Vzpomínka na nestandardní vojenskou službu před půl stoletím

Desítky branců posedávalo na kufrech po staré hale, chodbách a peronech v očekávání příjezdu vlaku od Prahy. Z oken přijíždějícího vlaku do Pardubic bylo již vidět že mezi cestujícími je hodně branců s cílovou stanicí Komárno. Začínají diskuse o druhu útvaru, či zbraně a k čemu jsme byli zařazeni. Jsou dohady a nejistoty, jaký nám připravují osud. Přesto se domlouváme, že po příjezdu do Komárna v ranních hodinách budeme míti dostatek času, abychom si prohlédli město a okolí, případně k prověření, jaká vojenská odbornost - zbraň v Komárně se nachází. Po celonočním netrpělivém cestování nás přivítalo nádraží v Komárně hned u vlaku vojenskými příslušníky místní posádky různých hodností vč. připravených vojenských aut pro odvoz vojenských kufrů. Než jsme se stačili rozkoukat tak už jsme byli zařazeni do skupin k společnému odchodu do kasáren. Byla to pro nás většinu poslední návštěva nádraží a pochod městem. Mohutná pevnost a několik vstupních a průchozích bran se za námi na delší čas uzavřely.

Na velkém kasárenském nádvoří nám začíná typická vojenská atmosféra, kde slyším různé povely, resp. řvaní vesměs z úst slovenských poddůstojníků. Největším křiklouny jsou šarže četař, rotný a staršina. Podrobujeme se prezentaci a zařazení k útvaru, každý člen je začleněn do příslušné čety a roty a podle toho je ubytován.

Hlavním a nezapomenutelným zážitkem je nástup k holiči - všichni do hola. Celé nádvoří se během několika hodin jako by rozsvítilo, když došlo k prvnímu společnému nástupu několika set nováčků, kteří byli zařazeni k 61. PTP k výkonu základního výcviku jednotlivce beze zbraně. Veškeré naše civilní svršky musíme zabalit do pytlů s označením adresy našeho domova a vojen- ská posádková správa odesílá za nás první vojenský pozdrav bez nás našim rodičům, manželkám. Pošta, nad kterou se mnohde objevily slzy a nejistota, co dál.

Při společném nástupu se dozvídáme z úst štábního kapitána, že bude záležet na každém jednotlivci, jak se zapojíme nejen do výcviku, ale i do politického školení, jelikož se nás dělnická třída štítí. Tím se potvrzují naše původní domněnky, že patříme mezi politicky nespolehlivé. Již ve vlaku jsme se poznávali, že jsme vesměs z rodin živnostníků, obchodníků, sedláků a věřících, mezi kterými se objevují i někteří .kopečkáři" (při přechodu hranic na Západ byli zadrženi).

Výcvik v kasárenských nádvořích, později i na břehu Dunaje trval čtyři týdny a došlo k formální vojenské přísaze dne 12. května 1951. To ovšem neznamenalo, že po tzv. zaměstnání bylo volno, resp. vycházky. To jsme však nezažili, ale naopak jsme byli postupně při polit. školeních připravováni na to, že republika nás potřebuje a proto musíme pomoci národnímu hospodářství v odvětvích, kde chybí pracovní síly. Především v dolech, lomech a ve stavebnictví.

Naše elitní společnost, která vesměs vycházela ze slušných rodin a dostupného vzdělání - inteligence, byla označována klasifikací "E" a postrádala legitimaci KSČ. Vojenské uniformy byly vyznačeny černými výložkami navždy bez hodnosti, později na veřejnosti jakožto "černí baroni".

V Komárrně jsme byli rozděleni do různých pracovních skupin, které byly postupně transportovány na jednotlivé pracoviště. Naše četa IV. roty byla přidělena na stavbu zemědělských objektů v Květušíně u Českého Krumlova. To byl pro nás první vstup po dvou měsících na civilní půdu. Po 2-3 měs. jsme byli převedeni na stavbu letiště v Líních u Dobřan. U stavební firmy POSISTA v rámci ministerstva národní obrany (MNO) jsme byli profesně začleněni na různé práce (doprava, betonáže, zemní práce, kácení lesu apod.) Podle norem jsme vesměs pracovali v úkolové mzdě a z toho jsme si hradili náklady na stravu, bydlení (vesměs v zařízeních staveb) a ošacení. Pracovalo se denně vč. sobot a někdy i o nedělích hlavně při vykládce vagónů. Při plnění plánu byl statut-prémie pro naše velitele. Občas pro zpestření vojenské služby v týdnu byly vyhlášeny noční poplachy s plnou polní (beze zbraně).

Stravovali jsme se ve vojenské kuchyni 3x denně, fronty s ešusem jsme si museli odstát jakož i ranní pomoc na škrábání brambor před zaměstnáním t.j. od 3 do 5 hodin, kdy byl společný budíček. Večerní prověrky "čepobití" se zpěvem na nádvoří - bylo povinností pro každého, zde jsme vyslechli rozkaz. Vojenský život by! vedle práce tradiční "buzerace" podle nátury velitele. V naší době PTP nebyla mezi námi šikana, což bylo dáno tím, že mezi námi nebyly rozdíly "bažant a mazák". My jsme sloužili stále a nemělo ani smysl počítat dny odsloužené, neboť konec jsme neznali.

Po výstavbě letiště u Plzně byla naše rota převelena do Turnova, kde jsme stavěli vojenské byty pro důstojníky v rámci trustu firmy SEVEROSTAV Liberec. Po dokončení hrubé stavby jsme byli přesunuti do Dobrušky na výstavbu sídliště u kasáren, kde jsme byli dočasně ubytováni.



Celý článek naleznete ve Zprávách KPP rok 2001, číslo 11/12