Kapitoly z činnosti Společnosti pro rozvoj Pardubicka 1.část

Ještě smutnější je, že Společnost r. 1990 začínala se 65 nadšenými členy, v současnosti jejich počet klesl na 7. Je tedy na vymření a to mne přimělo zrekapitulovat její činnost. Členy Klubu jistě bude zajímat, jak by Pardubice podle představ Společnosti mohly vypadat. Třeba se některý námět Společnosti, dnes zdánlivě fantastický, za příznivějších podmínek i uplatní. Především je třeba připomenout, že představy Společnosti byly shodné s představami Klubu při jeho založení r. 1965. Klub se ustavil jako patriotický kroužek při Kulturním domě Dukla, jako reakce na omezování rozvoje Pardubic po zániku druhého Pardubického kraje (1949-1960) a podřízení Pardubicka Východočeskému kraji, umělému výtvoru totalitní byrokracie. Klub chtěl diskutovat o plánech výstavby a probouzet patriotizmus místních funkcionářů, aby ty plány prosazovali. Bylo to naivní, lokální patriotismus byl zařazen mezi reakční ideologie a zatracován.

Městští i okresní funkcionáři se ho báli jak čert kříže, ač v soukromí přiznávali, že by byl potřebný. Později jsme se dozvěděli nezaručenou zprávu, že r. 1959 při jednání v sídle nového Vč KNV byli zástupci Pardubic ÚV KSČ zpraženi označením „lokální patrioti“, což pokládali za stejně nebezpečné jako označení revizionista či dokonce fašista. První akcí byla beseda s Ing. Sýkorou, vedoucím plánu ONV o chystaném rozvoji pardubického okresu. Plány byly sice ještě růžové, ale Vč KNV je nedovolil realizovat, neuvolnil peníze a KV KSČ hrozil aktivnějším lidem politickou nespolehlivostí. Záslužná by byla studie politických poměrů Pardubicka po r. 1968, kdy útlak také zesílil několik představitelů doplatilo jen na to, že ukázali malinko patriotismu. Snad proto dodnes nám chybí patrioti a patriotismus se na Pardubicku nenosí, přestože se jako „patriot“ občas označují i anonymní pisatelé kritických článků. Představy Klubu se brzy ukázaly nereálné, ale o Klub byl mezi občany značný zájem. To bylo politicky neúnosné, zvlášť ve výhodných podmínkách KD Dukla, kde se neplatily ani příspěvky. Klub nebyl zrušen, ale vyzván, aby se osamostatnil, což bylo tehdy totéž. Proto r. 1967 nalezl přístřeší ve Východočeském muzeu díky jeho řediteli dr.Jiřímu Frajdlovi a historikovi dr. Vlastimilovi Zikmundovi. Jeho činnost se ale pak zaměřila na vlastivědu a historii. V Klubu však vznikly odbory, turistický, památkářský, historický a také pro výstavbu a životní prostředí, který se dále zajímal o plánovaný, ale nerealizovaný rozvoj Pardubicka. První předsedou byl Ing. Zdeněk Pluskal. Odbor při svém působení do r. 1990 zjistil, že historické poznatky jsou užitečné i pro plánování budoucnosti a naopak je škodlivé, pokud představitelé samospráv tyto znalosti postrádají. Název Odbor pro výstavbu a rozvoj byl sám o sobě zavádějící a provokativní. Název Odbor pro výstavbu byl shodný s názvem odboru pro výstavu Městského národního výboru na radnici.

Je zajímavé, že dnešní Magistrát takový odbor nemá, má sice jiné, s daleko více pracovníky, ale s ještě méně viditelnými výsledky. A zajímat se o životní prostředí tehdy vůbec nebylo dobré, natož si je dát do názvu. Přesto, a také pro nedostatek informací jsme Pardubicko označovali za nejvíce postiženou oblast po Mostecku a Ostravsku. Pro připomenutí několik příkladů, co a jak nešlo pro nedostatek peněz a lidí. Případ padesátimetrového bazénu byl nejviditelnější, dokončen byl po 25 letech r. 1990, ale jako dozvuk minulosti byly nato zrušeny „lázně“, aby Pardubice neměly dva bazény. Výstavba Polabin zahájená ještě dle plánů pardubického kraje byla postupně omezována a sídlištní centrum se nikdy nerealizovalo. Proto Pardubice nedosáhly plánovaných 100 tisíc obyvatel, ač lidé byli, ale nebyly pro ně byty. „Rychlodráha“ není zdaleka dokončena dodnes. O splavnění a průplavu L-O-D jsme měli přednášku r. 1967 jako o hotové věci, jediný chybějící stupeň plánovaný do r. 1980 také není hotov.

V příští kapitole připomenu další snahy a neúspěchy „odboru“ ještě v rámci Klubu do r. 1990.