Vzpomínky vězně 08121

Všichni, celý český národ čekal s netrpělivostí na konec války. Vítali jsme Rusy s kyticemi šeříků, vítali jsme svobodu. Začínal nový život a ještě jsme se ani nestačili nadechnout té rodící se svobody a demokracie a již tu byl ÚNOR 1948 a s ním Kléma, obklopený svými důvěřivými s puškami v rukou a uniformách milicí.

Začínal nový režim, režim oné druhé totality, které jsem se dožil. Tento režim měl pro změnu ve své ideologii místo boje proti rase boj proti třídnímu nepříteli. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Kupředu levá, zpátky ni krok!

Začala likvidace sedláků, rolníků, živnostníků, továrníků... a kdo se nevešel ani do jedné z těchto tříd, měli jednu rezervní – reakcionáři! Začali krást, znárodňovat, zabavovat majetek, zavírat lidi, pronásledovat jejich rodiny, zkrátka likvidovat...

Strach se začal šířit po celé Československé republice. Byli však lidé, které onen bolševický strach nezastrašil. Tiskli letáky, informovali okolí o tom, co jim hrozí komunismem, pomáhali pronásledovaným, schovávali je po jejich domovech, pomáhali pronásledovaným k útěku do zahraničí, pomáhali finančně, prostě pomáhali, jak se dalo.

A najednou přišel DEN, kdy si pro Vás přijelo, pro změnu NE GESTAPO, ale něco podobného – STB... U mne to bylo v noci 27. září 1949.

Dostal jsem náramky, prohlédli celý dům a na ulici mne přivázali k mému kamarádu. Autem nás odváželi přes městečko LUŽE do Chrudimi, do věznice. Začaly dlouhé výslechy v místnostech STB, kde nám svítilo ostré světlo do očí, abychom své dobrodince neviděli. Protokoly, dlouhé hodiny duševního a fyzického mučení... Jedni fackovali a ti druzí, ti byli milosrdnější, ti nás dávali změknout. Dávali nás do kobek na 24 – 48 hodin, kde bylo po kotníky vody, takže v ní musels stát a oni čekali, až změkneš a budeš vypovídat anebo souhlasit s tím, co potřebovali jako senzaci pro tisk a rozhlas.

Ti, kteří nás vyslýchali, byli naprostí primitivové, bez vzdělání, tupci. Při psaní protokolů neznali pravopis. Byly to první dělnické kádry komunistické strany, které se hlásily do řad bojovníků za lepší a spravedlivý řád. Na celách jsme byli původně po jednom, ale jak se stále zatýkalo, přibývalo nás i na celách. Byla to Chrudim, Pardubice, Praha-Pankrác.

V padesátých letech nás bylo na cele až 6. Spalo se na směny. V 6hod. byl budíček a na povel se muselo lehnout v 21hod. Během dne se muselo stát nebo chodit. Lehnout ani sednout si nikdo nesměl. Na slamníku se leželo na zádech se zkřížeýma rukama a jestli se někdo během noci otočil na bok, bachař ho s ohromným řevem vzbudil. Na cely nám schválně dávali vrahy a zločince, kteří nám ujídali tu naši ubohou stravu. Když jsme protestovali, říkali nám, že jsme horší než ONI... Voda se pila ze záchodů, skleničky ani plechovky nám nedali. Jeden splachoval a druhý chytal vodu rukama. Po desti měsících vazby jsem vážil 38 kg, když jsme odjížděli na tábory. Měl sem také obhájce pana Dr. Hlouška – ex offo, kterého jsem uviděl až dva dny před soudem. Přišel se na mne podívat na celu s odznakem KSČ na klopě a tak jsem ho poslal domů. Nikdy, za celou dobu mé vazby mne nevyslýchal soudce nebo člověk s titulem juris utrius doktor, pouze dělnické kádry STB. U hlavního přelíčení se můj Dr. Hloušek omluvil, že má důležitou práci a poslal za sebe náhradníka, který teprve během procesu začal studovat moje spisy.

Za toto zastupování vyúčtoval mému otci bez deseti korun osm tisíc. Soudní proces konaný ve Frankově síni v Praze, to byla fraška, trvající dva dny. Pamatuji se na slova prokurátorky Bartošové. Slavný soude, suďte tvrdě, i když obžalovaným nebyla vina plně prokázána. Byli to zrádci dělnické třídy! Rozsudek můj zněl TŘINÁCT let těžkého vězení, z čehož jsem si odpracoval SEDMDESÁT měsíců jako novodobý otrok v Uranových dolech na šachtách a koncentrácích Ležnice, Rovnost I a na Bytizu. Po úrazech na šachtě jsem přišel o zrak na pravém oku – vyhnisaná sítnice – protože mně byla odmítnuta pomoc v nemocnici od velitele tábora soudruha kpt. Fulína. Ihned po vynesení rozsudku jsme byli spoutáni a odvezeni cca třiceti autobusy na Slavkovsko. Zavezli nás kamsi do lesa, kde nás STBáci křikem vyhnali z autobusů, obklíčili nás s automaty a museli jsme se odstrojit donaha. Také nás ostříhali.. Nevěděli jsme, co s námi bude, nevěděli jsme, proč ten cirkus. Potom přijela nákladní auta, fasovali jsme kalhoty, podvlíkačky, onuce, vestičky, bagány, krátký kabátek, čapku, lžíci a dvě deky. A to bylo vše z výbavy komunistického otroka dvacátého století na léto i zimu. Odvezli nás na tábor Ležnice. Byli jsme první státní vězni, jak se jim tehda říkalo, protože na táborech byli Němci odsouzeni malým i velkým dekretem, příslušníci SS atd. Nade mnou spal tehda Sturmbannführer Lothar S., velitel Hitlerovy stráže v Berchtesgadenu. Tábor byl asi pro tři tisíce osob, obehnaný ostnatým drátem do výše tří metrů, s osvětlenými koridory ve třech řadách a s kulometnými věžemi.

Cosi mně to připomínalo, chyběl tam jenom nápis „Arbeit macht Frei!“ anebo Gorkého: “ČLOVĚK, TO ZNÍ HRDĚ“. Samozřejmě, že nás hlídali věrní synové dělnické třídy: SNB v uniformách.Vyprávět o životě na táborech, to by byla celá kniha. Bydleli jsme na dřevěných barácích po třiceti až čtyřiceti lidech. Uprostřed místnosti byla malá kamínka-dědek. Fasovala se jedna uhelka uhlí na celý den. Když si někdo přinesl trochu dříví ze šachty, byl trestán. Pracovalo se na tři směny sedm dní v týdnu, a to do konce roku 1953, kde na zákrok Mezinárodního červeného kříže jsme nemuseli v neděli fárat. Naši dobrodinci nám na táboře obstarali brigády, abychom se nenudili. Práce na šachtách byla velmi těžká zvláště pro starší lidi nebo ty, kteří manuálně nikdy nepracovali: studenti, lékaři, profesoři, učitelé, kněží, důstojníci západní armády. Tento přechod byl pro ně velmi tvrdý. Pamatuji se, jak jsem začínal na prvním patře s hercem ostravského divadla panem Procházkou. Měli jsme po dvou směnách ruce rozedrané do krve a zhnisané, ale muselo se pracovat. Naši komunističtí otrokáři na nás vymyslili další fígl – strava byla ve třech druzích:

I. pro ty, kteří pracovali pod 100% normy

II. pro ty, kteří splnili normu na 100%

III.pro ty, kteří pracovali nad 120%.

Kvalita a množství se lišily o trochu masa a nějaký ten knedlík či brambor navíc. Chtěl-lis žít, musels dřít, protože doma na tebe čekala máma s tátou a děti. My všichni jsme pevně věřili, že tato otrokárna musí jednou skončit a za to jsme se i modlili. Práce byla těžká: 10, 12 až 19 vozíků (0,6 m3) jsme museli naložit – vyfedrovat. Navrtat, připravit dílo k odstřelu pro střelmistra - civilistu. Dále se dřevilo, pokládaly koleje atd. Veškeré prostředí bylo silně aktivní – rádioaktivní. V tomto prostředí jsme žili celých 24 hodin denně, protože jsme měli jedny šaty, ve kterých jsme fárali i žili v táboře. Nikdo se nestaral o naše zdraví! Bezpečnostní předpisy nebyly. Práce se musela vždy dokončit, třeba i za více hodin. Vždyť na rudu čekali naši bratři – Rusové. Na tábor jsme se vraceli s rukama vytahanýma až na zem, ale vždy s myšlenkou na domov, na své drahé... Nejhorší to bylo v zimě. Třikrát denně se stálo na apeláku, provádělo se sčítání stavu vězňů a odcházely směny a přicházely ze směn. Byl-li útěk, stálo se několik hodin v zimě, v promočených šatech, které musely na nás uschnout. Na barácích bývala zima, ohromným majetkem pro vězně bylo, když si sehnal z kuchyně papírový pytel od luštěnin. V noci si do něho lehl, přikryl se jednou dekou a alespoň se trochu ohřál. Byl to krásný pocit. Nás však hřála jediná myšlenka na to, že snad jednou budeme zase žít jako lidé, že snad toto otroctví jednou skončí!... Bohužel, mnozí se toho nedočkali a mnozí museli na propuštění čekat 5, 10 i více let. Dával jsem si často otázku: Jak může toto všechno dělat ČECH ČECHU, SLOVÁK SLOVÁKU, člověk ve 20. století?

A dnes nám komunisté připomínají éru Masaryka a jeho režimu, kdy se do lidí střílelo!!! Za komunistického režimu u nás zemřelo a bylo umučeno ve vězeních a v koncentračních táborech: 8.000 lidí, 178 lidí bylo odsouzeno a popraveno... Odvezeno bylo z naší vlasti tisíce tun uranu, za který jsme mohli získat velké peníze a výhody. Neviděl jsme žádného komunistu, který by se zastal vdov a sirotků po vězněných. Dnes jsou všichni nevinní. President Reagan kdysi řekl o komunismu:

Komunismus nelze na zemi uskutečnit, jedině v ráji a tam už ho mají, a v pekle, tam už ho nepotřebují!



LIDÉ, PROSÍM VÁS, NEZAPOMÍNEJTE!

Buďte vždycky lidmi! Snad jsem nežil zbytečně!!!!