Sladká historie Pardubic

V rozmezí let 1940 a 1948 existovalo v Pardubicích přibližně 24 cukrářů. Někteří z nich se vyučili sladkému řemeslu ve škole řemesel, nacházející se poblíž dnešního soudu a Prokopova mostu. Později byla tato škola zrušena, ale budova stojí dodnes.

Ředitelem „cukrářského učiliště“ byl Jan Železný, který vlastnil cukrárnu na Pernštýnském náměstí, kde dnes stojí vinárna. Odborný předmět cukrářství vedl pan učitel Ludvík Tichý, který zároveň vyučoval předmětu zbožíznalství. Za války byl pochopitelně nedostatek takových věcí, jako byla například čokoláda a potravinové lístky existovaly i na cukroví (příděl 5 gramů na osobu na den, na měsíc asi 20-25 gramů). Přesto se v Pardubicích i za války prodávala zmrzlina, asi 6 druhů.

V Češkově ulici vyráběl pišingry, tvrdé bonbony a trvanlivé zboží (orientální) pan Lev. Neměl klasický cukrářský krám, ale pouze stánkový prodej přímo u výrobny.

Ve stejné ulici vyráběl cukrářské zboží i pan Sýkora, jehož výraz pro výrobky, podobné dnešním nanukům „ledo-medo-cuc-na kládě“ přímo zlidověl. Cukrář Václav Blažek vlastnil cukrářství v Chrudimské třídě (Rašínova) U Kapitána.

Poblíž měl svoji firmu cukrář Šimek, kterému přezdívali „Hračkář“. Tato přezdívka vznikla poté, co začal, snad pro přilákání dětí, aranžovat ve své výloze hračky, sestavené ze stavebnice Merkur. Ve stejné ulici sídlil ještě jeden cukrář, pan Tykva. V ulici Gorkého pan Láska vlastnil prodej zákuskových věcí.

V Havlíčkově ulici, naproti Elektrárenskému svazu oslazoval život pardubických občanů pan Volejník.

Jednu z nejlepších zmrzlin v Pardubicích vyráběl Ital Giovani Pivieroto (stejně proslulá byla zmrzlina i v nedalekém Bohdanči, kde „ochlazoval“ svými pamlsky cukrář Antonín Štumr). Používal tajné recepty (to ovšem dělal každý správný zmrzlinář), které si přivezl ze „země zmrzliny“ Itálie. Zmrzlina stála po válce v Pardubicích kolem 50 halířů kopeček. Neprodávala se točená zmrzlina, ale porcování probíhalo klasickým „dávkovačem“. Oplatkové kornoutky byly během války vzácné a někteří cukráři je nahrazovali papírovými kornoutky (kornoutek je vynález z počátku 20. století, čili nedávno oslavil 100 let). I když vynález chladírenských zařízení (používaných však zpočátku jen pro převoz masných výrobků) spadá do 19. století, sloužil k udržení té „správné teploty“ pro zmrzliny obyčejný led. Pro led se jezdilo hlavně k zamrzlé Chrudimce páry pivovarských koní. Kusy ledu se řezaly pilou břichatkou. Ledové kry měly tloušťku 30-40 cm! Na druhém konci břichatky bylo upevněno závaží. Řezáči ledu si dělali legraci a říkali, že závaží tam mají proto, aby jim ze spodu nemusel pomáhat vodník! Odřízlé kusy se napichovaly na háky a vytahovaly na břeh. Led se vozil na zámek, kde byla hlavní pardubická ledárna, umístěná kousek za dnešní hlavní branou, po pravé straně. Učni jezdili do ledárny pro led, který byl nasolen tzv. červenou solí, která způsobovala, že led pomaleji tál. Další ledárna existovala v pardubickém pivovaru.

Sotva kdo z učňů, jezdících na kole pro kusy ledu do zámecké ledárny nebo do pardubického pivovaru, vlastně tušil, že veze prapradědečka dnešní skutečné zmrzliny. První „zmrzlinu“ znali totiž již staří Řekové. Kdybyste totiž patřili k těm bohatším vrstvám v Řecku a žili přibližně před 2500 lety, nechali byste si dovážet z Olympu led, který byste ochutili různými šťávami nebo i vínem. Tak vznikl dnešní předchůdce zmrzliny. Za vynálezce zmrzliny jsou ovšem považováni Mongolové, se svými zmrzlými „pyré“ nápoji z koňského a velbloudího mléka!

Poblíž Červeného mostu u Chrudimky měl své stálé místo zmrzlinář, který rozvážel ledovou pochoutku na klasickém zmrzlinářském vozíčku, připevněným na kole. Dětem dával signál zvonečkem. Kopečky zmrzliny nabíral obyčejnou polévkovou lžící za 50 hal.

Ve Smilově ulici prodával cukrář Ulrich. Před válkou byly nedostatkovým zbožím známé bonbony „Štolverky“, proto začal Ulrich vyrábět tzv. „Urešky“. Poblíž židovské synagogy, naproti hotelu Veselka, měl cukrárnu pan Pešek. Jiným známým cukrářem byl ve Wilsonově ulici pan Krásný.

Prodejna cukrářských výrobků pana Hofmana v Pasáži byla známá svým vanilkovým aroma, které se šířilo do okolních ulic. Dráždivé chuťové představy vzbuzovalo i jeho nakládané ovoce za výkladní skříní. Nedaleko, za Pasáží měl svoji prodejnu zmrzliny a cukrářských výrobků pan Plecháček. Přešel-li nepozorný chodec tuto prodejnu, mohl se osvěžit ještě v nedaleké divadelní cukrárně u pana Vodvárky (v Pardubicích existoval ještě cukrář podobného jména, pan Vodvářka). Pan Vodvárka patřil k těm „nóbl“ cukrářům, kam chodili mlsat nejen herci, ale i páni radní. Prodával výborné pralinky. Jeho firma stála u divadla v letech 1937–1940.

Předsedou pardubických cukrářů byl pan Železný, který měl vlastní provozovnu na Pernštýnském náměstí. Poblíž pracoval i cukrář s kuriozním jménem, pan Ludvík Ludvík, který do svého krámku přikupoval perníky. Jiný cukrář na Pernštýnském náměstí, pan Tavík, působil jako učitel ve zmíněné cukrářské škole. U nemocnice měl svou cukrárnu pan Kobza, na Studánce paní Kalinová a exkurzi po známých cukrářích té doby uzavřeme panem Babákem, který měl cukrárnu u Kapličky ve Famílii na Slovanech.

Známou cukrářskou firmu měl v Pardubicích již zmiňovaný Stanislav Reichl. Cukrárenská dílna byla vybavena dvouramenným elektrickým šlehačem. Dále zde byl tzv. melanžér na výrobu nugátových bonbonů. V rohu stála „vintovna“ kamna. Dále zde byla dvouposchoďová pec na pečení. Jedno patro sloužilo na pečení, druhé na dopékání. Důležitým byl výrobník na zmrzlinu. Byl ze dřeva, aby ven neunikl potřebný chlad. Uprostřed byla nádoba, ve které se zmrzlina vyráběla. Nádoba měla hruškovitý charakter a byla umístěna do středu výrobníku.

Roku 1950 byla firma zrušena (podobně jako všechny ostatní soukromí cukráři).

Firma Vondráček a Hošek byla původně perníkárnou, ale později vzniká výrobna cukroví na páse. Vedoucím byl Hošek, hlavním pecmistrem Vondráček.

Roku 1950 byla firma, ve které pracovalo 17 lidí včetně mistra, zrušena. Vznikl n.p. Jihlavsko-pardubské mlýny. Po likvidaci byli mnozí cukráři „převeleni“ na zcela jiné odvětví, které bylo za socialismu protěžováno, do těžkého průmyslu

v Ostravě. Mnozí odešli do Semtína.

V Pardubicích se vyráběly především ovocné zmrzliny, hlavně citrónová (na výrobu byla nejlevnější), dále malinová a jahodová. Pro zlepšení chuti se do zmrzliny přidávaly bílky, pokud byly ovšem za války k dostání.

Za zmínku, i když nezapadá do našeho časového rámce válečných a poválečných let, stojí ještě existence stylové cukrárny poblíž dnešního zámku, která zde byla postavena v památném roce celost. výstavy tělovýchovy a sportu, 1931. Existovala až do let 1946–1947, pak byla zrušena.

PhDr. Petr Borovec



Na tomto místě chci poděkovat manželům Tichým, kteří mně poskytli velmi cenné informace o pardubických cukrárnách ve válečném a poválečném období. Pan Josef Tichý je vyučen cukrářem.



Použité materiály:

1) Vzpomínky a osobní archiv pana Josefa Tichého, Dukla, ul. Lexova č. 2233 (rozhovor dne 5. 4. 2007).

2) Borovec, Petr: (Téměř) zapomenuté bohdanečské firmy (IV.část), firma Antonín Šturm, In: ZKPP, č. 9–10, roč. 2006, str. 262 -265.

3) Soukromý archiv autora (informace o počátcích historie zmrzliny).

4) Autorova rigorózní práce: Pardubické firmy a jejich průmyslová signistika v letech 1850–1950, Univerzita Hradec Králové, Fakulta humanitních studií, 2006, str. 23.