

Ani občané Holic zatím netuší, že se k nim blíží pohroma, jakou Holice nezažily od válek Marie Terezie v minulém století. (Napoleonské války se Holic příliš nedotkly, snad jen kromě povinnosti přípřeže k odvozu obilí, mouky, sena a koní do válečných zásobáren a tím, že musely z rozkazu císaře Františka I. postavit do „Landwehru“ 43 muže). O tom, co se o silvestrovské noci dělo v Holicích, zprávy nemáme, jistě však nikoho z oslavujících příchod nového roku nenapadlo, že již v únoru to mezi Rakouskem a Pruskem začne jiskřit a že se budou moci v novinách dočíst, že: „...cosi se děje mezi Vídní a Berlínem...“ To cosi bylo opětovné otevření šlesvicko-holštýnské otázky – tedy sporu o tom, kdo získá rozhodující vliv v těchto malých vévodstvích, která bylo nuceno Dánsko po prohrané válce s Rakouskem a Pruskem v roce 1864 vítězům postoupit. Vyměňovaly se nóty, poselství, proklamace a vše neodvratně spělo k 17. červnu, kdy byl uveřejněn text válečného manifestu císaře Františka Josefa I.

Válka začala.

Ale rychle zpátky do Holic, do druhé poloviny června roku 1866. To již byly válečné události v plném proudu. Již od 24. června začínají Holicemi procházet oddíly rakouské armády ke Hradci Králové. Toho dne přijelo tolik vojska, že nebylo možno všechno ubytovat ve městě, proto vojska tábořila i na lukách okolo Holic. A pak to šlo rychle za sebou a Holicemi proudily další a další vojenské kolony:

25. června – 20 důstojníků, 701 muž, 520 koní, 1500 vozů, 333 voli;

26. června – hulánský pluk „Wallmoden“;

27. června – 1 generál, 42 důstojníci, 798 mužů, 805 koní;

28. června – 16 baterií dělostřelectva, jízdní divize hulánů a kyrysníků pod velením generála Zajíčka;

1. července – z nádraží v Zámrsku přitáhla pěší brigáda pod velením generála Rothkircha – pěší pluk č. 25 barona Manmata, pěší pluk č. 76 arcivévody Sobhana, baterie děl a saská polní nemocnice – celkem 114 důstojníků, 10 312 mužů, 460 koní a velké množství povozů.

Toto vojsko bylo ubytováno ve Starých i Nových Holicích a mělo za úkol střežit dopravu vojska po železnici z Pardubic do Ústí nad Orlicí, aby nebylo nečekaně napadeno nepřítelem ze severovýchodu. Na návrší poblíž hřbitova zaujaly pozice baterie děl a pěší i jízdní hlídky patrolovaly směrem na Borohrádek, k Týništi i Hradci Králové.

Velitelství vojska vybízelo měšťany k tomu, aby se zásobili masem, chlebem a nápoji. Toho dne také byly potvrzeny neúspěchy rakouských vojsk u Náchoda a České Skalice a mezi občany nastal zmatek. Tradice jim připomněla řádění Prusů v roce 1758, proto schovávali, co mohli. Bázlivější, a zejména mladí lidé, kteří se obávali násilného odvedení k pruskému vojsku, utíkali do poběžovických lesů. Přestože na náměstí střídavě koncertovaly dvě vojenské kapely, nebylo do tance nikomu.

Zastaven byl všechen obchod i řemesla. Všechna starost o město spočívala na tajemníkovi K. Holubovi a výběrčím J. Nechvílovi, kterým vydatně pomáhal člen obecního zastupitelstva V. Červinka. Starosta města K. Holub (podoba jmen starosty a tajemníka je čistě náhodná) si s Holicemi příliš hlavu nelámal. Schovával se doma a když bylo nejhůře, odjel do Hlinska.¨

2. července přišel rozkaz, aby zde ležící brigáda nastoupila pochod do Zámrsku a odtud odjela drahou do České Třebové. Do té doby bylo v Holicích ubytováno 26 generálů, 176 důstojníků, 11811 mužů a 1787 koní.

Po odchodu vojáků se ve městě rozhostilo napjaté ticho. V noci na 3. července se spustil déšť. Po sedmé hodině se začalo ozývat od Hradce Králové dunění dělostřelby, které postupně narůstalo tak, že se „k poledni všechna okna třásla“. Okolo 14. hodiny přijel vojín s rozkazem pro ordonančního důstojníka a sděloval potěšitelnou zprávu, že naše vojsko se udatně bije a vítězí. S postupujícím odpolednem dělostřelba ochabovala a okolo 17. hodiny se již ozývaly pouze ojedinělé výstřely. Napětí vrcholilo. Náhle se městem prohnala dělostřelecká brigáda, která stála u Býště a která předešlého dne projela Holicemi. S ní přibylo zděšení, neboť ústup této „létající“ brigády nevěstil nic dobrého. Však také vzápětí nastal zpáteční pochod poražené rakouské armády.

Od Hradce přicválal důstojník generálního štábu, který zde velícímu generálovi oznámil, že bitva u Sadové byla prohrána a předal mu rozkaz,

aby se záložním dělostřelectvem ustoupil k Litomyšli.

Když se řekne ústup po prohrané bitvě, jde o pojem jaksi neurčitý, mlhavý, pod kterým se málokomu vybaví, co se vlastně děje. Avšak ústup po prohrané bitvě viděný na vlastní oči je zážitkem strašlivým, který dotyčného mnohdy poznamená na celý život. Dejme proto na chvíli slovo knize „Holice – obraz vývoje a současnosti“ A. Šafaříka a O. Pospíšila, ve které můžeme číst tyto řádky: „...Smutný byl pohled na zbědované vojsko, různé dělostřelecké pluky s děly na lafetách, ba i jen s předními koly, vozatajstvo, koně bez jezdců, pěší pomíchané oddíly v kvapném úprku a nepořádku; vše to řítilo se šíleně městem a zase dál hledajíc spásy v divokém ústupu. Mnoho raněných, jichž nářkem úděs rostl, uloženo v městské nemocnici č. p. 118–1 a v staré školní budově č. p. 100–1, kde je obvázal dr. Říha; lehčeji ranění vezeni dále k Vys. Mýtu... Truchlivý to byl pohled na zablácené, vysílené, sotva vlekoucí se rozedrané vojsko se zbraní od deště zrezavělou neb i bez ní...“ (str. 63–64)

A ještě pár řádek o tomtéž z pera dopisovatele Národních Listů: „Jak udatně ještě před hodinou do nepřátelských řad vráželo, tak zděšeně opouštělo nyní rakouské vojsko bojiště. Byl to útěk zoufalý. V hrozném nepořádku hnal se proud přes pole, strouhy, močál,... Pohled na tyto davy prchajících byl nevýslovně žalostný. Byla to směsice nejpodivnější. Vedle dělostřelce běžel jezdec bez koně, tu zase na koni seděl voják pěchoty tak opět myslivec atd. Slovem byl to útěk ve svrchovaném zmatku...“

Holicemi se valily nové a nové proudy poražené armády. O tom, jak strašná porážka to byla, svědčí následující příklad: večer 3. července se do domu městského důchodního K. Holuba uchýlil důstojník a 30 mužů jízdy. To bylo vše, co zbylo ze strašně zdecimovaného hulánského pluku „Walmoden“, který 26. června projížděl Holicemi.

Navečer 3. července se v hostinci „U krále Jiřího z Poděbrad“ ubytoval velitel poražené armády polní zbrojmistr Ludvík von Benedek a s ním 24 generálů a množství nižších důstojníků. Zde také bylo okolo 22. hodiny vyhotoveno Benedekovo „Hlášení císaři z hlavního stanu ve Vysokém Mýtě“ (odkud bylo toto hlášení 4. července ve 3 hodiny ráno telegraficky odesláno do Vídně), ve kterém se mimo jiné uvádí: „...Po skvělém boji celé armád u Hradce Králové, kterýž po několik hodin trval, podařilo se nepříteli podporovanému nepříznivým počasím armádu obejíti ze strany i zezadu a přese všecko namáhání nezbylo než nastoupiti ústup...“.

V Holicích byl také vrchním velitelstvím vypracován plán ústupových tras poražené armády. Ta měla ustupovat ve třech směrech:

1. proud: I., III., VI., X. sbor, armádní dělostřelecká záloha, armádní zásoba střeliva a technická vojska 4. července do Vysokého Mýta, 5. do Litomyšle, 6. do Svitav, 7. do Moravské Třebové – velitel podmaršálek Ramming;

2. proud: II., IV. a 2. lehká jízdní divize 4. července do Týniště, 5. do Vamberka, 6. do Ústí nad Orlicí, 7. do Lanškrouna; tam se měla připojit brigáda Rothkirchova, která u Ústí kryla bok armádě proti možnému nepřátelskému vpádu z Kladska a dosud do bojů nezasáhla – velitel podmaršálek hrabě Thun;

3. proud: VII. sbor, Sasové, 1. lehká jezdecká divize a 3. rezervní jezdecká divize 4. července do Chrasti, 5. do Krouné, 6. do Poličky, 7. ke Svitavě – velitel korunní princ Albert.

Poslední rakouští vojáci ustupující armády opustili Holice navečer 5. července. Ve městě zůstali pouze ranění. V ten den se také ve městě objevila první pruská husarská hlídka.. Při ústupu od Sadové prošlo Holicemi více jak 100 000 vojáků poražené rakouské armády. Přesné číslo se, bohužel, zjistit nedá.

Následující den (6. července) obsadili město i okolí Prusové. Pro Holice nastaly těžké časy, neboť musely zásobovat projíždějící vítěznou armádu vším možným – dobytkem, moukou, hrachem, čočkou, solí, tabákem, za což dostávaly pouze poukázky na vydané zboží. Někteří holičtí občané museli také vykonávat pro Prusy povinnost přípřeže. (Rychlík z Podhráze byl na přípřeži 40 dní a Fr. Formánek přišel v Jihlavě o koně i vůz.). Následkem nuceného dodávání potřeb pro vojsko nastal ve městě nedostatek potravin i drahota. Sluší se však poznamenat, že se Prusové chovali většinou slušně a k větším hrubostem nedocházelo.

10. července dostaly Holice další vznešenou návštěvu, neboť jimi projel od Pardubic k Vysokému Mýtu pruský král Vilém I. s kancléřem Bis-

marckem. Na návrší za městem vystoupili z kočáru a prohlédli si bojiště z roku 1758.

Pobyt Prusů v Holicích se protáhl až do 13. září, kdy město opustili poslední pruští vojáci. Celkem bylo přímo v Holicích ubytováno 9 pruských generálů, 229 důstojníků, 13 766 mužů, 3 831 kůň; zhruba 40 000 vojáků leželo v táborech kolem Holic.

Po ukončení války byli holičtí občané vyzváni, aby nahlásili na radnici utrpěné škody a ztráty. Ty pak byly buď schvalovány nebo opravovány. Celkem město vyčíslilo válečná vydání na 31 834 zlatých a 561/2 krejcaru. Tyto válečné rekvizice byly obecním zastupitelstvem schváleny až

v srpnu 1867 a teprve pak vypláceny. Když si na podzim roku 1866 přijel císař František Josef I. prohlédnout bojiště, byla k němu vyslána městská deputace, aby poprosila o náhradu za poškozené obilí, které bylo zničeno na 400 jitrech a ztráta tím vzniklá byla odhadnuta na 12 200 zlatých. Císař se vyptával na poměry města a slíbil, že učiní, co bude v jeho silách. Náhrada za zničené obilí však nebyla poskytována nikde, takže i Holice ostrouhaly.

Slabou náplastí na utrpěné škody byla jen sleva na dani a 10 000 zlatých, které všem věnoval císař ze své soukromé pokladny. Z této částky však připadl na Holice pouze nepatrný obnos.

Když hovoříme o bitvě u Sadové a Holicích, vnucuje se otázka, zda se jí účastnil i někdo z Holic. Bezpečně víme o jednom, a ten si rozhodně zaslouží, aby o něm bylo napsáno několik řádek. Byl jím MUDr. Josef Formánek – c. a k. generální štábní lékař. Narodil se 6. ledna 1840 na Podhrázi v č. p. 46.

Vystudoval 6 tříd gymnázia v Hradci Králové, sloužil u dělostřelectva a pak absolvoval nižší kurz Josefina ve Vídni. (Učiliště pro vzdělávání a výchovu kvalitních lékařských kádrů v armádě a námořnictvu založené císařem Josefem II. ve Vídni v roce1786 – Lékařsko-chirurgická Josefinská akademie, zkráceně Josefinum.) V roce 1866 se jako lékař zúčastnil tažení

Severní armády. Roku 1868 odmaturoval na gymnáziu v Pešti a nastoupil do vyššího kurzu Josefina, kterou absolvoval roku 1873. Poté působil jako vojenský lékař ve Vídni, Lublani, při okupaci Bosny, kde byl roku 1880 jmenován plukovním lékařem, dále pak v Plzni, Prachaticích, Linci a posléze v Josefově, kde se stal štábním a vrchním štábním lékařem. Za zásluhy byl vyznamenán Zlatým záslužným křížem s korunou, Řádem Františka Josefa I. a dalšími pěti vyznamenáními. Zemřel 12. července roku 1927 v Praze a pohřben byl 15. července na hřbitově v Olšanech u Prahy.



Letos uplyne od bitvy u Sadové 140 let, což je z pohledu dějin pouhý mžik, z pohledu člověka však dávná historie. Určitě však stojí za to připomenout si, jak se tato událost promítla do života našeho města, což tímto činím.



Bibliografie:

BĚLINA, Pavel, FUČÍK, Josef – Válka 1866, Praha 2005

DVOŘÁK, Jaroslav, Kronika války roku 1866 v Třebechovicích a okolí, Hradec Králové 2001

HELLER, Servác – Válka roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky, Praha 1895

JEDLIČKA, Otakar – Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866, I–III, Pardubice 1888

KUDR, Karel – Válka rakousko-pruská 1866 v Čechách a na Moravě, Praha 1936

PARDUBICKO, HOLICKO, PŘELOUČSKO díl III., Pardubice 1903

POD CÍSAŘSKÝM PRAPOREM, Kolektiv autorů, Praha 2003

ŠAFAŘÍK, Antonín, POSPÍŠIL, Otokar, Holice – obraz vývoje a současnosti, Holice 1911

URBAN, Otto – Vzpomínka na Hradec Králové, Praha 1986



Tiskoviny:

NÁRODNÍ LISTY, ročník 1866