NÁŠ ROZHOVOR

1/ Jak vzpomínáte na svou práci v redakci pardubické Záře?

            Pracovala jsem na ONV jako sekretářka předsedy a dálkově studovala novinářství. Když v redakci hledali pracovníka, požádala jsem                       o přeložení. Bylo mi vyhověno. Elév mezi zkušenými… Měla jsem výhodu znalosti regionu       i konexe s lidmi. Skrytá rivalita fungovala u každého volného povolání. Když jsem poděkovala za nabídku místa vedoucí redaktorky, byl větší klid… Každý z nás měl na starosti svůj úsek. Já státní správu, justici, policii, zdravotnictví. Kontakty  s vydavatelem – OV KSČ – měl vedoucí redaktor Oldřich Rajman, který nás slušně dirigoval. Nezapomenutelné období byl srpen 1968. Byli jsme parta, která táhla za jeden provaz proti okupaci Sovětů. Naši čtenáři nás podporovali nejen slovy, ale přinášeli nám do redakce jídlo, televizi, rádio se slovy: „Pište, pište, vysílejte…“ V období normalizace vedoucí redaktor mne při prověrkách na OV KSČ označil za hlavní protiruskou agitátorku a já jsem „vyletěla“. Zostudili mne v novinách, ale s tím už se nedalo nic dělat. Těžší byl rozvod, ztráta rodiny, které s celou situací souvisely…

2/ V 60.letech jste přicházela do styku s oběma předsedy NV v Pardubicích F.Slukou             i J.Loskotem. Přibližte nám tyto osobnosti!

            Jak jsem již řekla, byla jsem kdysi sekretářkou předsedy ONV dr. Loskota. To byl vzdělaný a kultivovaný člověk, který se tím lišil od svých soudruhů funkcionářů. Byl to původním povoláním učitel. Dobře si rozuměl s Františkem Slukou, předsedou Měst NV. To byl praktik, obchodník povoláním i duší. Oba měli zájem o vzestup města i okresu. Sluka osobně jel do Bratislavy, aby dojednal výstavbu PRIORU – prvního obchodního domu v Pardubicích. Velký podíl měl i na zvelebení historického jádra města. Byl iniciátorem družby s italským Rosignanem a švédskou Skellefteou. Když byl na soukromé dovolené v Soči, vyhledal tam P.A.Sibirkina, který roku 1945 přiletěl do Pardubic, a vzniklo krásné přátelství obou rodin. Po roce 1968 jim však kontakty byly zakázány. Dr. Loskot pro své postoje v roce 1968 skončil jako dělník v cihelně.

3/ Jak vznikaly Vaše obdivuhodně pravdivé „Květnové dokumenty 1945“, vydané na počátku normalizace roku 1970, a co následovalo? S jakými pamětníky května 1945 jste tenkrát hovořila?

            Po vyhazovu ze Záře jsem pracovala v Informační službě v Pardubicích. Z iniciativy F.Sluky jsem přivedla na svět Zpravodaj města. A když jsme tak jednou s ním seděla, vedoucí IS p. Chalupský navrhl zpracovat rok 1945 v Pardubicích, neboť už tenkrát se objevovaly zkreslené informace o tomto období. Dala jsem se do práce a protože roku 1945 jsem ještě byla malá, musela jsem hledat pamětníky a ověřovat jejich informace. Významně mi pomohly pracovnice Okresního archivu paní Emilie Frajdlová a Elvia Žandová. Díky nim a díky všem, jejichž jména jsou v publikaci uvedena. Zároveň se omlouvám, že je nejmenuji, bylo by jich hodně. A tak ještě jednou dík… Publikace také přišla na svět díky vstřícnosti a ochotě pardubické Geodézie, a to v tisícovém nákladu. A já jsem ráda, že zcela nezapadla… Chtěla jsem přispět k tomu, aby zde byla pravdivá, solidní informace. V dnešní době bychom neměli zapomenout, že Rusové také zásadně přispěli k porážce nacismu. Mně se však dostalo staronového poučení. Padák z práce… Existenci jsem s pomocí přátel a bez práva veřejnosti obhájila. Zůstalo mi jen čisté svědomí a to byl také můj honorář. Slepě šířit nenávist                          a rozdělovat lidi nevedlo nikdy k ničemu dobrému.

Děkujeme Vám za zajímavý rozhovor a přejeme Vám pevné zdraví a vše dobré.

                                                                                               Připravil: PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D.