Věznice v Pardubicích

Kromě světlanářek Milady Palové, Marie Štrbíkové, Ireny Rafajové, Martiny Vajdové, Hermíny Dlabajové, Manky Rajnochové, Marie Mičůnkové, Svatavy Adámkové, ale také Dagmar Šimkové a dalších žen prošla tímto koncentrákem také paní Ludmila Řičicová – Uhlířová.

Z jejích vzpomínek si můžeme udělat představu, co vše politické vězeňkyně v této věznici zažily: „Za války sloužilo toto vězení jako přestupní stanice pro vězně z různých koncentračních táborů do Osvětimi. Ještě v roce 1951 ležela na dvoře dřevěná šibenice s kladkou, na níž skončil mnohý život. (...) Na komandech, kde vězeňkyně v Pardubicích pracovaly, bylo vše zaměřeno na psychiku žen a jejich cit. Pro případ, že by se některá z nich pokusila uprchnout, měla jim v tom zabránit dvě odstřelovací pásma, jedno bílé, druhé černé, obehnané ostnatým drátem a vysokou zdí, kde mohl skončit jejich život, pokud by se o to některá z vězeňkyň pokusila. Silně znečištěné dřevěné podlahy na celách (cca 25metrů čtverečních) se drhly různými primitivními prostředky, aby nakonec byly žlutobílé.

Velká zamřížovaná okna se musela křišťálově lesknout, postele musely být pečlivě ustlané, jinak následoval trest. Slamník, podhlavník, dvě slabé deky a prostěradlo, to byl jejich největší majetek. V umývárnách byla kamenná koryta pro osobní hygienu – pod studenou vodou. Sprchování bylo povoleno, jen když však tekla teplá voda. Záchody na množství žen nestačily, čekalo se ve frontách. Katastrofou byla úplavice, kdy koryta na mytí sloužila jako WC. Šálky – ešusy musely být vycíděny tak, aby skýtaly dojem, že jsou ze stříbra. Boty se musely lesknout a na podrážkách nesmělo být zrnko písku. K tomu všemu málo jídla, zima, špatně fungující topení i na pracovištích. Nohy, ruce a hrudníky omrzaly. Vězeňkyně pracovaly na dvě až tři směny v káblovně, pletárně, v oddělení čištění kůží, bižuterie, v údržbě apod. Všude byly vysoké normy. Dlouhotrvající „apeláky“ bez ohledu na počasí a zdraví žen, které se podobaly robotům, jen aby plnily vše, co předepisoval důmyslný vězeňský řád. Také čísla vězeňkyň měla smysl. Byla to šifra, která prozrazovala stráži, jak s kým zacházet. Zvláště trojmístná, která měla první a třetí číslo stejné. Podobný systém byl v Leopoldově. Každodenní pochod v kruhu na dvoře s nařízeným hlučným zpěvem měl být pro pardubické občany důkazem, že ve věznici žijí ženy vesele a radostně, mohou si přitom i zpívat. Nikdo však netušil, kdo tam je a co všechno mají politické vězeňkyně za sebou, jakým fyzickým násilím a ponižováním prošly. Jen ony to věděly a neznaly budoucnost ani těžký život rodin venku, útrapy vězněných mužů spíše jen tušily. Ženy byly statečné, tvrdé a mlčenlivé. StB se nepovedlo dosáhnout cíle, že se ve věznici bude mluvit o soudních případech, aby se z nich mohlo i nadále těžit.

Byly zde ženy, které byly vězněny dlouhá léta v koncentrácích za války, byly zde poslankyně z první i druhé republiky: Fráňa Zemínová, Antonie Kleinerová, Marie Poloncová. Byly tady také odbojářky z druhé světové války z různých skupin, jako například z Rady tří Vlasta Homoláčová nebo Vlasta Nováčková. Statečná Zdenka Mašínová (její manžel, plk. Mašín, velitel legendárních Tří králů, byl za války popraven), matka dvou synů, kteří po únoru uprchli za hranice, v Pardubicích těžce onemocněla a po převozu na Pankrác zemřela.

V Pardubicích zemřely Pavla Podlezlová, manželka generála, a spojařka Eva Havájová, která po tříletém pobytu v gulagu v Sovětském svazu statečně bojovala v československé východní jednotce od Buzuluku přes Duklu až do Prahy. Nacházely se tady i bojovnice ze Slovenského národního povstání Zuzana Foltová, Helena Kordová, Mariena Poloncová, Elena Bulubášová a další. Všechny jmenované vydržely útrapy nacismu a staly se pro své přesvědčení obětmi zločinu komunismu.

Zvláštní kapitolou byly uvězněné řádové sestry, které prošly fyzickým mučením a neuvěřitelnými urážkami. Sestra Liliosa, Slovenka, doktorka filizofie, misionářka, musela na StB v Žilině vydržet nasazené železné obruče na hlavě, na kterou automaticky klepalo kladívko. Mučení středověku! Přežila, ale také brzy zemřela. Představená řádu Německých rytířů byla studnicí útěchy a statečnosti. Tajně zpovídala a podávala hostie v podobě pišingrů, které přes všechnu bdělost estébáků dokázala získat. Sestřičky byly pro politické vězeňkyně posilou a útěchou, zvláště pro nemocné, jejichž počet stoupal (TBC, zhoubné nádory a páteře narušené fyzickým mučením při výšleších).

Nad vězeňkyněmi i jejich vězniteli bdělo ministerstvo vnitra – Státní bezpečnost. Bdělo nad nimi také 5. oddělení – generál Bedřich Reicin ve spolupráci s ministerstvem vnitra, soudruhy Bedřichem Pokorným, Jindřichem Veselým a dalšími. Nechyběl ani Karel Šváb, který to dokonale režíroval.



Celý článek naleznete ve Zprávách Klubu přátel Pardubicka číslo 11/12, rok 2007.