Válečná léta očima pamětníků

Dům byl a je moderní čtyřposchoďový činžovní dům, v němž bydlí řada nájemníků. Avšak už pouze paní Sylvie Špačková pamatuje tyto doby a je jedinou v domě, která od těch časů zde bydlí. Navíc to tehdy byl byt přesně pod bytem manželů Krupkových. Na události si dosud dobře pamatuje a kupodivu za ta dlouhá léta se jí zatím nikdo neptal na podrobnosti. Průlom nastal až v létě 2002, když odpovídala na otázky redaktorů Českého rozhlasu 3 - Vltava. Zdůvodňuje to tím, že po válce to součastníci znali, nikdo se už o to zvlášť nezajímal a byli lidé, kteří měli informace daleko fundovanější. Navíc ani politická situace pozdějších let tomu nebyla nějak více nakloněna.

Z vyprávění a dalších poznámek paní Špačkové vyplynula celá řada zajímavostí, které je užitečné publikovat.

V Pernerově ulici č. 1607 tehdy bydlela s manželem. Byt Krupkových se od jejich bytu lišil tím, že měl navíc lodžii a odlišně projektované okno do ulice. To sestávalo z malých tabulek skla a navíc směrem k lodžii navazovalo další úzké okno, Právě zde byla záclona a její poloha signalizovala zasvěceným, jestli je vše v pořádku. S Krupkovými se znali jako nájemníci a vzpomíná na ně jako na slušné a příjemné lidi. O tom, že pracují ilegálně a spolupracují s parašutisty, o tom tehdy neměli ani potuchy. Hana Krupková, rozená Ziková pocházela z Pardubic. Předtím bydlela s babičkou Glosovou "Na kopečku", Když chodila do školy, pak mladší sestra paní Špačkové byla její spolužačka a tedy se dobře znaly.

Krupkův byt byl tedy záchytným bodem parašutistů i jejich spolupracovníků a muselo sem chodit více lidí. Popravdě řečeno to museli dělat velice nenápadně a dobře, že o tom nájemníci neměli ani zdání. V té době měli i fenu vlčáka jménem Tesa a byl to pes ostražitý. Nestalo se, že by fena zavětřila nebo dala najevo nějaké znepokojení. V domě a h1avně v bytě nad nimi nezaznamenávali nějaký hluk, hovor či něco nápadnějšího, ani světlíkem nebylo nic slyšet. Nebyl ani na schodišti nějaký větší "provoz".

K okupaci pamětnice řekla, že jako rodina byli tehdy přesvědčeni o tom, že okupanti musejí poznat nenávist českého národa a vlastenci měli proti nim pracovat a nějak jim škodit. Tak se také stalo, že pan Špaček, který se znal s Františkem Hladěnou (měl obchod s automobily, motocykly a koly na nynější třídě Míru ve dvoře v místech u pošty), byl jím jednou požádán, jestli by nemohl něco převézt. Byl u toho ještě Stanislav Tyc (majitel autodílny v Dražkovicích). Avšak nějak z toho sešlo. Oba dva byli popraveni na Zámečku 2. července 1942.

V období heydrichiády nastaly v Pardubicích najaté poměry a velké zatýkání. Paní Špačková si pamatovala na chvíle, jak gestapo přijelo zatýkat manžele Krupkovy, ale nezastihlo je doma. Až teprve po tomto rozhovoru se po letech dozvěděla, že oba byli tehdy v Polici nad Metují v hotelu Pejskar a tam byli zatčení. Také se paní Špačkové objasnila záhada, že když gestapáci chodili do bytu (i v noci), vše se dělo tiše, bez hluku, zvonění. Od Krupků již měli klíče od bytu. Avšak to už byla situace, že z bytu slyšeli hovor v němčině, splachování WC a bylo jasné, že v bytě někdo je. Gestapo bylo v bytě aspoň 14 dní, ale v domě nikdo nevěděl, co se děje a ani popravdě vědět nechtěl. Každopádně to byly chvíle, na něž pamětnice nerada vzpomíná a i po těch letech jí děsí. Paní Špačková také podotkla, jak bývala vyděšena. když před domem zastavilo auto. Nehnutě stála u dveří v předsíni a poslouchala blížící se kroky na schodech a trnula hrůzou. jestli se nezastaví u jejich bytu. Za zmínku ještě stojí skutečnost, že je gestapo nevyšetřovalo a ani se jich na nic neptalo.

K tomuto domu přišel v neděli dne 21. června 1942 navečer A. Bartoš a zazvonil na Krupkovy dole u vchodu. V bytě už čekali gestapáci a viděli ho z okna. Seběhli dolů a nastalo pronásledování, o němž už bylo na těch- to stránkách napsáno dost. Paní Špačková v této chvíli nebyla doma, ale u rodičů, kteří bydleli ve Smilově ulici.. Tehdy byl teplý den a najednou slyšela výstřely z revolveru a až později se dozvěděla, že to byl závěr honičky a skon A. Bartoše.

Tolik k historii týkající se domu Č. 1607.

Jak je známo. na ilegální činnosti se v Pardubicích podílely desítky lidí. Na které si paní Špačková vzpomíná? O Fr. Hladěnovi byla řeč. znali se i s jeho paní Táňou, roz. Vranešičovou. Znali i hoteliéra Veselky Ernu Košťála. Tehdy bylo léto a tak chodili na plovárnu Arosa na Labi. A tam právě pan Košťál začal chodit, protože prý nechtěl být na Veselce. Jednou za ním přijela jeho manželka a říkala mu, že ho hledalo gestapo. Zanedlouho byl zatčen a jeho matka Anna se v sebevražedném úmyslu vrhla do Chrudimky, poranila se a zemřela.

K Haně Krupkové podotkla, že se znali běžně z domu. Válku H. Krupková přežila a po válce se zodpovídala před soudem. Později pracovala v Praze v Dopravním nakladatelství v Hybernské ulicí. Dokonce se jednou viděli v rychlíku do Brna. H. Krupková později emigrovala do Německa. Sestra paní Špačkové a spolužačka H.Krupkové od ní dostala dvě pohlednice z Mnichova.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2005, číslo 5/6