Vzpomínky ze života v Bohdanči

I.

V roce 1864 bylo asi hlavní událostí poslední vylovení rybníků kolem Bohdanče, které se pak více nenaplňovaly. Kámen, jimž byly hráze obloženy, byl vylámán, vyrovnány z něho sáhy a rozprodán. Půda byla pronajata na díly k zemědělskému hospodaření. Hlavní důvod, proč se toto dělalo, byl ten, že rybníky už málo vynášely. Několik občanů mělo v úmyslu celou rybničnou půdu pronajmout, ale proti tomu se postavili účastníci dražby. Došlo k hádce, která skončila útěkem boháčů. Ostatní je pronásledovali.Nejdříve se zastavili u Zadního mlýna, jehož majitel se však dobře „opevnil“. Rozlícený dav táhl až k lihovaru a k prodeji lihovin, který patřil nějakému panu Kafkovi. Dveře do krámu, jenž se nacházel na rohu náměstí (v nynějších lázních) byly násilně vyraženy. Dva velké sudy (každý obsahoval asi 25 věder kořalky) vylili, takže chodili po kotníky v ní. Část lidí se pochopitelně napila a také se opila. Začali ohrožovat i Kafkovu ženu. Kafka utekl do Pardubic přímo z dražby. Bylo z toho vyšetřování u Krajského soudu v Chrudimi, ale za nějaký čas bylo od stíhání pachatelů upuštěno.

Za nějakou dobu se začaly šířít pověsti o válce s „Prajzy“, jak se říkalo všeobecně Prušákům. Toho času byla v Bohdanči posádka husarů. Husaři se těšili na válku, že prý „Prajzy“ poženou čepicemi. Skutečnost byla ovšem jiná.

Noviny četlo málo lidí a tak se věřilo spíše tomu, kdo co povídal. Jednou čásně ráno bylo slyšet hroznou dělostřeleckou salvu směrem od

Hradce Králové. Po silnici od Hradce se valily zástupy lidí. Někteří prchali s ranci na zádech. Někteří hnali před sebou dobytek. Na útěku vyprávěli, co všechno

„Prajzové“ dělají. Rabují, vypalují domy a celé vesnice, mladé lidi berou na vojnu. Následkem těchto zpráv prchali mladí muži směrem od Hradce Králové k Heřmanovu Městci a dál. Krátce před začátkem bitvy u Hradce Králové prošli Bohdančem Sasové. Na náměstí nechali stát velký vůz, byla v něm prý vojenská pokladna. Voj byla obrácena na stranu směrem k Hradci. Odpoledne vůz obrátili a z toho zdejší lidé usuzovali, že bitva u Hradce nedopadla dobře.

První dva dny po bitvě se mnoho lidí ukrývalo v sousedních lesích a vyčkávali, co se bude dít. Třetí den se objevili „Prajzové“. Několik zdejších lidí jim nabídlo vodu v konvích, protože bylo velké vedro. Někdo počítal a odhadoval, že jich ten den prošlo Bohdančem snad na 80 000! Několik set „Prajzů“ se ubytovalo v Bohdanči. Kdo se nevešel do domu, ležel na dvorech, mlatech apod., kde se dalo. Jeden proud „Prajzů“ táhl dál na Pardubice, druhý přes Bělou. „Prajzové“ též pobrali mnoho koní, kteří se jim hodili. Přesto lze říci, že se vojáci chovali v Bohdanči ukázněně a nedošlo ke ztropení žádné výtržnosti. Posádka zůstala v Bohdanči asi 6 neděl. Pak odešli. Mnoho zdejších lidí je přišlo vyprovodit a mluvilo s nimi německy. Krátce po „Prajzech“ přišli huláni. Byli pravým opakem „Prajzů“ a stali se postrachem celého města. V každém stavení musela být lavice, aby měl voják na čem leštit řemení a zbroj. Na spaní musel mít postel. A muselo se pro něj vařit. Pochopitelně, že se vojáci najedli zdarma.

Také do okolních vesnic přijely švadrony hulánů a i tam lidé zakoušeli od jejich pobytu. Po válce bylo občanstvo vybídnuto k udání škod, utrpěných rekvizicemi. Obdržel–li poškozený vůbec náhradu, tak nestála ani za řeč. Obec dostala také peníze a koupila za ně kus pole po pravé straně silnice vedoucí k Pardubicím.

Zklamaní občané dali poli jméno „pole hrnčířovo“ a připrovnávali ho k tomu z Písma (zákoníci koupili za Jidášových 30 stříbrných pole hrnčířovo). Roku 1864 byla dostavena občanská škola.. Žáci dostávali na památku rozličné modré knížky, buď dějepisné nebo gramatické. Stará škola měla podloubí. Mimo ní bylo podloubí na náměstí u č. 109 u Poláků, u č. 112 u Studentských, nyní Heřmanů, u č. 113 u Koutníků, u č. 114 u Pešků a u Snětivých, což bylo č. 41. Toto podloubí bylo zastavěno a na jeho místě vznikly krámky. Při stavbě školy byla třída I. ze straré školy umístěna v č. 4 u Bachmanů, II. třída na radnici, v nynější zasedací místnosti a III. třída také na radnici v malém sále. Na radnici ve věži byly dva malé zvony. S nimi vyzváněl každý měsíc policista, aby obyvatelstvo šlo platit daně. Nyní je jeden ze zvonů umístěn ve věži jako umíráček. Druhý byl používán jako školní. Mimo to se s ním zvonilo, když se odvážely pozemkové knihy do nově zřízeného okresního soudu do Pardubic.

Do těch dob si obec také vydržovala právního úředníka, který měl na starosti všechny zápisy do pozemkových knih a soudil přestupky společně s městskou radou.

U sv. Jiří byly také dva zvony, ale jeden byl ukraden za hrobaře Svobody. Zloději zvon rozbili na poli zádušním. Josef Záleský našel část rozbitého zvonu a používal ho pak jako liberní závaží.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2007, číslo 5/6.