ÚSVIT MAMUTŮ (kvartér na Pardubicku)

Hranice kvartéru byla stanovena roku 1983 do doby před 1,8 miliony lety. Stratigrafické (strata = vrstva) vyznačení bylo upřesněno až v roce 2009, hranice kvartéru byla posunuta na 2,588 milionů let (tzv. stupeň gelas). Tehdy došlo k razantnímu globálnímu ochlazování.

Zobecněme si nyní stratigrafické vyjádření kvartéru. Spodní kvartér (starší) – pleistocén (stupeň gelas) začal před 2, 588 miliony lety. Do pleistocénu zahrnujeme i stupeň kalabr. Tehdy došlo k rozsáhlému zalednění severní Evropy, které označujeme pojmy Bavel (zahrnuje několik glaciálů a interglaciálů). Glaciál je zde míněn ve významu doby ledové, interglaciál ve významu doby meziledové (teplejší klima).[i] Následoval Menap (glaciál), Waal (interglaciál) a Eburon (glaciál). Spodní stupeň kalabr odpovídá těmto horským zalednění Alp – Günz, Donau/Günz a Donau.[ii]

Střední pleistocén se odehrál před 0,781 miliony lety. Zahrnuje kontinentální zalednění severní Evropy pod pojmy Saale (glaciál), Holstein interglaciál), Elster (glaciál) a Cromer (oscilace několika glaciálů a interglaciálů). Střední pleistocén odpovídá horskému zalednění Alp v pojmech Riss, Mindel/Riss, Mindel, Haslach, Günz/Mindel.[iii]

Pleistocén svrchní (mladší) se odehrál před 0,126 mil. lety. Zahrnuje do sebe kontinentální zalednění severní Evropy v pojmech Weichsel (glaciál), Eem (interglaciál). Horské zalednění Alp odpovídá pojmům Riss/Würm a Würm.

Konečně nejmladší geologická doba holocén začala před 0, 0117 miliony lety.

Na rozhraní neogénu a pleistocénu se kontinenty nacházely v dnešní podobě. Pokračovalo Alpínsko – himalájsko – karpatské vrásnění, které začalo již koncem mezozoika. Výška hladiny světového oceánu výrazně kolísala – až o 120 m. Existuje tzv. Beringie – pevninský most mezi Asii a Severní Amerikou.[iv] Kolísání vody způsobovalo nástup globálního ochlazení. Značná část vody byla vázána v pevninských ledovcích. Následoval velmi složitý průběh klimatu s výkyvy (již zmiňované doby ledové – glaciály a doby meziledové – interglaciály). Na počátku glaciálu dochází k dílčím výkyvům v počasí – stadiálům (studené období) a interstadiálům (teplejší období). Oscilací nazýváme pak jemné výkyvy teploty.

Holocén je pravděpodobně jen další výkyv – interglaciál, čili doba meziledová (postglaciál).

V kvartéru dochází k výrazným erozním (denudačním) procesům, odnosu a ukládání hornin, zejména v periglaciálních (příledovcových) oblastech. Činnost sucha a mrazu za nepřítomnosti uzavřeného rostlinného prostoru způsobovala charakteristický rozpad určitých hornin a jejich akumulaci (shromažďování, vrstvení) v podobě mohutných souvrství (slojí) spraší.[v]

V kvartéru se formovala dnešní říční síť.[vi] Vodní režím rozděloval tehdejší řeky na meandrující (mající mnoho ohybů) a divočící. V glaciálu měly řeky v periglaciální zóně nízký průtok. V interglaciálech tekly řeky v hlubších korytech s častými meandry, které se stávaly mnohdy izolovanými toky (slepými rameny). Řeky se výrazně zařezávaly v podobě říčních niv pod úroveň okolní krajiny (vznik tzv. říčních teras).

Směrem k rovníku vliv glaciálů klesal. Vznikaly tzv. pluviály, což byla kulminace vlhkého území – vznik deštných pralesů).[vii]

Po odeznění posledního glaciálu dochází k rozvoji lidské společnosti.[viii]  Mluvíme o období aurignacenu, gravettienu a magdaliéniu (období lovců).  

Kvartér na Pardubicku aneb tady žili mamuti

Nálezy pozůstatků megafauny v našem prostoru v době diluviální a aluviální[ix] byly vždy spojeny s náhodou. Jednalo se např. o regulaci Loučné a Lodrantky (u Dašic), dále              o technické práce v říčních naplaveninách (štěrcích a píscích) Labe a Chrudimky. V 19. století byly nalezeny zbytky prehistorických živočichů v mnohých cihelnách[x]                     a pískovnách.

V pardubickém muzeu se kupříkladu nalézá holenní kost mamuta z labského řečiště            u bývalé bažantnice, dále žebro z mamuta z písníků na Lažankách u labského břehu (1903), stolička z mamuta z Lodrantky u Dašic. Z Loučné pochází tuří roh, z Kunětické hory stolička nosorožce. Čelisti diluviálního skotu pochází z Pardubic, stejně tak i zuby medvěda jeskynního, zbytky prehistorického koně pochází z Mikulovic[xi]. 

Roku 1903 byla poblíž Dašic nalezena lebka skotu i s rohy a z labských jesepů pochází zuby pravěkého koně.[xii]

Roku 1900 byla zaslána do zemského muzea v Praze kostra diluviálního nosorožce (Rhinoceros (Atelodus) antiquitatis Brandt. Kostra byla nalezena poblíž Mikulovic v místní cihelně. [xiii]

Diluviální (dále jen kvartérní) usazeniny jsou na Pardubicku značně hluboké, dosahují mocnosti až 8 – 9 m. Vnější geologickou vrstvu tvoří na Pardubicku z větší míry štěrk (úlomky křemene, oblázky), černé buližníky a červené jaspisy. Tento štěrk je původem prahorního (prekambrického) a má svůj původ zřejmě v Orlických horách či Železných horách (Mons ferrei).

V říčních naplaveninách se nacházejí též jaspisy, acháty, chalcedony, jejichž původ může sahat až do oblasti Krkonoš. Pravděpodobně odtud pocházejí i úlomky zkamenělých (zkřemenatělých) kmenů Psaronie – stromovité kapradiny z doby permské. Kmeny byly nalezeny u Bělečka a Poběžovic poblíž Holic.

Zajímavostí jsou tzv. hrance, křemenné oblázky, jejichž plochy (fasety) jsou ohlazeny pískem a větrem. Vyskytují se severozápadně od Bohdanče a v křičeňských lesích.

Břehy Loučné a Lodrantky jsou pokryté tzv. prchlicí, jílovitou hmotu, která je smíchána s jemným křemenným práškem, který vznikl zvětráváním opuky (jílovce). Prchlice tvoří silnou namodralou vrstvu a podobá se terciérním jílům. Vrstvy prchlice jsou vodou nepropustné.[xiv]

Labské břehy jsou místy pokryté červenou hlínou, která se dříve hodila na výrobu cihel (cihelny). V době povodní získávalo Labe právě z těchto „červenic“ charakteristickou červenou barvu vody. Cihlářské a hrnčířské hlíny se těžily u Pardubic, Mikulovic, Dašic, Choltic a Bělé. Mnohde se používalo k výrobě cihel i Březanských vrstev (mezozoických) jako v cihelnách ve Chvojenci. U Pardubic byla cihelna na levé břehu Labe poblíž křižovatky státní dráhy a silnice k Heřmanovu Městci, též u kapličky sv. Josefa (Bubeníkova) a u labského břehu nedaleko bývalé bažantnice (Kašparova).

V období kvartéru nedošlo na území Pardubicka (snad s výjimkou severovýchodní oblasti) k dosahu severských a alpských ledovců.[xv] Krajina byla podobná dnešní severské tundře. V oblasti periglaciální se nejvíce setkáváme s již zmíněnými sprašemi a písky.[xvi] Nejrozsáhlejší plochy písků (písníků) byly severně od Přelouče. Pískové „prahy“ začínají již za Živanicemi a táhnou se směrem k Mělicím a směrem k Semínu (tzv. semínský přesyp, „duna“). Nejstarší písky se na území Polabí usazovaly zřejmě v období paleozoika (perm).

Kvartérní pískové usazeniny jsou pak dílem eolických pochodů.[xvii] Rozsáhlé kvartérní písky se rozkládaly též západně od Bohdanče[xviii] a západně od Kunětické hory, mezi Sezemicemi   a Zminným. (běložlutý vátý písek). Písky „ležely“ i u Pardubiček a za pardubickým nádražím.[xix] 

Zajímavé jsou labské jesepy (opak výsepu), které jsou zřejmě zaneseny pískem, přinášeným z Orlice.[xx] Není bez zajímavosti, že právě v náplavových částech říčních meandrů (ohybů)[xxi] byly objeveny kosti kvartérní megafauny (mamut severní). Místy mají labské písky jako podloží vodě nepropustný jíl. Zde se také nacházely rozsáhlé bažiny (mokřiny, močály), které byly odvodněny.

Bažinami se dostáváme k další důležité sedimentární „hornině“, a sice k organogenní rašelině,[xxii] která v dobách kvartérních pokrývala rozsáhlé oblasti území kolem Labe. Dnes se rašelina nachází v blízkosti rybníků, založenými během 15. století Pernštejny. V minulosti se velké plochy rašeliny nacházely na Přeloučsku mezi Břehy, Lohenicemi      a Živanicemi. Rovněž byla známá rašelinová pole u Semína a v prostoru mezi Libišany (od Bohdanče směrem na Hradec Králové), Opatovicemi n. Labem a Hrobicemi.[xxiii] Též mezi Jankovicemi a Benešovicemi se nacházela rašelinná půda. Velká rašelinová pole se táhla od Březhradu k Podůlšanům a Čeperce (poblíž Stéblové). Rašelinová (penultidová) pole měla délku 1 km a šířku 5 km, průměrná hloubka činila kolem tří metrů. Podkladem rašelinových polí byl slín, místy hlinitý písek a též kvartérní usazeniny (čistý písek). Velké rašeliniště mezi Stéblovou a Srchem bylo odvodněno.[xxiv]  Mělká rašelina se tvořila na místech bývalých rybníků, kterých v době panování Pernštějnů (1491 – 1560) na Pardubicku bylo více než 200 (zejména v okolí Bohdanče, viz Opatovický kanál). Rašelinové louky se vyskytovaly u Pardubic, u nádraží, pod zámkem a u sv. Trojice            a taktéž u Rosic. Na Holicku byla největší rašelinová pole u Hodešovic a na březích Loučné, Lodrantky a Brodeckého potoka. Rašelina se těžila u Dašic, poblíž Ředic, Slepotic a Chvojna (hlavně u rybníka Hlubokého), pak u Poběžovic, Ostřetína a Vysoké.

V rašelině se nachází mnoho nerostů, např. dopplerit (podobný tzv. obuvnické smůle), vivianit, pyrit, jemu příbuzný markazit (známý svými kopinatými krystaly),[xxv] dále fichtelit a sádrovec (jednoklonný síran, vyskytující se též v jílovitých břidlicích).

Nesmíme zapomenout na plyny, vyskytující se v rašelinách, jako je metan, etylen, sirovodík aj.

Na dně bažinaté půdy se nacházel zemitý modrý vivianit, např. na dně rybníka Žernova      u Přelouče, též u Loučné, západně od Kolodějí u Dašic. Tzv. bahnák (neboli bahní ruda) se nacházela u Krchleb (poblíž Lánů na Důlku), též v Čivicích a severně od Přelouče. Někdy se bahní ruda mohla zaměnit s tzv. luční rudou.

Rybniční půda četných dochovaných rybníků (zejména na Bohdanečsku) patří do kvartéru, bývá černá, místy písčitá.

Zajímavým kvartérním útvarem je rybniční křída.[xxvi] Tato hornina obsahuje zkameněliny (skořápky konchylií), je podobná čistému vápenci. V hornině se nalézají hojně písková zrnka.  Rybniční křída byla nalezena v severozápadním rohu někdejšího rybníka Žernova   u Soprče, severně od Přelouče. Rybniční křída leží v souvrství stratigraficky uprostřed, nad ní je mocná vrstva humusu (edafonu), pod ní špinavě žlutý písek. Rybniční křída je měkká, na vzduchu tvrdne, obsahuje množství bílých zkamenělin. Rybniční křída byla již před více jak sto lety určena jako vápenitá sladkovodní usazenina. Vznikla zřejmě v kvartéru, kdy dešťová voda odtékala do tehdejších jezer, kde se vytvořilo křídové vápno. Vápno bylo obaleno skořápkami živočichů rodu Bivalvia a Gastropoda.[xxvii] 

U pramene pod Javůrkou u Holic a u jeníkovického mlýna se nalézá kvartérní vápenatý tuff. Jde o zpevněné prachové částice.

Závěr:

Kvartér je nejmladší a nejkratší érou geologické minulosti Země, sahající až do současnosti. Pro tuto éru bylo charakteristické střídání glaciálů a interglaciálů, čili dob ledových a meziledových, dále tzv. stadiálů a oscilací, což byly kratší klimatické výchylky. Pevninské ledovce ani horské oblasti Pardubicka nepokrývaly. Proto se tu nevyskytují geologické útvary jako např. v pohraničí, a sice nunataky, oblíky, amfiteátry a tzv. karová údolí. Oblast byla podobná severské tundře a tomu odpovídala i biodiverzita. Formovala se hydrologická síť. Řeky divočící a meandrující tekly řádově o desítky metrů ve vyšší nadmořské výšce, nežli dnes. Vznikaly říční terasy. Fluviálními pochody (které jsou druhem eroze), se do naší oblasti dostaly štěrkopísky i ze vzdálenějších území jako jsou Orlické hory, Krkonoše (Askeburgion)[xxviii] či Železné hory.

Pro kvartér jsou zásadní též sprašové půdy, na kterých v Polabí, ale i v celé České tabuli leží úrodné půdy, černozemě (černice) a méně úrodnější hnědozemě. Nezanedbatelné plochy tvořily rašeliniště (močály, slatiny, bažiny). Zajímavostí jsou glaciální relikty v podobě fauny i flory, které se vyskytují na našem území.[xxix] Mluvíme o tzv. dryasové flóře. V glaciálech se v okolí ledovců – periglaciální oblasti – vyskytovala již zmiňovaná bažinatá tundra se zakrslými keři bříz a vrb, chladnomilnými rostlinami, mechy a lišejníky. Mezi nimi byla např. i dnešní dryádka osmiplátečná. Z dalších rostlin, rostoucích při říčních nivách, můžeme uvést katran tatarský, hlaváček jarní, dub šípák či kavyl vláskovitý. Z megafauny, odpovídající nálezům v říčních naplaveninách, uveďme mamuta severního, nosorožce srstnatého, různé druhy jelenů, soby, losy, medvědy, hyeny, lišky       a vlky.

V paleolitu probíhá vývoj savců rodu Homo. To je však již téma pro antropology                a archeology. 

       „Čekali dlouho, ale – nedočkali se. Než vzplanuly hvězdy na temné obloze přišlé noci, starý vůdce mamutů zahynul. Čekali však ještě, a teprve když ráno hvězdy zhasly, odešli pod vedením nového, nejstaršího a nejsilnějšího samce kamsi jinam, daleko od místa, kde jejich malé stádo potkala taková těžká ztráta…!“ 

                                                                                    (Josef Augusta: Z hlubin pravěku)

Foto: 1) Nálezy ostatků kvartérní fauny v bývalém městském muzeu v Pardubicích

          2) Těžba rašeliny u Libišan

          3) Mamut severní (ilustrac