Žili mezi námi - akad. malíř prof. Ladislav Pejchl

Seděli jsme na gauči a hleděli jsme na „Maják“, jeden z jeho větších obrazů, který visel na protější stěně. Mé tetě, manželce prof. Pejchla, kanuly po tvářích slzy. Zapadalo slunce a jeho paprsky na chvíli splynuly se západem slunce na „Majáku“ –obraz vysílal jemnou, tklivou záři slunce právě sestupujícího na obzor širého oceánu, jakoby nám jeho autor kynul na rozloučenou. Pozdrav světla z obrazu – ano, cítili jsme to tak. Vždyť život prof. Ladislava Pejchla – to byla nepřetržitá řada obrazů, hotových i nedokončených, skic a náčrtků, do kterých ukládal své zážitky, city, dojmy a také v neposlední řadě názory a postoje k životu. On žil svými obrazy, žil pro obrazy. Byl pokorným „dělníkem na vinici Páně“ – rozdával umění, kterým byl obdařen, a lidé to umění přijímali se zájmem a pochopením.

Ve 30.-40. letech byl akademický malíř prof. Pejchl oblíben a uznáván v celém východočeském regionu i mimo něj. Patřil též mezi nadšence, kteří založili Spolek výtvarných umělců východočeských (SVUVČ), podporovaný význam nými osobnostmi kraje, podnikateli i intelektuály. Tento spolek výrazně posílil společenskou prestiž regionu. Byl zlikvidován po nástupu komunistů k moci v roce 1949.

Pejchlovo dílo mohlo daleko výrazněji proniknout do povědomí veřejnosti, kdyby byl po únoru 1948, kdy byl na vrcholu svých tvůrčích sil, vstoupil do nově založeného, komunisty podporovaného a kontrolovaného Českého svazu výtvarných umělců. To by ovšem předpokládalo také přeorientovat se na ideologicky vyztužený, vládní mocí prosazovaný socialistický realismus.

Řada umělců se dokázala tomuto nátlakovému trendu podřídit, prof. Pejchl nikoliv. Nemohl spolupracovat s režimem, který ponižoval, ničil a ostrakizoval jeho blízké: švagra, důvěrné přátele a další nevinné lidi. Nemohl spolupracovat s režimem, který umožnil, aby nezletilý, nezralý student gymnázia (prof. Pejchl též učil na gymnáziu) nosil veřejně revolver na znamení oddanosti komunistické straně a prohazoval věty typu: „Pane profesore, mohl bych Vás zastřelit, je revoluce!“ Prof. Pejchl se nemohl ztotožnit s režimem, režim ho tedy smetl.

Pejchl měl zakázáno vystavovat i prodávat obrazy. Nesl to srdnatě a s humorem. Pracoval, tvořil dál, zpracovával skici z předválečných zahraničních cest i z českého a moravského venkova. Prodával načerno. Měl okruh svých příznivců mezi pardubickou i mimopardubickou inteligencí. O jeho obrazy byl stále zájem.

Prof. Pejchl měl alespoň to štěstí, že se dožil roku 1968. Lidé zdvíhali hlavy, i kulturní svět se probouzel a vzpomněl si na malíře, nespravedlivě odstrčeného a opomíjeného režimem. Přišli za ním zástupci Východočeské galerie a navrhli mu uspořádat výstavu celoživotního díla. Byla to pro něj ohromná vzpruha a okamžitě se pustili s manželkou do příprav. Zásah osudu jejich práci přerušil – subtilního umělce chatrného zdraví povolal Bůh od díla v době, kdy se u nás už naplno rozbíhala normalizace. Osud výstavy naštěstí neohrozila. Zdena, manželka prof. Pejchla, po překonání prvního návalu smutku zahájila neuvěřitelný maratón prací pro relizaci výstavy: vyjednávala zapůjčení obrazů s jejich majiteli, sestavovala kalendář vzniku jednotlivých děl, řadila obrazy podle techniky tvorby i jejich námětu. Pomáhali i přátelé prof. Pejchla – vyráběli pasparty, opravovali rámy…

Výstava, původně plánovaná k malířovým sedmdesátinám v r. 1971, se uskutečnila až v roce 1975. Vernisáž proběhla v plně obsazeném přízemním sále pardubické zámecké galerie. Sešlo se tu ještě hodně lidí, kteří si pamatovali prof. Pejchla z doby největší známosti jeho díla. Přijeli i jeho příznivci z jiných částí republiky. Galerie zakoupila několik jeho děl, takže vlastní některé olejomalby, kresby a grafiku.

Jak uzavřít tuto vzpomínku? S věčností nelze počítat u žádného uměleckého díla, tedy ani u díla prof. Pejchla. Ale snad záře z jeho „Majáku“ i nálada dalších obrazů (zejména obrazy inspirované pobytem v Bretani a charakteristické jemnou hrou světla a stínu) potěší alespoň několik dalších generací lidí hledajících klid duše, radost z přírody a obyčejných věcí.