V Pardubicích je sport domovem

Vhodný rajón pro sportovní mládež. Čarovné, ideální místo pro - "aviatiku". Komise nemohly činit obtíží. Nebylo hangárů, tribun, míst ohraničených, nebylo třeba ani jízdné, ani pěší stráže, ani vojska pro bezpečnost obecenstva, jež se o naše "vzlety" ani v nejmenším nezajímalo. A pouštěli jsme přece naše tehdejší "blérioty" v bezprostřední blízkosti města, přímo za Veselkou.

V Pardubicích sport je domovem. Hra na jeleny, závody bez i s překážkami. Tak mnohý jinoch měl po "dostihách" mnohých nepříjemností, byť i u cíle býval o několik "koňských délek" dříve než jeho soupeři. Skákání přes příkopy bylo vždy a jest lidským údům nebezpečné; hra, která přinejmenším uškoditi může úboru pana "jokeye". Ba , mnohý synáček i souchotiny si uhnal touhou, aby mohl při závodech vyhrát - párek uzenek. Dostihy v lese! V Dubině! Závodiště par exellence! Od stromu k stromu navázaná šňůra a na té pověšeno osm, dest i více "párků", dle toho, kolik "koňů" přihlášeno. V úzkém pytli, u krku závodícího provázkem staženém, předvedeno bylo k startu několik favoritů toužebně k cíli pohlížejících. Když ředitel závodů dal znamení praporečkem, rozběhla, vlastně rozkákala se řada závodících v šíleném, nekonečně směšném letu k cíli spějících. Ani jednomu z "jokeyů" kůň nevybočil z dráhy, zato však mnohým při skoku, byť i bez překážky, padl na "přední nohy" a více nepovstal.

Dva, tři nejvýše, dobře trénovaní, dostali se k cíli - pod šňůru. Kdo pak nejvýše vyskočil a ústy se zmocnil výhry, párku uzenek, byl vítězem! "Hip hip" znělo ze sta hrdel rozechvěných, závody milujících diváků. Kdo byl ve výhodě, že byl o půl "koňské hlavy" k cíli bližší, ten snadněji zvítězil. Ne jednu, i dvě, tři ceny mohl spolykat, měl-li ne dosti mrštné soupeře. Odvážná hra! Oněm, jimž štěstí nesloužilo, nejenže se obecenstvo vysmálo, ale i výprask rodičů byl - odměnou za nezdařené dostihy, i za - roztrhané, zpřetrhané spodky.

Nejen dostihy, honba na jeleny, i "aviatika" byla u mládeže pardubické u veliké oblibě. Patřil jsem k oněm, již se zálibou pěstovali sport - aviatický. Blériotů nebylo, pouštěli jsme - draka!

Čím zámožnější byli rodiče sportsmana, tím větší drak, tím delší ohon, tím objemnější klubko špagátů. A jeden z největších tehdejších "zlatých ptáků" byl majetkem mého spolužáka a kamaráda, pana Františka Kašpara, nynějšího statkáře, majitele hotelu Veselka, otce našeho prvního českého proslulého aviatika inženýra pana Jana Kašpara. Nejen můj spolužák, i já měl draka, i já měl klubko objemné, ale konkurence s drakem jeho byla vyloučena. Stůj co stůj, rád bych byl závodil se spolužákem, aby kamarádi říci mohli: Hle, ten to také dovede, když ten, proč ne onen, proč tomu mají se kluci více obdivovat než onomu?

Záviděl jsem kamarádovi, s jakým klidem pohlíží na svého draka, jenž byl "hors concours", závistivě nejen já, i ostatní spolužáci. Klidně sedával František Kašpar na strništi, povoloval špagát a výš i výše stoupal drak, aniž by se jeho majitel byl strachoval, že tam v blízkosti oblaků hrozit může nebezpečí. A s rozkoší přímo dětinskou posílal - po špagátu - psaníčka, čtverhranné lístky papíru, jež letěly výš a výše až k draku samému jako pozdrav, jako vyzvání,aby jen směle stoupal, bez obavy, že by mu hrozit mohlo nebezpečí. V případu deště či větru burácejícího, snadno, bez úrazu se snést mohl - pomocí špagátu - letem šikmým, klouzavým, a na zádech odnesen do "hangáru", do kouta.

A po padesáti letech!

Stotisíc diváků v obdivu hledí do výše za létajícím strojem, jejž řídí, jemuž svěřil svůj život mladý muž. Ten bezstarostně, s rozkoší letí k výšinám jak ptáče jásavé, co zatím dav dole stojící s utajeným dechem stopuje odvážné počínání aviatikovo a odměňuje jásotem každé hnutí, každý bravurní obrat "zlatého ptáka".

S družstvem aviatickým dostavil se k pražskému vzletu i "starý pán", otec "létajícího muže"…

A zase, jako před padesáti lety, záviděl jsem kamarádovi! Nebylo lze k němu se přiblížit, pozdravit ho, gratulovat mu. Obklopen přáteli, ctiteli svého syna, stál tam šťastný otec s tváří radostí zářící. Jen chvílemi, pomocí dobrých skel, mohl jsem zachytit určitěji výraz jeho obličeje. Zdálo se mi, že v oku jeho se leskne slza. Nemohu to tvrdit, neviděl jsem dobře, měl jsem sám - zvlhlý zrak. Nejen já, i kol mne sta jiných. Byl bych tak rád otci pošeptal:"Hleď, Františku, tvůj synek přece jen lítá lépe, než ty naše "blérioty", pamatuješ před padesáti léty!?..."

Nevěděl jsem, kam dříve hledět, zda na otce či syna. V obecenstvu šum! Zlatý pták zvedá se do výše. Nevím, bylo-li všem tak, jako mně. Vzpomněl jsem si na strniště za Veselkou a rád bych byl poslal do výšin - psaníčko s prosbou, aby nevydával mladý ten muž všanc drahý svůj život. - Nato výkřiky! Pomocí skla poznávám, že hrozí nebezpečí, leč zbytečná byla má i obava tisíců v němém úžasu strnulých - letem šikmým, klouzavým, snesl se umělec aviatik šťastně, bez úrazu v náručí svého otce, "starého pána", mého spolužáka!