Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Ze vzpomínek - 11. část

obrázek k článku Muzeum a zbraně se pak staly hlavní náplní mého života, pravidelně jsem se účastnil i schůzí spolku a dokonce jsem měl pak tolik odvahy, že jsem požádal „staré pány" o zakoupení elektromotoru s brusnými a leštícími kotouči. Ale byl jsem uznáván a brán vážně - motor jsem brzo dostal. To při úzkostlivém hospodaření pana inspektora byl určitě úspěch. Dobře si pamatuji, s jakými obavami jsem vždy motor spouštěl. Vždy se pak zeslabila světla v celém zámku a někdy i zhasla. To zároveň ohrozilo i mou další práci v tu chvíli, neboť motor jsem nainstaloval v úplně temné prostoře, navíc plné pavučin a s občas opadávající omítkou. Začátkem 60. let zde vznikla umývárna a WC sloužící pracovnám Východočeského muzea. Těch nechtěných přestávek v mé práci nebylo mnoho vzhledem k tomu, že pan Jung zesílil pojistky. Co to však mohlo znamenat pro starožitný rozvod proudu v zámku, lze snadno domyslet.
Jen u zbraní nezůstalo. Poměrně brzo jsem začal pomáhat na přípravě budoucí exposice odboje, navržené ředitelem Cinnerem. Zde však jsem byl opravdu jen pomocnou sílou,pan ředitel pochopil, že můj hlavní zájem směřuje jinam. Ostatně, jako správce sbírky jsem uvažován nebyl, k celé záležitosti bylo třeba zkušeností a zcela jiného přístupu, než mohl mít tehdy osmnáctiletý student. Avšak ani jako pomocník jsem do jisté míry nebyl vhodný. Do smrti nezapomenu, jak mne pan ředitel jednou požádal o pomoc při přemisťování rakví, ve kterých byli převáženi popravení občané z Ležáků. Tyto obyčejné, dřevěné rakve, sbité z hrubě ohoblovaných prken nesly jasné stopy krve - na dosti značných plochách. Pak bylo nutno instalovat popravní kůl ze zámečku, z něhož v jedné chvíli vypadla zdeformovaná střela. Hlavní náplní oněch příprav bylo především pořádání příslušných písemných památek, tiskovin a dalších předmětů, kde jsem opravdu příliš činný být nemohl. U pana ředitele, člena odbojové skupiny to však bylo jiné. Rozhodujícím okamžikem, jenž asi nejvíce přispěl k mé nechuti v tomto oboru pracovat, byl zážitek jednoho večera v muzeu, kdy jsme již všichni odcházeli domů a pan ředitel si něco zapomenul v již téměř připravené exposici odboje. Ta byla ve druhém patře, v rohové místnosti, kde později byla exposice archeologie. Bylo asi kolem 18. hodiny, jasný a teplý den. Mé mladší nohy musely tuto záležitost napravit. Vzal jsem klíče z dříve popisované skříňky, prošel jsem celým muzeem až do míst, kde již byly nainstalovány rakve a kůl, ležela zde též zakrvácená košile některého z popravených, a odemknul jsem. V tu chvíli mne zarazil podivný, dosud nepoznaný zápach, o němž bych byl nemohl říci, že právě nepříjemný. Měl v sobě jakousi sladkou složku. Nejvíce mne tento pach pronásledoval při zpáteční cestě. Ještě před uzavřením místnosti jsem rázem všechno pochopil. Byly to výpary krve, setrvávající v určitých objektech a místech někdy i mnohem delší dobu. Doma jsem všechno vylíčil otci a ten, při své známé nemluvnosti, pouze smutně pokýval hlavou, ale nic nevyvracel. Asi o tom něco z fronty věděl. Nakonec to dopadlo tak, že správcem sbírky odboje se stal on, ale jen krátce. Přišel rok 1948 se svými důsledky a odboj byl vládnoucí mocí zlikvidován.
Ředitel Cinner mne pak postupně seznamoval se všemi prostorami muzea, přístupnými i uzavřenými a také jsem pomalu poznal další členy spolku, muzejní kustody. O těch bude ještě řeč ve zvláštní kapitole.
Poznávat celou zámeckou stavbu, její taje a historii jednotlivých prostor, to pro mne byla nevyčerpatelná studnice romantických zážitků. Některá ta místa jsem si oblíbil tak, že jsem se do nich pravidelně vracel a „poslouchal"zde ono zvláštní ticho a dýchal těžko definovatelné vůně, důvěrně známé jen pracovníkům našeho oboru. To jsem také ještě netušil, a vlastně téměř až do konce své činnosti v muzeu, jak toto všechno je „zdravé" pro mé plíce. K tomu také přispívalo neustálé prudké střídání teplot, obzvláště v období jara a v zimě a střídavý pobyt ve vlhkém či naopak suchém a prašném prostředí. Odnesly to moje plotýnky a průdušky, ale prý se s tím dá ještě žít.
První moje návštěva zmíněných starých prostor platila kapli sv. Tří králů a sklepení pod ní. Sem ještě mne ředitel Cinner doprovázel a podával mně výklad. Dodnes si pamatuji své rozpaky, když jsem v tomto sklepení spatřil tzv. pernštýnskou truhlu. Sloužila prý jako pokladnice. Je zhotovena z neobvykle silných dubových fošen, rozměrů 3,38 x 1,13 x 0,78 metru. Ihned mne totiž napadlo, jak se tento rozměrný předmět mohl dostat do prostory, přístupné pouze úzkým točivým schodištěm, ústícím do rohu kaple. Je možné, že dnes již je tento problém rozřešen a publikován, já jsem však příslušnou literaturu soustavně nesledoval. Ředitel Cinner se domníval, že truhla byla vsunuta pod základy zámku před dokončením vnějších zdí. Myslím však, že nelze vyloučit i postup jiný, v podstatě podobný - spuštění stropem a pak následná dostavba.
Pod hlavní zámeckou budovou se však ještě nalézaly další, obtížně přístupné prostory, zakončené světničkou neznámého určení, umístěnou přesně v ose zámecké hlásky. Dnes již neexistují, všechno bylo zničeno v průběhu přestavby této části zámku na protiletecké kryty po roce 1950. Svou původní tvář, ale jen do jisté míry ztratil i tzv. katův dvoreček. Běžně se říkalo, že zde bydlel zámecký popravčí, ale jaká byla skutečnost opravdu?
Hlavní roli při objevech tajů pardubického zámku sehrál ovšem pan Jung. Pardubičtí muzejníci byli na jeho práci pyšní. Povšimněme si, co píše východočeské vydání Národní politiky v roce 1942.
V prvním článku z 12. srpna 1942, nadepsaném „Zajímavosti pardubického zámku", je popsána pernštýnská truhla a je připojen její snímek. Již zde se mluví o panu Jungovi. Podobně je tomu i v článku „Objevitel tajností pardubického zámku", uveřejněném opět v Národní politice dne 30. října 1942. Cituji dále doslova:
„Velkou většinu těchto historických zajímavostí objevil z vlastní iniciativy zaměstnanec Muzejního spolku, správce Adolf Jung, který má velký zájem o historické památky a ušlechtilou horlivost badatelskou".
Pod připojeným snímkem pana Junga je podepsán Ing. Lejhanec, zároveň autor fotografie truhly.
Ale mnoho dalších zajímavostí jsem v prvních dnech svého působení v muzeu objevil i v prostorách, přístupných veřejnosti. Nemám zde nyní na mysli strohý popis exposic, zaujímajících v oné době celé první a druhé poschodí zámku. Chci se zde především dotknout toho, co nejvíce mou mysl upoutalo, ať již to bylo cokoliv, exponáty ovšem také. V roce 1945 se do muzea vcházelo v prvním poschodí, ze schodiště, začínajícího na konci posledního zámeckého průjezdu. Ihned v první místnosti na mne vždy zvláštním dojmem zapůsobily dva obrazy. V čele průchodu do dalších prostor byla umístěna „Večeře Páně". Vzadu pak, v dosti značném šeru, visel převeliký portrét císaře Františka Josefa I. V tomto místě se též vcházelo do malého depositáře, osvětlovaného malým, zamřížovaným okénkem, směřujícím do katova dvorečku. Zde mne jednou ředitel Cinner upozornil na krásný, renesanční komín, čnějící z blízké, protilehlé střechy. Já jsem ihned pochopil, že mne spíše upozorňuje na něco jiného, co k tomuto komínu vlastně nepatřilo. V jeho postranním otvoru, uzavřeném stříškou, seděla totiž spící sova. Často jsem pak tuto komůrku navštěvoval, abych pozdravil mou starou známou, moudrou sovičku. Po několika létech však byl návštěvám konec - sově se znelíbila rychle pokračující modernizace města a zmizela navždy.
Ze vstupní místnosti se mohlo ještě jít do dalšího depositáře, sloužícího archeologům. Nedlouho po mém příchodu do muzea se tento depositář stěhoval. Já jsem také pomáhal a učinil jsem zde svůj první objev. Po odklizení hromady starých krabic se střepy a různého dalšího materiálu jsem našel do novin zabalenou loveckou pušku americké výroby. Byla to tzv. pumpovačka syst. Colt. Její stav byl velice dobrý, byla schopná střelby, ale v roce 1952 také zabavena. Podobně jsem pak nalezl ještě dvě zbraně. Druhou byla krásně zachovaná německá pistole Mauser vz. 1896, i s dřevěným pouzdrem, sloužícím zároveň jako opěrka pro přesnou, mířenou střel bu. Tato pistole byla připevněna na zadní stěně starožitné skříně, umístěné ve staré zbrojnici. Při generálním úklidu jsem tuto, poměrně lehkou skříň odtáhl ode zdi a pistole spadla. I ona neušla svému osudu v r. 1952. Po roce 1960, kdy jsem do muzea přišel již jako státní zaměstnanec, jsem objevil při úklidu v knihovně, tehdy umístěné v přízemí, v tzv. soudní síni, ruský revolver syst. Nagant vz.1895. Také tato zbraň byla v bezvadném stavu, až na drobné chyby povrchové úpravy. Ta pak ve sbírce zůstala. O posledních dvou nálezech jsem se zbytečně nikomu nezmiňoval, doba k tomu nebyla vhodná. Jen jsem si s hrůzou uvědomil, že pistole i revolver byly určitě schovány v období let 1939 až 1940, což mohlo pro řadu muzejních pracovníků znamenat jistou smrt, kdyby se byli něco dozvěděli němečtí okupanti. V této souvislosti si také vzpomínám, jak se pan Jung často zmiňoval o tom, že někde v zámku jsou ukryty staré, cenné zbraně, a že je jednou objeví. Žel, nestalo se tak, jeho práce zde byla přerušena vývojem politických událostí a jeho poměrně brzkým úmrtím v roce 1950.
Co nyní dále na mne ve starých muzejních exposicích zapůsobilo tak, že dodnes si všechno živě vybavuji? Především to byla již zmíněná stará zbrojnice s instalací zbraní pojatou způsobem dnes již dávno překonaným. Zbraně byly rozvěšeny na zdech a tak rez i prach mohly vykonávat zdárně své dílo. Na stěně proti oknu se nalézal velký obraz Pardubic a nad ním byla zavěšená dřevěná plastika orla, držícího v pařátech hlavu Turka. Je zvláštní, že již tehdy, v roce 1945 jsem pociťoval jakýsi neuvědomělý odpor k onomu romantickému uspořádání zbraní na stěnách. Neznal jsem nové instalační způsoby v té době v jen málo předních ústavech a neměl jsem též snahu podrobněji je studovat. Při mé, již zmíněné první instalaci zbraní v roce 1945 jsem se řídil dvěma hledisky, opět do jisté míry neuvědomělými, kdy jsem se dovedl vžít do role pozornějšího návštěvníka. Chtěl jsem nejdříve vysvětlit přesně a krátce, o jaký předmět jde, ale tento předmět umístit i vkusně a přehledně. Proto jsem potáhl dřevěné rámy jutou a na takto vzniklé plochy jsem zavěsil horizontálně dlouhé palné zbraně. Tato druhá zbrojnice nevydržela dlouho, prostory bylo nutno využít jinak.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 1996, číslo 11-12.
O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem