Zveme Vás
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
05.05.2024 07:55
Zříceniny hradů Zvířetice a Michalovice
Bakov n Jizerou - zříc. Zvířetice - Josefův Důl - zříc. Michalovice - Mladá Boleslav. Délka trasy 14 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 18:39 h. Arriva +ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
05.05.2024 08:35
Rozhledna Milíř
Nový Hradec Králové – Biřička – Milíř – Vysoká nad Labem. Délka trasy 7 km. Odjezd 8:35 h. ČD, návrat 15:34 Bus. Ved: K. Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší nebo méně zdatné členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
Archiv aktualit
Pomni, že prach Jsi a v prach se obrátíš! (Pardubické hřbitovy)
Lidé od pradávna pečovali o své zemřelé, odedávna pro ně vyhledávali posvátná místa, do nichž jejich těla pohřbívali. Sem za nimi často docházeli, aby na ně vzpomněli a vzdali jim posmrtnou úctu. To trvá dodnes. Ta místa nazýváme hřbitovy. V našich zemích vznikaly hřbitovy v minulosti zpravidla v těsné blízkosti kostelů. Bylo tomu tak i v Pardubicích, kde nejstaršími pohřebišti byly hřbitůvky při jižní straně kostela sv. Bartoloměje a u kostela Panny Marie na Komenského náměstí.
Vilém, od r. 1491 pernštýnský vladař na Pardubicích, dal pardubickým radním listem z 25. září 1510 na vědomí, že při špitále a kostele sv. Jana Křtitele zřídil pro pardubické občany hřbitov, „kterýž je udělán tu pro pohřeb jejich". Hřbitov byl určen pro zemřelé bez rozdílu křesťanského vyznání. Pohřbívalo se na něm až do roku 1883, kdy byl zrušen, tedy více jak tři a půl století. S rostoucím počtem městského obyvatelstva byl několikrát rozšiřován a v posledním svém období zasahoval až k dnešní Smilově ulici. V mezidobí „vypomohl" hřbitůvek kolem kostelíka Sedmibolestné Matky Boží u Kostelíčka, zřízený v roce 1710. Byl však zrušen již 2. května 1788 z příkazu sirotčího úřadu.
Když už nebylo „pernštýnský" hřbitov kam rozšiřovat a z úředních míst sílil tlak na zrušení „živého" hřbitova uprostřed města, začala radnice hledat vhodné místo pro nové městské pohřebiště. Návrhů bylo několik, z nichž nakonec zůstaly dva, mezi nimiž se mělo rozhodnout. Jeden předpokládal vybudování hřbitova v sousedství dostihového závodiště v prostoru dnešního Parama, druhý v polích východně od Jesničánek. Po mnoha často bouřlivých jednáních rady i zastupitelstva města padla volba na Jesničánky. Vyměřením nového pohřebiště byl pověřen profesor pardubické vyšší reálky Antonín Barborka. Vybudovaný hřbitov byl vysvěcen 1. prosince 1883 děkanem P. Janem Chmelíkem a začalo se na něm pohřbívat.
Starý pernštejnský hřbitov se postupně rušil a přeměňoval na park. Přeměna ovšem trvala řadu let. O důstojnost zrušeného pohřebiště se v té době staralo dobrovolné „Bratrstvo hřbitovní od svatého Jana". Z některých hrobů byly ostatky zemřelých exhumovány a včetně náhrobních kamenů a pomníků přeneseny do Jesničánek.
Ovšem ne každý z pozůstalých měl finanční prostředky na likvidaci hrobů, a tak byl mnohé ponechány osudu. Takovou situaci musela řešit radnice, jak vyplývá z vyhlášky, kterou vydala: „S odvoláním na (...) prodlužuje se lhůta k odstranění náhrobních pomníků do konce března 1904, po jejíž projití z moci úřední odstraněny budou. Z obecního úřadu v Pardubicích, dne 7. března 1904. Starosta Dr. Formánek."
Židé měli svůj vlastní hřbitov v Pardubicích od roku 1624 na Židově (odtud název této pardubické čtvrti) v místech před dnešní integrovanou střední školou elektrotechnickou, kde je ještě dnes patrna vyvýšenina čtvercového půdorysu, kde židovský hřbitov stál. Stejně jako na pernštejnském pohřebišti se i zde přestalo pohřbívat v roce 1883, protože při nových městských hřbitovech byl zřízen i nový hřbitov židovský. Pohřebiště na Židově bylo fyzicky zrušeno v polovině našeho věku. Zachovalé náhrobky byly přeneseny na nový hřbitov. V Pardubicích bylo v minulosti zřízeno i několik „speciálně zaměřených" hřbitovů. Např. dvě a půl století se pochovávalo i v dnešní ulici Na spravedlnosti, kde stávala šibenice a kde na hřbitůvku při ní byly ukládány pozůstatky delikventů. Pohřebiště i šibenice byly zrušeny v roce 1788.
Při silnici na Sezemice vlevo u lesa za Hůrkami byl tzv. „káranecký"hřbitov. Zde byli pochováni zemřelí chovanci ze Zemské donucovací pracovny na Židově, zvaní káranci. Hřbitov dnes již neexistuje, po druhé světové válce jej pohltil vojenský prostor.
poté, kdy byla uvedena v roce 1903 do provozu nemocnice v Pardubickách, vyvstal problém, kam pochovávat opuštěné, nikoho nemající osoby, které v nemocnici zemřely. S pohřbem těchto osob byly totiž spojeny finanční náklady. Obec Pardubicky, na jejímž území nemocnice stála, se bránila osoby pochovávat na svém hřbitově; odmítalo to i město Pardubice, protože nemocnice měla statut všeobecného veřejného okresního ústavu. A tak věc musel řešit okres. Tím, že mezi Pardubičkami a Drozdicemi zřídil pro uvedené potřeby nový hřbitov. Neexistuje již řadu let, v bezprostřední blízkosti administrativní budovy TMS Pardubice v Průmyslové ulici ho připomíná již jen alej vysokých stromů.
Pardubice měly od 18. století stálou vojenskou posádku. Proto zde vznikla vojenská sanita a postupem doby i několik vojenských hřbitovů. Nejstarší z nich byl v nejjižnější části Bubeníkových sadů, na břehu dnešního Matičního jezera. V první polovině minulého století byl založen nový vojenský hřbitov v prostoru, kde byla později postavena donucovací pracovna. Pro značnou vlhkost půdy se tu však dlouho nepohřbívalo. A tak už v letech 1850 - 51 byl položen základ k dalšímu vojenskému pohřebišti, tentokrát v Pardubickách před dnešním Úřadem městského obvodu Pardubice IV. Pochovávalo se tu až do konce minulého století. Vedle rakouských vojáků, kteří v Pardubicích zemřeli během vojenské služby, tu bylo po prusko-rakouské bitvě u Hradce Králové v červenci 1866 pohřbeno i 220 vojáků pruských. Někteří rakouští vojáci, zemřelí na následky zranění v této bitvě v různých polních lazaretech, narychlo zřízených na několika místech ve městě (v zámku, v budově reálky aj.), byli pohřbeni i na starém pernštejnském hřbitově, odkud byly jejich pozůstatky po roce 1883 přeneseny do Jesničánek, kde jim byl zřízen na starém hřbitově pomník, dnes bohužel zdevastovaný (viz foto.)
Největší pardubický vojenský hřbitov byl součástí areálu hřbitova v Jesničánkách, v těsném sousedství tzv. „nového" hřbitova, v prostoru kolem budovy krematoria, po první světové válce zde byly pochovány pod dřevěnými kříži ve vyrovnaných řadách stovky vojáků, zemřelých v mamutí pardubické vojenské nemocnici, dřevěném velkokapacitním špitálu, vybudovaném za války v místech dnešní Dukly, v kterém se v některých obdobích léčilo najednou až přes 15 tisíc raněných rakousko-uherských i zajatých vojáků. Ti, kteří se nevyléčili, našli místo svého posledního odpočinku na vojenském hřbitově v Jesničánkách. I ten však byl již před lety zrušen.
V roce 1923 bylo v Pardubicích dáno do provozu jako třetí v Československu nově postavené krematorium, dílo arch. Janáka a autora vnitřní výzdoby prof. Kysely. Pohřeb žehem byl svým způsobem převratem v dosavadním způsobu pohřbívání. Urny s popelem se neukládaly do hlíny jako rakve, ale jen mělce pod náhrobní desku nebo do schránek pro urny v pomníku. Aby pozůstalí, kteří hrobové místo nevlastnili a tudíž neměli šanci urnu s popelem kam uložit, bylo u krematoria v roce 1935 zřízeno kolumbárium, zděný trakt se zasklenými výklenky pro ukládání uren s popelem zamřelých. Autorem kolumbária byl místní architekt Karel Řepa.
Protože v poslední době je drtivá většina zemřelých odevzdávána ohni a prostory kolumbária již dávno kapacitně nepostačují, jsou pro uložení uren s popelem zpopelněných zřizována hrobová místa pod malými čtvercovými kamennými deskami. A od roku 1976 je v Pardubicích zaveden nejnovější způsob pohřbívání - rozptyl popela zesnulých na rozptylové loučce. Snad aby se co nejvíce naplnila slova mementa, které jsem čítával nad branami starých hřbitovů: Člověče, pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš!
