Pardubická mladá léta - v Karlově ulici a u Zelené brány

Jak se jmenuje hlava, nos, ruce, prsty atd. atd. Také jsem měl kvůli tomu mrzutosti – s matinkou, menšího jen druhu. Řekl-li jsem „kiš asoň“ (slečna), bylo zle. Matka myslila bůhví co to hrozného povídám a mračila se… Ani netušila ta dobrá mamička, jak mně někdy ta maďarština prospěje. V letech sedmdesátých vystupoval jsem v Celovci pohostinsky v úloze cikána. Mluvil jsem ho německo-maďarsky. V přízemí seděl rytmistr od husarů. Po představení přišel do mé šatny, cvaknul ostruhami a spustil na mne po maďarsku. Mluvil dlouho.

Odpověděl jsem po německu, že mu nerozumím ani slova. „Hát!?“, povídá. „A kde jste se naučil tak dobře vyslovovat?“ „V Pardubicích, pod Zelenou branou,“ já na to. Při šampaňském jsem mu vypravoval pak o lekcích, ve kterých jsem trochu toho akcentu pochytil. Trvalo to dlouho, než pochopil, kde jsou Pardubice…

Nejen na zdi, na stromy, na bidlo, na které se prádlo věšelo, na střechy jsem rád lezl – ve vesnici, např. na Kunětické hoře, ach, tam jsem se cítil nejšťastnějším.

Ta nepravidelnost mne lákala, nesnadnost přejít bez úrazu z jedné zdi na druhou. Po rovině dovede chodit každý. Nevynechal jsem příležitosti, šlo-li o to „opustit rovinu“. Blíže Krausova bývalého paláce – pamatujete se ještě na historická dvířka od kamen? – U Kučerů tam myslím říkali, před Krausovými špýchary, naproti Modránce, skleník je nyní na tom místě, tam tenkráte stál přízemní domek. Šel jsem ze školy. Domek hořel. Desky na zem a už jsem byl nahoře na žebříku u dohořívajících trámů střechy, podával putýnky a konve vody. Přišel jsem domů poněkud později, zato však nepoměrně víc umazaný než jindy. Ach bože, bože! Až stydno přiznat se, jak to tehdy skončilo.



Když jsme bydleli u Lernetů

Kamarád Feuerlöscher koupil u Ferdinandů tři párky a ohřál je na kamnech v hrnečku paní Deutschové. As o dvě hodiny později – po lukulských těch hodech – kdeco na kamnech bylo, kupř. hrnky, hrnéčky, mísy, misky, lžice, lžičky, kastrolky atd., lítalo do zahrádky oknem, kamarádovi i mně na hlavu i vedle…

To bylo v domě „U Lernetů“, sousedícím s domem obuvníka Píchy, jenž těsně přiléhal na rohový palác Budínských, kol nějž je vozová cesta k bohdanečským lázním.

Paní Detschová byla chotí židovského učitele, majitele židovské školy, a mívala z Bohdanče obyčejně několik strávníků. Mezi těmi i kamaráda Feuerlöschra.

Probudilý jinoch. Ryšavé klouče. Samý vtip. A samý kravál. V domě nebylo klidu. Největší rámus vyvolaly párky. Já v tom hrál jen epizodní roli, ale – u nás bylo také živo. Však jsem se dlouho ošíval po zádech. Ale pokoj jsme nedali.

Pan Deutsch se vystěhoval a škola proměnila se v salóny dvou husarských kavalírů. To byl jiný život. Vojenští sluhové plahočili se občas po úzkých schodech – obyčejně po prvním – s bednami, zásilkami firmy Schwertassek z Prahy.

Cinkot sklenic, bouchání zátek, zpěv, řinčení ostruh, čardáš, rány na podlahu, jako když kredenci převrhne a jiné i jiné libé zvuky vyrušily mne častokráte z klidného spánku. Odměnou za probdělé noci byly mi skořápky z ústřic, jež sluhové houfně vyhazovali do zahrádky a jichž jsem vášnivě rád užíval ku tření barev. Tak tedy již v útlém mládí věděl jsem, že existuje šampaňské, humry, mušle, a v mládí již sbíral jsem potají menší i větší odpadky drahých cigár, pomocí nichž jsem za zahrádkou v poli, vedoucím k lázním, zkoušel a tužil svůj mladistvý žaludek.

Ovšemže jsem za kavalírské ty choutky utržil mnohý pohlavek. „Dýchni na mne,“ řekla matinka a bylo zle. Co jsem se naprosil, aby otec nezvěděl o předčasných „extemporacích“ své ratolesti po meči. Ráčíte-li se vmysliti v situaci, snad zamhouříte jedno oko, snad se nebudete tolik divit. Račte uvážit , že hned vedle před palácem Budínských, kde bydlíval vždy největší vojenský pán, že odbýván jednou, dvakráte týdně koncert; „Platzmuzik“ jsme tomu arci tenkráte

říkali. Důstojníci devátého pluku husarů, vesměs kavalíři, promenovali s kráskami vznešených rodin padubických. Jako bych je dnes viděl i slyšel. Zajímavé figurky. Co tu parfému, šustivých vleček, brilantů, poklon, póz! Byla-li krasavice

unavena, kynul kavalír a my synkové ubozí, vezdy přeochotní, stavěli židle před dům Lernetův i Píchův. Tak záhy zvykali jsme jisté pozornosti k něžnému pohlaví.

Ovšemže jsme za to velice rádi přijímali mnohdy i celá viržinka pánů kavalírů v odvetu za naši pozornost. Celá, když měla špatný „tah“. I za ta děkovali jsme však přisládlým „köszönöm“.

A byl bych k sobě velice nespravedliv, kdybych zatajil, že jsem se delektoval až po koncertu. Hudba mne velice zajímala. A my měli hudbu! To byla, panečku, podívaná, když na bílých komoních celá kapela se svým statečným maestrem Zinkem vyjela v čele husarského pluku. Ty koncerty! To nadšení, když zaslechli jsme cikánský sbor z Trubadúra. (Že Trubadúr je opera, že sbor ten je výňatkem, o tom jsme neměli potuchy. Kdo vlastě věděl, co je to opera?) Vyjeveně tázali jsme se jeden druhého, proč asi při něm dva husarští hudebníci tlučou kladivem do železné tyče!? Jeden z těch chytřejších mínil vážně, to že snad je maďarská Kovářská: „U nás, u nás, u nás jde ráz na ráz!“

Po koncertu – cigárko, a pak abych vyvětral a aby matinka ničeho nepoznala, hop, hop – a byl jsem...



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2008, číslo 5/6.