Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

Příbuzní historika Josefa Sakaře žijí v Chorvatsku

obrázek k článku Historik profesor Josef Sakař náleží k jednomu nejvýznamnějších rodáků města Týna nad Vltavou. Jeho monumentální čtyřsvazkové dílo ?Dějiny města Týna nad Vltavou a okolí? náleží dodnes k základním stavebním kamenům jihočeské regionální historie. Stejně jako Týn nad Vltavou vděčí Josefu Sakařovi za mnohé také město Pardubice, kde působil jako středoškolský profesor, a kde vznikla jeho stěžejní díla, mimo jiné podrobné šestisvazkové ?Dějiny města Pardubic nad Labem?. Jeho činnost přesáhla i regionální rámec ? v roce 1925 byl za své zásluhy o ochranu historických památek jmenován (jako jeden z třiceti kandidátů z celé republiky) čestným členem Klubu za starou Prahu.


O práci a publikační činnosti Josefa Sakaře víme mnoho, o jeho soukromém životě se nám však mnoho zpráv nedochovalo. Vzhledem k tomu, že byl Josef Sakař v roce 1895 vysvěcen na kněze, nedovoloval mu celibát založit rodinu. Vzpomínky na to, jak žil, co měl rád a jaké hodnoty v životě vyznával, se proto dochovaly pouze v pamětích jeho přátel a současníků. Nebylo známo téměř nic o jeho rodičích (vyjma otce, který proslul jako schopný panský zahradník), ani sourozencích. Městské muzeum v Týně nad Vltavou, spravující Sakařovu pozůstalost, kontaktoval na počátku roku 2004 pan Miroslav Sambolek z chorvatského Sisaku s informací, že jeho babička Maxmiliána byla sestrou Josefa Sakaře. S jeho pomocí se nám pak podařilo doplnit bílá místa v životě Josefa Sakaře a určit množství fotografií, u nichž bylo sice známo, že náleží do okruhu Sakařova příbuzenstva, ale konkrétní osoby nebyly identifikovány. Při bádání v historii náleží k nejkrásnějším okamžikům právě ten, kdy se podaří odosobněnou bustu některého významného jedince „sejmout z piedestalu“ a z „nadčlověka“ vytvořit člověka. V případě Josefa Sakaře se nám to již alespoň trochu podařilo.

Otec Josefa Sakaře, Antonín /viz. obr. č. 1/, se narodil 14. července 1827 v Klínci u Líšnice čp. 38 jako syn ševcovského mistra Františka Sakaře a Marie rozené Pešákové, dcery domkáře ze Slap. 4. září 1854 se Antonín Sakař, v té době již panský zahradník na zámku v Louňovicích pod Blaníkem (mimo jiné známého jako rodiště hudebního skladatele Jana Dismase Zelenky), oženil s Barborou Novákovou, narozenou 25. prosince 1826 v Dolních Břežanech čp. 45, dcerou Josefa Nováka, vrátného z Břežan a Anny, rozené Trefilové. V Louňovicích pod Blaníkem se manželům Sakařovým narodilo pět potomků: 26. 7. 1855 Bedřich, 24. 5. 1857 Antonín, 28. 3. 1859 Františka, 14. 4. 1861 Ludvík a 17. 6. 1863 Aloisie. Jak lze vyčíst z matričních zápisů, manželé Sakařovi se v Louňovicích několikrát stěhovali. Panský zahradník Antonín Sakař měl v době svého sňatku uvedenu adresu Louňovice čp. 1 – tedy přímo louňovický zámek /viz. obr. č. 2/ – kde pravděpodobně bydlel v části vyhrazené personálu. Při narození prvního syna Bedřicha již uváděl jako své bydliště dům v Louňovicích čp. 14, o dva roky později, při narození druhého syna Antonína, však již uváděl adresu Louňovice čp. 49, stejně jako při narození dalších potomků.

Posledním potomkem manželů Sakařových byla dcera Maxmiliána, narozená 7. 3. 1866. Ta se již narodila v Týně nad Vltavou čp. 1 – v zahradnickém domku u arcibiskupského zámku /viz. obr. č. 3/. Arcibiskupský zahradník Antonín Sakař je v Týně nad Vltavou zmiňován od r. 1865, přesné datum jeho příchodu do města však neznáme, muselo být v rozmezí roků 1863 (narození Aloisie ještě v Louňovicích) a 1865. Rok po narození dcery Maxmiliány, 2. července 1867, však Barbora Sakařová zemřela ve věku 40 let na tuberkulózu s rychlým průběhem (v matrice zemřelých farního úřadu Týn nad Vltavou byl chybně zapsán její věk – 44 let). Antonín Sakař, v té době devětatřicetiletý, se stal vdovcem s šesti nezaopatřenými dětmi.

Již za necelý rok po manželčině úmrtí, 23. června 1868, se Antonín Sakař v Týně nad Vltavou podruhé oženil. Jeho manželkou se stala Anna Hallová /viz. obr. č. 4/, narozená 14. prosince 1834, dcera kožešnického mistra z Bechyně Vojtěcha Hally a Marie, rozené Petráčkové /viz. obr. č. 5/. 29. dubna 1870 se manželům narodil jediný potomek – syn Josef Sakař /viz. obr. č. 6/, budoucí profesor a historik.

Obecnou školu absolvoval Josef Sakař v Týně nad Vltavou /viz. obr. č. 7/, ve sbírkách Městského muzea se paradoxně dochovalo jeho školní vysvědčení ze 4. třídy, v níž Josef Sakař propadl (!), měl nedostatečnou z literatury a dostatečnou z pravopisu a němčiny. V pozdějších letech se jeho výsledky zlepšily a pokračoval ve studiu na gymnáziu v Českých Budějovicích /viz. obr. č. 8/. Maturitní zkoušku složil v roce 1891 a zapsal se ke studiu na teologickou fakultu „c. k. české Karlo – Ferdinandské unversity“ (Univerzity Karlovy) v Praze. Studium zde ukončil v roce 1895 a 14. července téhož roku byl v chrámu sv. Salvátora vysvěcen na kněze /viz. obr. č. 9 a č. 10/. Svoji primici sloužil týden poté, 21. července, v děkanském chrámu sv. Jakuba v rodném Týně.

Poté se rozhodl pokračovat ve studiu dějepisu a zeměpisu na filosofické fakultě. Jeho pohled na historii velmi výrazně ovlivnil především profesor Jaroslav Goll. (Na okraj zmiňme Gollovu slavnou vnučku Natašu Gollovou, vlastním jménem Hodáčovou, která přijala umělecký pseudonym po svém dědečkovi).

Profesor Goll byl jedním z hlavních představitelů pozitivizmu, směru, který se snažil prosazovat pohled na minulost oproštěný od ideologických a politických deformací. Tento směr se pak projevil ve většině Sakařových děl, což je ovšem pro bádání v jeho soukromém životě spíše na škodu věci – v pracích se nikde neobjevuje Sakařův osobní postoj či subjektivní hodnocení.

V roce 1899 složil Josef Sakař státní zkoušku, čímž získal oprávnění vyučovat na vyšších středních školách. Následující rok nastoupil na své první působiště, reálku v Mladé Boleslavi. V roce 1901 odešel na reálku v Pardubicích a po dvou letech na gymnázium v Třeboni. V roce 1907 se vrátil zpět do Pardubic, kde zůstal až do svého odchodu na odpočinek. Ve vzpomínkách svých pardubických studentů zůstal zapsán jako milý, vstřícný a nesmírně pracovitý „Pepíček Sakařů“ /viz. obr. č. 11/. Poslední desetiletí svého života prožil Josef Sakař v Praze na Vinohradech. Často zajížděl do rodného Týna nad Vltavou, aby dokončil svoji práci na dějinách města, jejichž první díl vyšel již v r. 1904. V Týně nad Vltavou se stýkal s řadou místních činovníků, k jeho nejdůvěrnějším přátelům náleželi lékárník Josef Procházka, děkan Jan Koubek, vrchní soudní rada Jan Kunstovný, ředitel spořitelny Josef Nikolau a další, vesměs významní představitelé města. 25. listopadu 1937 Josef Sakař zemřel v Praze, ve svém bytě na Korunní třídě čp. 75, ve věku 67 let, aniž by stihl své dílo dokončit.

Tisk čtvrtého dílu Dějin města Týna byl zastaven a znovuobnoven až po dvaceti letech díky Vlastivědnému kroužku musea v Týně nad Vltavou. K poslednímu odpočinku byl Josef Sakař uložen do rodinné hrobky na týnském hřbitově po boku svého otce, matky a sestry Aloisie /viz. obr. č. 12/. Aloisiino jméno na pomníku vltavotýnského hřbitova až donedávna naznačovalo, že by mohla být jediným Sakařovým sourozencem /viz. obr. č. 13/.

Díky panu Miroslavu Sambolkovi se nám podařilo zmapovat osudy nevlastních sourozenců Josefa Sakaře, především Antonína a Maxmiliány, které osud zavál daleko od domova – do Sisaku (Siska) v Chorvatsku.

Prvorozený syn Sakařových – Bedřich, sloužil jako poddůstojník rakouské armády /viz. obr. č. 14/, zúčastnil se osvobozování Bosny a Hercegoviny (vliv na uspořádání tohoto území měla rusko-turecká válka v létech 1876 – 1878. Rusko v ní zvítězilo a uzavřelo v roce 1878 s Tureckem mír v San Stefanu, jehož výsledkem byl vznik tzv. “Velkého Bulharska” pod ruským vlivem. S tím nesouhlasily ostatní velmoci, zejména Rakousko-Uhersko, a svolaly berlínský kongres, který smlouvu nahradil novou dohodou, na jejímž základě byla část území navrácena zpět Turecku a Bosna a Hercegovina byla předána Rakousko-Uhersku. 29. července 1878 vstoupila rakouská vojska do Bosny. Bosna a Hercegovina se staly součástí Habsburské monarchie). Později se oženil a žil s rodinou v Kutné Hoře /viz. obr. č. 15/. Podle informací pana Sambolka měl dvě dcery: Marii /viz. obr. č. 16/ a Růženu.

Druhorozený, stejnojmenný syn panského zahradníka Antonína Sakaře, profesí kožešník a sklář, odešel do Sisaku někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století. Na Balkáně již v té době žilo množství českých přistěhovalců. První sklářské továrny a pivovary na Balkáně založili právě čeští pionýři.

Antonín s největší pravděpodobností odešel do Chorvatska za prací. V Sisaku si zavedl obchod a oženil se s Češkou Viktorií Trnkovou, jejíž rodina pocházela z Českých Budějovic. Měli tři děti – nejstarší syn zemřel v dětském věku, druhý syn Jaroslav se stal prvním profesorem anatomie na veterinářské fakultě v Záhřebu, jako třetí se jim narodila dcera Adéla /viz. obr. č. 17/ (provdala se za obchodníka ze Sisaku Sigura). Antonín, podle pana Sambolka „stryc Tonček“, náležel ke společensky velmi angažovaným lidem, byl členem Sokola, organizoval sportovní akce a divadelní představení.

Třetí z potomků, Ludvík, působil v Praze jako bankovní úředník, více podrobností z jeho života bohužel neznáme. Pravděpodobně měl pouze jediného potomka – dceru.

Aloisie (Luisa) žila v Týně nad Vltavou se svojí nevlastní matkou a vedla Josefovi domácnost. Nikdy se nevdala, přestože vynikala neobyčejnou krásou /viz. obr. č. 18/. Zemřela v Týně nad Vltavou 28. 2. 1934 (na rodinném hrobě je uvedeno jako datum úmrtí datum pohřbu 1. 3. 1934 viz. obr. č. 12).

Maxmiliána /viz. obr. č. 19/ odjela do Sisaku na pozvání svého bratra Antonína, aby mu pomohla s výchovou dětí a chodem domácnosti. Seznámila se zde s vdovcem Miroslavem Sambolkem a podle vzpomínek Miroslava Sambolka (vnuka) se stala hodnou matkou jeho dvěma dětem z prvního manželství.

Spolu se svým manželem pak měla Maxmiliána, které říkali chorvatsky „Majkica“, dalších 7 dětí. Její vnuk Miroslav Sambolek je synem Maxmiliánina nejmladšího potomka Kamila. Podle slov pana Sambolka dnes koluje Sakařova krev v 23 chorvatských příbuzných. Historik Josef Sakař by se nejspíš divil, jak se jeho rodina rozrostla a do jakých končin ji osud zavál.



/Článek byl již publikován ve Výběru Jihočeského muzea č. 2, roč. 2005/.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem