Otazníky nad počátky Pardubic

Po pádu Slavníkovců zaujali mocenské postavení ve východních Čechách Přemyslovci. Jejich kníže ovládal území pomocí sítě hradišť. Pozdější Pardubicko bylo ve spádové oblasti knížecího hradiště v Chrudimi, známého již v 11. století. V roce 1055 zde zemřel kníže Břetislav I. Další vývoj území byl ovlivněn zakládáním klášterů a knížecích dvorů. Benediktinský klášter v blízkých Opatovicích, založený již v roce 1086 za Vratislava II., se stal vlastníkem největšího panství v oblasti.

Území dnešních Pardubic bylo tehdy pokryto lesy a nížiny kolem meandrujících řek byly zaplavovány jarními vodami. Proto prvním osídleným místem zde bylo návrší nad Chrudimkou v dnešních Pardubičkách. Později byla osídlena i další vyvýšená místa.

V 13. století byla již zakládána okolní města, jako první Hradec (1225), později Chrudim (1276). První písemná zpráva o existenci Pardubic je v papežské bule z roku 1295. V ní papež Bonifác VIII. bere v ochranu klášter sv. Bartoloměje v osadě „Pordoby“ s kaplemi sv. Jiljí a sv. Václava na Chlumku u Mikulovic. Církevní objekty spravovali „cyriakové“, řád křižovníků s červeným srdcem. Fundátor, zakladatel kláštera, není znám. Předpokládá se, že v době založení kláštera (někdy v druhé polovině 13. století) vznikla poblíž labského brodu u ústí Chrudimky i vladycká tvrz.

Držitel nevelkého panství měl zde právo vybírat clo při plavení dříví. Tuto tvrz vlastnil počátkem 14. století rod Ronovců (Hronoviců) se znakem „ostrve“. Prvním doloženým držitelem tvrze je Půta z Dubé (z Frýdlantu), i když jím možná byl už jeho otec Hynek z Dubé, nejvyšší purkrabí pražský za krále Václava II.

Kolem roku 1325 Půtovi synové vyměnili Pardubice za hrad Vízmburk na Náchodsku, jehož držitelem byl kladský purkrabí Arnošt z Hostýně (ze Staré). Arnoštův rod, který snad pocházel z Prácheňska, měl ve znaku nám dobře známého bílého „půlkoně“. S příchodem nového majitele vzrostlo osídlené místo v blízkosti pardubické tvrze. V roce 1332 daroval Arnošt pardubickým cyriakům svůj statek či ves v okolí kaple sv. Jiljí. Za toto obdarování ustanovil, aby klášterní kněží denně sloužili dvě mše za spásu jeho duše. Tato osada, věnovaná

cyriakům, byla pak nazývána „Pardubicemi Mnichovými“.

Arnošt z Hostýně získal za své služby od krále Jana Lucemburského panský titul. Dočkal se i povýšení Pardubic. Vyplývá to z jeho závěti z roku 1340, v níž určil svého nejstaršího syna Arnošta, pozdějšího pražského arcibiskupa, vykonavatelem poslední vůle. Podle písemného dokladu odkázal svýn synům tvrz s „obcí novou“ a pěti okolními vesnicemi. Tato obec, označovaná historiky obvykle jako „město nové“, byla patrně jen neopevněným městečkem, které však získalo některé městské výsady. Arnošt z Hostýně zemřel asi po roce a byl pohřben v kostele v Pardubicích Mnichových.1/

Tyto Pardubice Mnichové (dnešní Pardubičky) se v poslední době dostaly do středu zájmu pardubických historiků, ale i občanů.

O nejstarší historii a vývoji území dnešního města existovala v minulosti řada rozličných názorů. Na základě dochovaných písemných zpráv a dřívějších archeologických nálezů vytvořil pardubický historik J. Sakař představu o rozptýleném osídlení dnešního katastru města o stejnojmenném názvu Pardubice.2/

Bylo to v souladu se zněním citovaných listin Arnošta z Hostýně. V darovací listině i v závěti je, jak darovaná osada u kostela sv. Jiljí, tak odkazovaná tvrz s obcí novou, označena za Pardubice.3/

K tomuto názoru se přihlásili i pozdější historikové. Předpokládají, že klášter cyriaků se nalézal v blízkosti panské tvrze. Vede je k tomu i shodné zasvěcení dnešního kostela sv. Bartoloměje, o němž se soudí, že byl postaven na místě někdejšího klášterního kostela, který byl spolu s klášterem zničen husity v roce 1421.

Tuto úvahu podpořil nález základového zdiva v místě apsidy dnešního kostela, které může být zbytkem původního kostela cyriaků.4/ Přispěl k tomu i nález kamenného stavebního článku, objeveného při přestavbě kostela v roce 1912, který byl rovněž považován za pozůstatek starší gotické stavby. Tento architektonický fragment byl viditelně zazděn do severní zdi kostela sv. Bartoloměje nad vodním kanálem. Budovy kláštera cyriaků stály údajně severně od kostela, v místě dnešního arciděkanství. I zde se vyskytl stavební prvek, dokládající starší

zástavbu.

Novější archeologický výzkum, provedený v kostele sv. Bartoloměje pražským Archeologickým ústavem AV ČR, měl právě ověřit přítomnost základů staršího klášterního kostela cyriaků. Tento výzkum, vedený Mgr. M. Ježkem, odhalil v kostele řadu hrobů, především z doby Pernštejnů, základy staršího kostela se však nenalezly.5/6/

V posledních letech prováděl Mgr. T. Čurda z NPÚ v Pardubicích archeologický výzkum v Pardubičkách, a to v prostoru severně od kaple sv. Jiljí.7/ Zde byly odkryty základy poměrně velkého, postupně rozšiřovaného kostela a dalších přilehlých budov.

Z pravděpodobně opevněného areálu se na východní straně dochoval zasypaný příkop.

V místě někdejšího kostela byly nalezeny hroby, uprostřed presbytáře byla objevena prázdná hrobová jáma. Vedoucí výzkumu soudí, že právě zde v Pardubičkách se nacházel klášter cyriaků s kostelem sv. Bartoloměje. Za husitských bouří byly zde v roce 1421 všechny církevní objekty husity zničeny. Koncem 15. století byla poblíž znovu postavena kaple sv. Jiljí se zvonicí, které tam stojí dodnes. Objevená hrobová jáma byla snad hrobkou Arnošta z Hostýně a jeho ženy Adély. Náhrobní kameny se nalezly v podlaze obnovené kaple sv. Jiljí. Nejspíše sem byly vsazeny po vyzvednutí ze zbořeného klášterního kostela.8/

Tyto výsledky archeologického výzkumu v Pardubičkách opravňují k nové představě o původním místě kláštera sv. Bartoloměje, o němž se zmiňuje citovaná papežská bula.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2007 číslo 7/8.