Vývoj krajiny na území mikroregionu Sdružení obcí pod Kunětickou horou

Dnes Vám naznačím základní procesy, které vedly k jejímu formování. Některé důležité informace jsem však zestručnil nebo zcela vynechal, neboť Vás s nimi seznámím v příštích číslech tohoto sborníku.



1) Vývoj krajiny od pravěku po 18. století

Na vývoj zdejší krajiny měl již od pravěku významný vliv člověk. Člověk začal výrazněji měnit přírodní prostředí již v době mezolitu – tj. zhruba 6 tisíc let př.n.l.. V této době začal vypalovat lesy, aby na jejich místě zakládal pole (Vokolek,1993).

K významné přeměně zdejší krajiny došlo v době tzv. lužické kultury – tj. zhruba 1000 let př.n.l. Vysoký počet obyvatel tu ke svému životu potřeboval velké množství dřeva a obdělávané půdy. To mělo samozřejmě za následek značný úbytek lesního porostu. Kromě toho tu volně se pasoucí kozy a ovce poškozováním porostů znemožnily samovolné zarůstání volných míst. Zdejší krajina tak připomínala dnešní stav V dalším období se zdejší krajina měnila v závislosti na počtu a charakteru života zdejšího obyvatelstva (Vokolek,1993).

Po založení Opatovického kláštera1) – v 11. století n.l. – zde začala intenzivní středověká kolonizace, při níž docházelo mj. k vysušování a zúrodňování krajiny, která byla dosud hojně močálovitá, porostlá jen křovisky a lesy. Hlavním dílem klášterního hospodaření bylo hospodaření polní, jemuž často předcházelo mýcení lesů, vysekávání křoví a odvodňování bažinaté a zaplavované půdy struhami a rybníky. Počátky zdejšího rybníkářství je proto možné klást již do tohoto období (Nohejlová, 1925).

Hlavní období pardubického rybníkářství2) však souvisí s činností rodu Pernštejnů. Zlatý věk pardubického rybníkářství nastal v 17. století, kdy tu rybníky3) vytvářely téměř souvislou vodní hladinu o rozloze několika tisíc hektarů. Největší rybník, zvaný Velká Čeperka, přitom zatápěl plochu asi 1200 ha. Další významné rybníky4) ležící alespoň částečně na katastrálních územích obcí Mikroregionu se jmenovaly např. Rozkoš, Oplatil, Malá Čeperka, Jezero.

V 18. století však začaly být měněny na pole a louky5). Jejich dna pak byla rozparcelována a osídlena (Lemberk 1997).



2) Vývoj krajiny mezi lety 1800 – 1884

Bližší popis toho, jak vypadala v této době zdejší krajina, je možné najít v dobovém tisku a v místních kronikách. Uveďme si tedy několik příkladů.

Dle Černíkové (1935) vypadalo okolí Srchu ještě v polovině 19. století jako veliké jezero. Rybníky tu „lesklými vodami zatopily kraj a mohutné černé lesy vroubily jejich břehy“. S okolními vesnicemi spojovalo Srch jen několik hrází.

Jinak prý byla krajina neproniknutelnou. Podle Rosůlka (1931) tu bývalo též množství vodních pramenů.

V okolí Hrádku se nacházela rašelina, kterou lidé v dobách velké neúrody dobývali (Maršíček, 1930). Půda tu bývala nebezpečná i domácímu zvířectvu.

Drn se houpal a dobytek tu často zapadl až po břicho (Pamětní kniha obce Pohránova:13). V okolí Hrádku rostlo též hojně osik, jejichž dřeva se používalo u dřevěných staveb ke stavbě krovů a stěn (Maršíček, 1929).

V Borku byly v polovině 19. století obecní pozemky tvořeny většinou pastvinami a lesem (Pamětní kniha obce Borku:87). Struhy tekoucí do Újezdského rybníka se tu často rozvodnily tak, že v nich hrozilo nebezpečí utonutí“ (Pamětní

kniha založena:1).

Od Podůlšan, podél Libišan až po silnici vedoucí k Pohřebačce se tu v šíři asi 700 metrů „táhly“ louky se spodním bohatým ložiskem rašeliny. Vytěžená místa zarůstala rákosím a třtinou, v nichž si poté stavěly divoké kachny, lysky a bukačové svá hnízda (Vosyka, 1921).

V polovině 19. století zde byly častým jevem husté, rákosím zarostlé rybníky, kde se vyskytovalo množství hnízdících a táhnoucích druhů vodních ptáků6) a žilo v nich též hojně dalších živočichů7) (Musílek, 1934).

Změny v krajině souvisely především se snahou získat z půdy co možná největší zisk. Příkladem je přeměna tzv. opatovických polabin. Ty měly ještě v 18. století zcela zvláštní ráz. Jednalo se o křovinaté tučné lučiny protkané několika pásy labských ramen s obrovitými stromy a s křovinatými houštinami.

Byly takřka neprůchodné8). Počátkem 19. století však lidé začali tyto louky postupně zorávat na pole. Každou zoranou parcelu obehnali hrází, aby jim dosud časté labské záplavy neškodily. Zároveň tu docházelo k mýcení křovinatých houštin a statných stromů. Výsledkem těchto aktivit bylo to, že počátkem 20. století byl od Opatovic k Bukovině volný rozhled a ve zdejších polabinách vznikla za pomoci vápnění velmi úrodná pole (Památní kniha:163).

V této době byla téměř veškerá půda, včetně pastvin9), měněna na pole10) a louky. Pokračovalo tu též vysušování rybníků. V polovině 19. století byly vysušeny např. rybníky Velká Čeperka11) či Oplatil12). Dna vysušených rybníků byla přeměňována nejčastěji na ornou půdu.

V tomto časovém období se ve zdejší krajině začaly budovat silnice. Okresní silnice z Pardubic do Hradce Králové byla vystavěna již roku 1819. Hlavní vlna stavby místních silnic však začíná však až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy došlo např. k výstavbě silnice od Kunětické hory přes Dříteč do Sezemic.



3)Vývoj krajiny mezi lety 1885–1920

V tomto období člověk z různých, převážně ekonomických, důvodů, pokračoval v přetváření zdejší krajiny k obrazu svému, když například odstranil z polí a luk velké množství roztroušených stromů, které ještě na začátku tohoto období tvořily rázovitou ozdobu zdejší krajiny. Docházelo tu též k odstraňování mokřadů, na které v této době člověk pohlížel pouze jako na „sídliště škodlivého

hmyzu“ (Janda, 1885). Pastviny zase vnímal pouze jako „hospodářský luxus, který si nemohla každá obec dovolit“13) (Význam, 1921).

Lidé tu pokračovali v rozorávání lesních ploch14) na pole a louky. V dobovém tisku15) však začaly vycházet články vyzývající k omezení kácení lesů, k opětovnému zalesňování16) a k omezení hrabání steliva. O lesy bylo třeba pečovat též proto, aby se z nich mohly „těšit další generace“ (Odlesňování, 1885).



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2007, číslo 5-6.