Poslední kapitoly ze života E. Nápravníka

Ruské hudební noviny věnovaly Nápravníkovi celé číslo . V článku nazvaném " K životopisu E. F. Nápravníka " hudební badatel Nikola Fedorovič Findejzen napsal : " Dvakrát na mne připadlo otisknout životopisné črty E. F. Nápravníka . V obou případech nevybočovaly z rámce obvyklého novinového článku .

Neobyčejná skromnost Eduarda Franceviče , jakož i nechuť vyprávět o sobě , v mnohém tomu byly příčinou , zatímco jiní - neporovnatelně méně význammí - naši hudební činitelé rádi vyprávějí div ne o každém svém počinu novinářským reportérům a svým přátelům .

E. F. se vždy vyhýbal každému rozruchu ! On konal své velké dílo vždy jen v klidu a tichu , mlčky , ba dokonce i tehdy , když se od něho očekávalo veřejné vystoupení , prohlášení či jiné údaje a zprávy a také údaje do tisku různým redakcím .

Znal pouze svou práci v divadle s orchestrem , zpěváky , své dílo a také s vyjímečným sebeobětováním pracoval pouze pro rozkvět provozu celého divadla ."

Střídali se ředitelé , administrativa , umělci , měnil se vkus publika , repertoár , působil vliv skladatelů , ale Nápravník zůstával neochvějný a věrný své povinosti v zodpovědném postavení v čele ruské opery .

Celý svůj život zasvětil nové vlasti , službě ruskému opernímu divadlu a měl velkou radost , že dosáhl rozkvětu ruské opery a že ho mohl také prožít .

V témže čísle Ruských hudebních novin byl uveřejněn článek ( velmi rozsáhlý ) od S. Sviriběnkova věnovaný analýze dirigentské indiduality E. F. Nápravníka .

Autor odkrýval zvláštnosti Nápravníka - hudebníka i veřejného činitele , bojovníka za opravdové vznešené umění .

Z jedné strany to byla bezduchá lhostejnost , před kterou bylo třeba hájit zájmy sboristů a hudebníků a z druhé strany požadavky na hudební disciplinovanost - dochvilnost na zkouškách , opakování nezdařených pasáží , intonace aj. Byl veden také i " tichý boj " s obecenstvem , které mělo také své divadelní tradice ,a to v protikladu s požadavky hlavního dirigenta operního orchestru .

Mezi tyto zmíněné tradice patřil zejména zvyk přerušovat během představení děj opery v nejvyhranějších místech potleskem a tím vyžadovat opakování jednotlivých árii .

Nápravník , jakož i jiní hudební činitelé , dlouhou dobu bojoval s tímto neblahým zvykem .

V roce 1906 byl uveden v jednom dalším hudebním sborníku v Petrohradě článek , který uváděl :" Snaha zachovat celistvost dojmů , které diváci získávají z divadeního představení , je narušována častými požadavky o opakování sólových čísel . Proto soubor a ředitelství Mariinského divadla informuje publikum , že operním umělcům je zakázáno znovu požadovat opakování zpěvních árií a také odpovídat poklonou na potlesk v průběhu představení ."

Pouze touto oklikou bylo možné v daných podmínkách naznačit publiku , že narušování děje představení je nevhodné . V divadle se připravovala oslava jubilea , kterou však Nápravník odmítl . Byl proti okázalým oficielním slavnostem . 10. září 1913 Nápravník dirigoval " Pikovou dámu " P. I. Čajkovského . Když došel k svému pultu , orchestr ho přivítal famfárami . Při ovacích obecenstva mu byl předán věnec od ctitelů , od orchestru pak s vyrytými jmény všech členů orchestru , od dirigentů stříbrný džbán s nadpisem " Velkému učiteli ".

Eduard Francevič Nápravník následující den zaslal do redakce petrohradských hudebních novin dopis : " Upřímně dojat srdečnými pozdravy a blahopřáními , které jsem dostal při naplnění své padesátileté činnosti v ruské opeře , přijměte prosím všichni mou hlubokou vděčnost , vy , kteří jste si na mne vzpomněli , mí spolupracovníci v opeře , v orchestru , sboru , baletu , v operních souborech , hudebních institucích a mí přátelé a známí! Využívám tento dopis k tomu , abych též vyjádřil svou nekonečnou vděčnost publiku Mariinského divadla , že mě tak srdečně přivítalo na představení Pikové dámy 10. září ."

K padesátiletému tvůrčímu jubileu byl také E. F. Nápravník oceněn mnoha vyznamenáními a tituly ( Rytířský kříž , Zlatá hvězda aj.). Kromě toho jako prémii obdržel roční služné 9000 rublů , které rozdělil na stipendia ve prospěch dětí hudebníků divadla .

4. prosince 1913 se konala ještě jedna oslava v divadle , které se musel Nápravník zúčastnit . Když jako obvykle přišel do divadla , zavedli jej do foyeru v 1. poschodí , který dodnes nese jeho jméno .

Zde byli shromážděni všichni sólisté opery , sbor i členové orchestru . Po slavnostním proslovu byla sundána pokrývka z busty dirigenta , kterou vytvořil sochař D. S. Stěllecký .

Jménem celého divadelního souboru a pracovníků divadla pronesl řeč na počest kapelníka E. F. Nápravníka mladý sólista (proslavený již představitel wagnerovských tenorových partů ) Ivan Vasiljevič Jeršov . eduard Francevič byl tak rozrušen , že odpověděl pouze několikerou úklonou .Když se uklidnil a přemohl citové rozechvění , řekl : " Duchovní dary , které mně byly dány , jsem čestně předal tomuto národu , jehož země se stala mou druhou vlastí . Jestliže za uplynulých padesát let ruská hudba pronikla do vědomí ruského člověka , jestliže ho tato hudba upoutala , tak tyto úspěchy hudby , kterou žijí , jsou podílem i mé práce ."

Po slavnostním obřadu měla začít repetice Dubrovského . Ta se však nekonala , Ed. FR. N8pravník byl tak rozrušen a dojat , že nabyl schopen svou operu dirigovat .Stalo se mu to zřejmě poprvé v životě .

V časopise " Divadlo a umění " uveřejnil jeden z ruských hudebních kritiků V. G. Karatygin článek věnovaný E. F. Nápravníkovi . Začal charakteristikou situace , kdy se v hudební kultuře objevil Nápravník .Popisoval ji jako "hluchou dobu " , ve které se pouze malá skupina lidí zajímala o začínající procesy v ruské hudbě , kdy bylo zatěžko probojovávat Glinku , poslání konzervatoří , na něž bylo hleděno s úkosem , množilo se diletantství .

V polovině 19. století vznikla pro řešení naléhavých úkolů domácí hudební kultury a pro všeobecnou osvětu hudební práce potřeba nového směru , který by bezvýhradně akceptoval bezchybné provedení díla .

Představitelem tohoto směru se stal Nápravník : Poprvé 10. září 1863 stanul u dirigentského pultu v Mariinském divadle , kde byly úkoly mimořádně odpovědné .

Mladý , talentovaný a energický český hudebník se této zodpovědnosti nezalekl. Krok za krokem zdokonaloval kvality orchestrálního provedení , dosahoval stále více harmoničností , soudržnosti intrumentálního souboru , zvykal hudebníky na přísnou hudební disciplímu , hájil práva skladatelů proti libovůli pěvců a zpěvaček.

Uskutečňoval v téže době důležitou kulturní činnost v rozvoji uměleckého růstu všech složek Mariinského divadla .

V tomto směru jsou " historické " zásluhy dirigenta , který v průběhu půlstoletí nedal z ruky taktovku , vskutku nesmírné !

V. G. Karatygin dále ve svém článku vysvětloval , že proti " i t a l o m a n i i " bylo třeba " podplatit " publikum výborným provedením děl ruských skladatelů a zcela odlišným , rozdílným a skutečným uměním převést přes rampu do publika .

To bylo Nápravníkem vynikajícím způsobem uskutečněno . "Projevil se jako tvůrce klasických tradic v provedení rozsáhlé řady repertoárových oper , jako skvělý umělecký "diplomat ".

Stal se nepřímým původcem nových zaměření a úspěchů ruské tvorby , jedním z nejvýznamnějších elementů našeho uměleckého života .

Nápravníkovi patří zlatá stránka historie ruské opery . A den jeho " zlaté svatby " s Mariinským divadlem je slavný a vzácný svátek v naší hudební historii ."

Tolik tedy jeden z ruských hudebních kritiků V. G. Karatygin . Ještě rok , ještě jeden rok , má Nápravník před sebou v divadle. Posledním představením , které se mu ještě podařilo nastudovat a také i uvést na scéně Mariinského divadla , byla opera " Francesca da Rimini ". Opera o čtyřech jednáních a pěti obrazech , kterou Nápravník zkomponoval na slova E . Ponomarjova podle námětu tragedie Stefana Fillipse " Paolo a Francesca ".

Představení se uskutečnilo 23. prosince roku 1914 . Nápravník přesto ale doufal , že se bude ještě moci vrátit ke své milované práci v opeře .

Proto nepřerušuje spojení s pracovníky opery , aby byl neustále průběžně informován. Spolupracovníci se s ním i nadále radili , když se vyskytly složité otázky uměleckého či organizačního problému k řešení .

Nápravník přemýšlel i o nových dílech . Především jej lákaly tři operní náměty : byla to jednak tragedie M. M. Chersakova " Osvobozená Moskva ", I. F . Bogdanoviče " Slované ", a to pro velkodramatičnost , ale také i náměty pro "všední život".

Byla to zejména povídka F. G. Volkova " Příhody Ivana Toporova ". Podle Volkovovy povídky bylo již napsáno i libreto , ale k tvorbě další programové práce již nedošlo.

Zdraví zhoršovalo veškerou Nápravníkovu zamýšlenou přípravu , takže předpokládaný návrat do divadla byl zcela namyslitelný . 13. února 1915 byl Nápravník opět operován . Pooperační období trvalo až do 6. května, kdy byl už zase z nemocnice propouštěn do domácího léčení . Rána ještě nebyla zcela zahojená .

Celé léto byl nucen pobývat pouze ve městě , domů na letní sídlo nebylo možno vycestovat .

Na podzim se jeho zdravotní stav poněkud zlepšil , ale zase ne natolik , aby mohl myslet na dirigování .Bylo už zcela jasné , že s prací v divadle bude muset skončit. Pro Nápravníka nastala velice obtížná situace . Pro člověka , který půl století zasvětil divadlu , to bylo nevýslovně těžké . Téměř každý den byl ale informován o tom , co se v divadle děje . Vždy někdo z jeho spolupracovníků za ním došel , nebo někdo zase zatelefonoval . Každý se mu snažil projevit pozornost či dodat povzbuzení .

Počátkem ledna 1916 se Nápravníkovi značně přitížilo - horečky , neuróza , otoky v pravé ruce , nespavost . Jednomu ze svých lékařů píše dopis , kterým popisuje stávající situaci : " Nesmím vycházet , chodit , mám bolesti v kříži , bez vzduchu jsem nucen žít

již 11. měsíců ".Pouze na lékaře se obrací pro radu , ale před kolegy je stále ještě disciplinovaný .

Stěžuje si jen na jedno - je těžko žít bez milované práce v divadle . Svého starého přítele , pěvce a v těchto letech hlavního režiséra Mariinského divadla I. V. Tartakova žádá , aby poslal soupis repertoáru a sólistů pro budoucí sezony . Jako v minulých letech si Nápravník vede svůj "zápisník" , do kterého zapisuje vše , co se týká Mariinského divadla .

V dopise Tartakovovi zdůrazňuje , že chce i nadále dle možnosti sledovat činnost divadla , kterému zasvětil velkou část života a s kterým ho krutý osud tak neočekávaně a nemilosrdně rozlučuje !

V březnu 1916 navrhuje výboru fondu umělců ruské opery nadále vést a udržovat v pořádku i památník operního dirigenta A. K . Ljadova . Dále i dohlížet na instalaci bust vynikajících pěvců ruské opery ve foyeru divadla - I. A. Melnikova a F. I . Stravinského Mimochodem tyto busty byly zajištěny z Nápravníkova rozhodnutí .



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2007, číslo 1/2.