Vývoj vztahu člověka k přírodě na území mikroregionu Sdružení obcí pod Kunětickou horou

Ta se začala stupňovat po roce 1645, kdy hrad dobyl, vydrancoval a zapálil švédský vojevůdce Torstenson. Od té doby zde bydlel jen dozorce lomů3, „k nimž jedině bral zřetel, neboť z nich kynul zisk“. Zatímco ze zdejšího kamene byly v širokém okolí stavěny domy a silnice, o trosky hradu se až do počátku 19. století nikdo nestaral. Roku 1830 byl šindelovou střechou pokryt alespoň hlavní sál (Zelinka, 1923).

Rok 1858 sice c. k. místodržitelství nařídilo provést ochranné práce4 a zakázalo lámat kámen v blízkosti hradu, což však k záchraně hradu zdaleka nestačilo. Důkazem toho jsou např. tyto dvě události. Roku 1871 se zřítila hvězdicovitá klenba rytířské síně5 a v září roku 1884 tu došlo „vlivem hlubokých skalních odstřelů ke stržím6 jihovýchodního rohu hradu“ (Skrbek, Kunětická hora, 1898).

V 19.století se Kunětická hora stala místem hlučných táborů a dílnou vlasteneckých programů boje za samostatnost. Dne 27. 8. 1862 se tu např. konala velkolepá slavnost za účasti 27 pěveckých spolků a 15 000 hostí (Kunětické zříceniny, 1885). Kunětická hora změnila v 19. století několikrát svého majitele, až ji roku 1881 koupil baron Richard Drasche z Wartinberga7.

V osmdesátých letech 19. století se v tisku začaly objevovat články, vyzývající k okamžitému zastavení lámání kunětického kamene a zároveň varující před jeho pokračováním. Objevovaly se v nich věty typu: „Nebohá horo Kunětická.

Jak dlouho Tě ještě budeme zváti horou? Dlouho asi ne, neboť v brzku budeš srovnána se zemí a prach Tvůj rozvezen bude na kolech po krajině“ (Kunětická hora, 1884). V jiném článku se objevila tato věta: „Hyneš každým dnem víc a více.

Bude-li to pokračovat jako posledních sedm let, po čtyřiceti letech nebude po Tobě památky“ (Nebohá, 1885).



2) Období mezi lety 1885-1935

Stav Kunětické hory byl v této době velmi špatný. Rozebrána byla skoro až k hradbám a lomy na její jižní, západní i východní straně byly stále v činnosti (Velinský, 1924). Samotný hrad byl velmi zpustlý. Z těchto důvodů se roku 1885 začal o Kunětickou horu zajímat Muzejní spolek8, což byl velmi důležitý krok k budoucí záchraně hory i hradu.

Muzejní spolek začal rozesílat žádosti, kde různé subjekty žádal o zastavení těžby kamene. Dne 15. 2. 1887 podal k zemskému výboru memorandum, na jehož základě došlo ještě téhož roku k zastavení těžby ve zdejším „erárním“ lomu (Nejvyšší, 1888).

Roku 1887 podal žádost též k okresnímu výboru, který se však na konci téhož roku usnesl, že není třeba těžbu zastavit9, neboť „je tu možno kámen lámat ještě sto let, aniž by se hradu ublížilo“ (Referát, 1887).

Roku 1888 poslal Muzejní spolek žádost k zemskému sněmu, aby při regulaci Labe nepoužíval kunětický kámen. Ten mu sice vyhověl, když nařídil omezit spotřebu tohoto kamene při regulačních stavbách na nejnutnější potřebu, v praxi však toto nařízení nebylo dodržováno (Nejvyšší, 1888).

Roku 1888 dosáhl Muzejní spolek též dalších úspěchů. Užívání kunětického kamene se zcela vzdaly Obecní zastupitelstvo pardubické, Správa c. k. rakouských výsostných drah a přeloučský okresní výbor. Okresní zastupitelstvo si počalo opatřovat polovinu kamene na stavbu silnic z jiných zdrojů (Nejvyšší, 1888).

Muzejnímu spolku se podařilo též zorganizovat petiční akci. Mnohá města, městská muzea, muzejní spolky atd. tak zasílaly, ve snaze zachovat Kunětickou horu, četné petice ke sněmu království českého (Kroky, 1900).

Roku 1896 odhlasoval pardubický okresní výbor, že přikročí ke zřízení vlastních lomů na Kunětické hoře pro potřebu okresu. Muzejní spolek proti tomu podal memorandum a požádal zemský výbor o pomoc. Přestože ten tuto svou pomoc odložil „do nedozírné budoucnosti“, podařilo se Muzejnímu spolku uspět. Okresní výbor nejenže upustil od zřízení vlastního lomu, ale též se rozhodl přestat odebírat kunětický kámen ke štěrkování okresních silnic (Skrbek, Hora Kunětická, 1898).

Roku 1898 dosáhl Muzejní spolek řadou intervencí toho, že Ústřední památková komise nařídila zastavit lamačské práce na západní straně hory (Snahy, 1911).

Roku 1898 napsal B. Skrbek obšírný článek10 o stavu Kunětické hory, ve kterém ocenil práci Muzejního spolku a varoval před dalším lámáním kamene. Tímto článkem se mu podařilo vzbudit zájem široké veřejnosti11 o záchranu Kunětické hory.

Roku 1899 se na základě žádosti Muzejního spolku usneslo zastupitelstvo okresu Hradec Králové na tom, že od roku 1901 nebude užívat kunětický kámen ke štěrkování okresních silnic (Valná, 1900). Roku 1902 bylo lámání kamene zastaveno též v lomu holickém na východní straně hory (Z činnosti, 1935).

Roku 1902 byly z kunětického kamene prováděny opravné práce na Labi za Hrobicemi. Roku 1904 předložil Muzejní spolek zemskému výboru, J. E. panu místodržiteli a J. J. nejvyššímu zemskému maršálkovi petici, ve které je žádal, aby svým vlivem působili na to, aby ve smluvních podmínkách o regulaci Labe bylo zakázáno užívat k této činnosti kunětického kamene. Na základě intervence J. J. nejvyššího zemského maršálka k ministru obchodu12 byl tento zákaz vydán (Valná, 1908).

Dne 20. 6. 1905 zhlédla zvláštní komise13 veškeré lomy, aby poté konstatovala, že kunětický kámen se k regulaci Labe nehodí a že velkým problémem je samovolné hroucení hory a hradu (K zachování, 1905). Komise dále stanovila, že se na určených místech mají postavit kamenné mezníky14, za nimiž nebude moci být kámen lámán (Mezníky, 1906).

Roku 1904 odsouhlasil pardubický okresní výbor, aby bylo do podmínek stavby silnic dáno, že se k tomu nesmí užít kunětického kamene, jinak že tyto silnice nebude subvencovat. Roku 1907 se pak usnesl, že silnice, k jejichž stavbě bude jakýmkoli způsobem užito tohoto kamene, nebude do své správy vůbec pojímat (Valná, 1908).

Na podzim roku 1909 po přímluvě známého českého spisovatele Aloise Jiráska přestala správa zdejšího velkostatku lámat kamene na prodej (Potěšil, 1927).

Od té doby se tu tedy lámalo jen pro potřebu velkostatku. Rozhodující krok k záchraně hory i hradu učinil Muzejní spolek tím, že si je nejprve roku 1917, na dobu šesti let, pronajal a poté dne 28. 1. 1920, z peněz uspořených na stavbu vlastivědného muzea, zakoupil (Potěšil, 1915).

Podle Rosůlka (Pod korunou, 1931) zmizela lámáním kamene téměř celá východní polovina hory a jihozápadní polovina západního úbočí. Zmizelo mnoho hradeb, zejména západních, které se sesunuly do lomů. Zůstaly jen zdi vlastního předhradí a paláce. Hrozila též zkáza zbytku hory. Zdejší kámen pukal vlivem vody a mrazu v ohromné kry a hrozilo jejich sesutí.

Roku 1920 byl založen spolek Kunětické družstvo, který si vzal za úkol opatřit peníze15 na záchranu Kunětické hory (Sakař, 1920).

Roku 1923 bylo rozhodnuto hrad restaurovat. Roku 1924 byl na „rozedmuté skalní svahy“ před hradem vysazen pardubickým Okrašlovacím spolkem les.

Roku 1928 byl z vrcholu hory odstraněn zemědělský statek a na jeho místě byla vybudována restaurace. Do hradu byl zaveden vodovod a roku 1936 byla dokončena kanalizace nádvoří.16 Roku 1931 došlo ke konzervaci vertikálně i horizontálně pukající skály stmelením jejich rozsedlin. Roku 1932 byl palác zastřešen tvrdou krytinou.

Kunětické družstvo hospodařilo na 25 hektarech pozemků na úpatí hory s cílem vysázet zde stromy a jiné rostliny tak, aby to přispělo k ladnému estetickému vzhledu17 celé hory a zároveň, aby to pomohlo zpevnit zdejší hradby a skály.

Roku 1928 bylo na hradě založeno muzeum F. K. Potěšila, v němž byly uloženy památky vztahující se k historii hradu a ukázky zde se vyskytujících rostlin, minerálů atd. Bylo zde též muzeum turistické železnohorské župy (Z činnosti, 1931).

Dne 24. 6. 1934 zde byly pro veřejnost slavnostně otevřeny Švehlovy sady. Této události se zúčastnilo 23 000 lidí (Švehlovy, 1934). Ve zdejším přírodním divadle se konaly různé opery18, koncerty atd. To vše vedlo k tomu, že byla Kunětická hora v roce 1932 třetím nejnavštěvovanějším českým hradem (České, 1933).



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2008, číslo 3/4.