Květen 1945 v Pardubicích

Ke vzpomínkám na toto krásné období mne inspiroval dopis kamaráda Z. Daška z Francie. Ten v Pardubicích prožil mládí i studentská léta (maturoval v r. 1951).

Ale nechme již mluvit jeho:

" Tenkrát před šedesáti lety vše začalo již v sobotu 5. května, kdy povstala Praha, rozhlas volalo pomoc, tak v Pardubicích zavlála po letech čs. vlajka na nSekuritasun a městský rozhlas hrál sokolské pochody. Lidé naivně nadšeni zaplnili ulice a nějak k poslednímu pochodovalo pár nadšenců - mezi nimi několik, co vytáhli uniformy z první republiky - po Zeleném (dnešní tř. Míru) směrem k Veselce. Před křižovatkou se Sladkovského ul. do nich vjelo osobní auto okupantů následované pancéřovým transportem z jezdeckých kasáren. Nastal zmatek a zarachotila střelba z automatických zbraní. Byli jsme tam pospolu - nedávno zesnulej Láďa Vomela, Kája Grégr a myslím i Doda Filip - celá parta. Jako ostatní hledali jsme se schovat v průjezdu mezi obchody Radio Koten a Kolaříkovým provaznictvím.

Pak i počasí v neděli se zešpatnilo a jako ostatní jsme mlčky s trikolórou v klopě se toulali městem a k večeru "na májovou" - spíše kvůli děvčatům. Ochladilo se nejen počasí, ale stoupla i revoluční nálada pro hlídkující Wehrmacht a nepotěšitelné zprávy pražského rozhlasu, o který se tvrdě bojovalo. Obrat nastal až po 8. květnu, kdy jsme se probudili do pěkného dne. Celá parta jsme byli u Vás na zahradě (za domem č. p. 450 vedle Pasáže), tak volala nějaká paní z okna (možná manželka mistra Sváti Havrlíka, akadem. malíře), že je konec války! Nato hned zbylí Němci vypnuli elektřinu a vyháněli občany z ulic. No, nespasilo je to a nad ránem se vzdali těm hasičům - co přes noc upravili svoje stejnokroje na vzhled řadového vojska. (Protože Němci se, nedej Pánu Bohu, nechtěli vzdát partyzánům blížícím se k městu od Holic!) No po "kapitulaci" zbylejch vojáků, kteří byli pečlivě střeženi na trávníku stadionu - jsme oslavovali vítězství s osvobozenejma příslušníkama Spojeneckých armád na Pernštýnským náměstí. Bylo tam plno Kanaďanů, Australanů i pár Britů, většinou sestřelení piloti. V příštích dnech se objevila i "Rudá armáda" - pár koňských potahů s unavenejma, ale usměvavejma tvářema Rusů a jejich "báryšňama". Udělali si tábořiště u Labe. Tam měli i improvizovanou saunu.

Přišly dennodenní starosti a jestli se pamatuji, tak jsme dobrovolně nastupovali do autobusů, co nás rozvážely po okolních vesnicích pomoci okopávat zanedbané jednocení řepy, než se zorganizovala znovu školní docházka. Poslední třídu měšťanky (hlavní školy protektorátu) jsme končili v budově obecné školy v Rosicích. Tam jsme šlapali Polabinami za pivovarem k převozu na Labi, kde sem tam plavaly mršiny, ale i mrtvé ryby, jak podnikaví Rusové rybařili s "panzerfaustama". Propouštěcí vysvědčení o splnění povinné školní docházky nám slavnostně předávali na odvšiveném trávníku stadionu. Myslím, že ani neexistuje nějaká fotka naší třídy - jestli se nemejlím, byl třídním učitelem p. Tomášek, co dojížděl do školy na bicyklu - ale to je historie, která nikoho nemusí zajímat".

Poděkujme Zdeňkovi D. za jeho vzpomínky, je vidět. že mu paměť ještě dobře slouží a že nám jako umělec ještě něco pěkného namaluje.

K jeho vzpomínání není téměř co dodat jen vím, že i naše klukovská parta (cca 14 letých) cítila ve vzduchu zvláštní posvátnou atmosféru. Víru nám přinášelo rádio pořadem "Volá Londýn" i časté návštěvy leteckých svazů.V té době se škola nekonala, ani kina Gloria, Imperiál a Viktoria nehrála. A tak jako správně zvědavá mládež jsme většinou špacírovali od Veselky na zámek a zpět se zastávkou na Zelené bráně. Po 8. květnu mělo již město nádhernou výzdobu z čs. vlajek (až na výjimky), ale z letiště se ještě ozývaly detonace, jak Němci likvidovali munici a ničili zařízení.

Také jsme rádi chodili na zámecké valy, odkud byl přehled po městě. Zajímavé bylo pozorovat sovětské "RATY". To byla velmi krátká letadla s obrovským motorem, takže se zdálo, že letí jen motor. Jak již píše Zdeněk D., příjezd osvoboditelů v nás vyvolal smíšené pocity, protože místo moderní válečné techniky do Pardubic jako první dorazily povozy s unavenými vojáky. Až později projelo městem pár tanků a nákladních aut. V té době jsem již fotografoval a tak uveřejňuji některé zajímavosti z těch dnů.