Příběh Bílé řeky (vyznání jednoho docela obyčejného Pardubáka)

Labe je naší největší řekou. A je také druhé nejdelší po Vltavě, která se do Labe vlévá poblíž mělnického hradu. Labe, toť řeka samých superlativů. A výjimek. Například je naší jedinou řekou, která nemá ženský rod! Velké řeky jako Labe byly odedávna přírodními dálnicemi v krajině. Na jejich březích se stavěly první přístavy, které byly urbariálními centry tehdejších kultur. Byly rovněž hranicemi mezi kmeny a národy.  Respekt před Bílou řekou měli i Keltové, které dali řece jméno ELB = Velká řeka. Keltské slovo ALBTH znamená v překladu Bílá řeka. Snad měli Keltové na mysli horní tok Velké řeky, kde se vytvářely v pohoří Askeburgion (Krkonoších) peřeje. Římané později řeku nazvali Albis, což v překladu znamená rovněž Bílá řeka. O Askeburgionu a z něho vytékajícím Albisu píše i proslulý římský kartograf Claudius Ptolemaios v I. století našeho letopočtu. Mám rád Velkou – Bílou řeku. Často k ní zavítám na pěší procházky nebo na kole sleduji říční tok na cyklistických stezkách. Procestoval jsem kus světa a plavil se nebo stanul na březích obrovských řek. Plul jsem po impozantní Rio Amazonas v Brazílii. Plavil jsem se na parníku nádherným Nilem Cageru v Egyptě. Lovil jsem ryby v divokém Mekongu v Zadní Indii. Brouzdal se řekou Colorado v Arizoně, obdivoval největší vodopády na světě z argentinské strany nazvané Foz Iguazú…ale nejraději mám naši nejvodnatější řeku – Labe. Přesněji řečeno, jeho střední tok, který protéká úrodným Polabím      a „perníkovým městem“ Pardubicemi.

Své procházky či projížďky uskutečňuji do Zákoutí, což je zhruba 2,5 kilometrů dlouhý úsek řeky, který byl ve 30. letech a pak ještě v 50. letech „napřímen.“ Řeka, mající mezi místem, „kde se srny jedí“ (Srnojedy) a Pardubicemi, nespočet meandrů – kouzelných zákrutů, nad kterými bděly mohutné stromy, byla narovnána – zkrácena. Přišla tak o svoji divokost podobně jako Vltava („Divoká řeka“) v průběhu minulého století pomocí kaskádových přehrad. A nejen to, stala se klidně tekoucí v nově vypískovaném dnu podél břehů, které ji byly „nalajnovány“ uměle. Při napřímení řeky byly její meandry „odseknuty“ jako nepotřebná chapadla chobotnice. Vznikla tak mrtvá ramena – „labiště.“ Ovšem mrtvá ramena neodpovídají svému názvu. Jako by se chtěla tato část přírody sama zahojit, obalila se bujnou vegetací a živočichy, kteří zde našli nový domov.

V Zákoutí si Labe ponechalo „umělý“ meandr, který se stáčí od Srnojed a Svítkova v oblouku tětivy luku směrem k Polabinám a Pardubicím. V Zákoutí je řeka zkrocena a ukazuje svoji vlídnou podobu. Nehrozí tu žádné povodně jako v minulosti, což dokazují staré stránky obecních kronik.

Jsem u řeky téměř každý den. Většinou v odpoledních hodinách nebo večerních, kdy západ slunka nad řekou a stmívání mají pro mě jakýsi kouzelný nádech tajemna. Na své cesty k řece si beru fotoaparát. Pokouším se někdy zachytit nádherné přírodní scenérie. Ale většinou jen stojím a pokorně hledím na vodní hladinu.

Řeka je pokaždé jiná! Stokrát (a ještě nějaká ta návštěva navíc) jsem stanul na březích řeky         a vnímal jsem barvu její hladiny. Odrazy mraků na řece nebo rozlitou červeň zapadajícího slunce, mající barvu od světlých almandinů přes české granáty až k jejím nejtmavším formám pyropů.

A stojí-li člověk u mohutného zklidnělého toku, vloudí se mu do hlavy i semínko filozofie. A jak je zaseto, rozpučí se myšlenky do větvovitého stromu. Starý Řek Herakleitos z milétské školy pravil: „Dvakrát nevstoupíš do téže řeky!“  Dovolím si s učeným Miléťanem nesouhlasit. Dvakrát lze vstoupit do jedné řeky, ale nelze vstoupit dvakrát do stejných vln. Do stejné hladiny. Do stejné vodní masy, podemílající severní břeh řeky ve shodě fyzikálního zákonu Coriolisovy síly na Severní zemské polokouli.

Navštívíte-li řeku v Zákoutí v časných ranních hodinách v zimních měsících, spatříte jen část řeky, která se „válí“ ve studených peřinách bílé neprůhledné mlhy. Když projedete kolem Jarkovského jezera a vyjdete po „rosickém“ mostu do jeho středu, naskytne se vám nádherná podívaná. Řeka v Zákoutí tone v mlžném oparu. Zdá se, že na západě splývá s nebem. Nebo naopak, jako by z nebe padal vodopád chladné mlhy a napájel neviditelným pramenem lůno řeky. Ta ještě spí a čeká na zašimrání prvních paprsků slunce, které proříznou vzduch studený jako horský křišťál. I pilíře mostu, spojujících Rosice nad Labem a Svítkov, či vzdálenější Srnojedy, tonou v mracích mlhy. Kdesi daleko na západě se obloha spojuje s chomáčky mlhy bílé jako egyptský bavlník v rozpuku.

O víkendu se jezdím projíždět v zimních měsících právě v časných ranních hodinách podél Bílé řeky. Dost možná, že její název nebyl odvozen od vodopádů v Krkonoších, ale z bílé mlhy, která řeku hýčká jako pohlazení rukou přírody. V Zákoutí je v největších mrazech sevřen tok řeky do čelistí ledového svěráku. Místní na ledu bruslí. Ke konci zimy je pak řeka ve svém toku černá a kontrastuje s ledovým příkrovem, držícím se při okrajích řeky. Na bílém poprašku sněhu zanechalo stopy několik vodních ptáků…

Na jaře řeka „vstává“ a probouzí se příroda kolem ní. Nad hladinou se prohání první teplý dech větru a vytváří vlnky, které, pozoruje-li je člověk po nějaký čas, vzbuzují iluzi opačného pohybu toku, od ústí směrem k prameni. Kouzelné jsou západy slunce nad řekou. Pozoruji je často ze stanoviště pod pilířem „rosického“ mostu. Před sebou mám borovicový les. Kmeny pinií jsou nakloněny jedním směrem, jako by se prohýbaly před převládajícím západním větrem. A právě v jejich korunách při západu slunce uvízly poslední sluneční paprsky. Rudý kotouč zapadl už dávno kdesi za Svítkovem a Popkovicemi, jenom v této sosnové oáze se drží červená barva. Namáčejí se do ní i spodní okraje plujících mraků. Červená se mění v růžovou. Pak nádherné divadlo scenérie zmizí. Stojím ještě dlouho na břehu v blízkosti starého dubu, obrostlého talíři chorošovité houby - troudnatce kopytovitého. Kolem je tma a ticho. Chtělo by se říci: „takové ticho, že je až slyšet“. Má blikající baterka na řídítkách je dlouho jediným světelným bodem v přírodě, která mlčí jako zakletá a tone v inkoustové temnotě.

V létě je řeka „rozjásaná“ jako štěňata rozličných psích plemen, prohánějících se se svými páníčky po březích. Sluneční paprsky se opírají do ševelícího rákosí a sprchují vodní hladinu ostrými záblesky. Nedávno jsem zjistil, že i v Zákoutí žijí nutrie. Jedna z nich podeplula kachnu, poklidně brázdící prohřáté vody mělčiny, a chytla ji za nohu. Kachna polekaně vzlétla a doplachtila na opačnou stranu řeky. Nutrie se objevily v jednom z labišť poblíž „Bajkalu“, jak je lidově nazývána vodní nádrž, která vznikla výstavbou panelových domů v Lonkově ulici.

Prohřáté vody Bílé řeky v Zákoutí lákají nespočet rybářů. Někdy jim závidím jejich klid, který jako kdyby čerpali z volně plujícího toku. Sem tam se zaleskne na konci udice nějaký ten kapřík nebo candát.

Léto v Zákoutí, to jsou rovněž vzpomínky na krásné okamžiky dětství, kdy jsme s mladším bratrem vyráželi na kolech společně s tátou na „lov“ doutníků. Jejich hnědé palice byly někdy nedosažitelné pro naše ruce a nůž. Doutníky jsme nechali pořádně vysušit na balkoně a pak je zapálili. Působily výborně jako repelent proti náletům dotěrných komárů. K večeru se jich v Zákoutí zvedala z rákosí mračna…

Léto v Zákoutí je spojeno i cestami „do neznáma“ společně s našim dědou. Prarodiče žili dál po proudu v Srnojedech, v Labské ulici čp. 15. Vyráželi jsme na dobrodružné výpravy s dědovou pramicí až k mrtvému ramenu směrem na Semtín. Byla tu pyramida nevzhledného smeťáku, kam jsme měli s bratrem přísný zákaz vstupu! V tak krásném místě, jako je labské Zákoutí, postavili kaliště. A co víc. Na straně směrem k Rosicím nad Labem, poblíž kostela sv. Václava, stál ruský výcvikový prostor. Zdálky jsme slyšeli řev tankových motorů a byli i svědky toho, jak do Labe vjížděla obojživelná vozidla. Na hladině pak zůstávaly dlouhou dobu naftové skvrny, hrající chemickou duhou!

Mezi Srnojedy a Zákoutím stála na břehu opuštěná železná loď, sloužící k přepravě vybagrovaného písku. S bratrem jsme si tu hráli na piráty a loď používali na zábavu jako obří hračku. Příznačně jsme ji pojmenovali Titanic. S tím rozdílem, že neskončil na dně Atlantiku před New Yorkem zhruba v pětikilometrové hloubce, ale zůstal „trčet“ na suchu jako nevzhledné rezivějící monstrum. Po listopadu 1989 tento nevzhledný objekt, mající svoji kopii ještě u „rosického“ mostu směrem na Svítkov, byl rozřezán a dopraven do kovošrotu.

Léto v Zákoutí, to byly dále výpravy s bratrem do místních lesů, lemující oba břehy a taktéž na „nekonečné“ louky, vonící koktejlem všech možných bylin a květů. Důvodem byla tentokrát entomologická „závislost“, která nastala poté, co jsme poprvé s rodiči navštívili Národní muzeum v Praze. S bratrem jsme si řekli, že z našeho dětského a posléze studijního pokojíku vytvoříme také muzeum! Se síťkou na motýly, s brašnou, kde vězela láhev „smrtička“, jsme chytali všechno, co mělo šest nohou a bylo pro nás dostatečně pomalé. Zbývá dodat, že nám veškeré sbírky sežrali mravenci faraoni, kteří se zabydleli v celém našem paneláku. Obrečeli jsme naše úlovky a přešli na „lovy beze zbraní“ v podobě fotoaparátu. Činíme tak oba dodnes.

A zbývá podzim v zákoutí. Řeka zesmutní. Zelená barva, která ji lemuje, se změní ve všechny odstíny hnědé až černé jako smuteční vlajka. Příroda se chystá ke spánku. Řeka však musí téci dál. Někdy má ocelově šedé vody, jindy nazelenalé či sytě modré jako Nil u Asuánské přehrady v Násirově umělém jezeře Když prší, řeka zesmutní ještě více. Miliardy drobných doteků dešťových kapek na hladině vytváří dojem, jako by voda „skotačila“ pod jejich doteky. Někdy prší tak, že řeka tone v provazcích deště, spuštěných z přeplněných mraků.

Bílá řeka je proměnná nejen po svém toku, ale i v jednotlivých ročních obdobích. Vždy působí jako zrcadlo, nastavené počasí a dlouhodobě pak klimatu. A každá „nálada“ počasí se odráží      i v projevech řeky.

Miluji Zákoutí na Labi! Ten kousek dosud živé („zapomenuté“) přírody na tříkilometrovém toku.

Před více než padesáti lety bylo Zákoutí odděleno od aktívního toku. Před více než osmdesáti lety pak poprvé zregulováno do přibližně dnešní podoby. Tu konkrétní získalo krátce po druhé světové válce. Vzniklé odstavené rameno není tedy pozůstatkem původního koryta, ale koryta již jednou upraveného. Na dolním (západním) konci je spojeno s Bílou řekou, na východním konci je odděleno umělou hrází. Zde má rameno jen málo břehových porostů, proto jeho hladina není zastíněna a poskytuje spolu s poměrně čistou vodou vhodné podmínky pro růst vodních rostlin, které jinde v okolí Pardubic už vymizely (např. stulík žlutý, leknín bělostný – jeho květy patří k největším v naší rostlinné říši, dále voďanka žabí a kosatec žlutý spolu se šmelem okoličnatým). Zajímavý je nezvaný „vetřelec“ - netykavka žláznatá, jejíž domovem jsou nebetyčné Himaláje.

Typickými obyvateli Zákoutí jsou skokan skřehotavý, ropucha obecná a taktéž kuňka obecná. Z plazů užovka obojková, z ptačí říše pak lyska černá, kachna divoká a slavík obecný. Kdo má štěstí, může zahlédnout i ledňáčka říčního, který je vždy indikátorem čisté vody.

Rozlučme se se Zákoutím návštěvou poblíž ležícího Jarkovského jezera, které je VKP (významným krajinným prvkem). Leží zhruba dva kilometry po pravém břehu Labe, směrem ke Svítkovu. Jarkovského jezero je fragmentem původní trasy koryta Labe. Vzniklo roku 1930 po regulaci řeky (jméno nese po někdejším nájemci Ing. Jarkovském). Severně od jezera leží v poli mnohem starší (zcela zatemnělý rostlinstvem) zbytek původního koryta řeky.

Na světě je hodně míst, která jsem viděl a která bych chtěl vidět. Ale do Zákoutí se vracím nejraději. Tento kousek Bílé řeky jsem si „přivlastnil!“ Jsem ovšem jen nájemcem tohoto prostoru přes svoji duši. Tady se cítím dobře v každém ročním období. Tady jsem doma! S fotoaparátem, či bez něj, procházím podél starých vážných vrb, ševelících korun olší                   a zvedám hlavu, abych obdivoval aleje vzrostlých topolů, vyrovnaných v řadě na březích jako vojáci, strážící posvátný klid Bílé řeky.

Nad hlavou mi proletěl krásný tesařík pižmový a přistál někde na louce, prohřáté letním sluncem. Stojím a jsem rád na světě.

(Dopsáno  24. 3. na Mezinárodní den vody.)

Zdroje:

1)      Informační tabule naučné stezky č. 1, Významný krajinný prvek Jarkovského jezero

2)      Totéž, č. 2, Významný krajinný prvek Zákoutí.

3)      https//cs.wikipedia.org/wiki/labe

4)       

K prostudování:

1)      Berresford Ellis, Peter: Keltové, První tisíciletí keltských dějin (1000 př. Kr. – 51 po Kr.), Brána 1996.

2)      Horák, Antonín: O Slovanech úplně jinak, Lípa - Vizovice 1991.

3)      Beranová, Magdalena: Slované, Panorama, Praha 1988.

4)      Schlette, Friedrich: Germáni mezi Thorsbergem a Ravennou (Kulturní dějiny Germánů ke konci stěhování národů), Orbis, Praha 1977.