O SRPNU 1968 - k 50.výročí

Byli jsme všichni na chatě a já jsem měla jet v pondělí do Hradce na tiskovku na krajskou správu SNB… volal mě major Josef Šeda, to byl náčelník civilní obrany…

„Barboro, okamžitě přijeď do práce“, já jsem říkala: „nemůžu, já jsem ve Slatiňanech a do práce já jedu do Hradce“.

Ne, obsadili nás Rusové, okamžitě jeď do redakce!

Takže jsem okamžitě klusala, o děti se mi tam postarala sousedka.

No v redakci... tam nás... byli jsme tam všichni – Milena Schejbalová – to byla redaktorka, dělala hlavně zemědělství, pak Milena Husáková, ta byla z Přelouče, Aleš Voves.

Kotyk – A redakce sídlila tenkrát na dnešním náměstí Republiky?

Ne, ne, to je ta vila, jak se jede k benzinové stanici pod zimním stadionem, tak ta první vila vpravo, tam byla redakce rozhlasu a Záře a tam pracoval i Ivan Ladýř, zpravodaj celostátního rozhlasu, ten se taky dost angažoval proti Sovětům.

No... já jsem chodila po venku, psala jsem, lidi nám do redakce nosili jídlo, šlo rádio                i televize, abychom mohli poslouchat celostátní vysílání, všichni byli proti vpádu sovětských vojsk a zcela otevřeně se vyjadřovali. To byl absolutní názor většiny obyvatel.

Já jsem chodila ke Kučerovi, ten dělal okresní vysílání rozhlasu. Sloužila jsem mu jako hlasatelka.

Tady nás „osvobodila“ polská armáda. Poláci měli u sebe podřízenou jednotku sovětských kontrarozvědčíků.

Obsadili hlavně letiště... a první jednání s nimi svolal předseda ONV, ten tenkrát měl titul velitel civilní ochrany okresu – doktor Josef Loskot.

On si dobře rozuměl s předsedou městského národního výboru Františkem Slukou.

Naši funkcionáři mě k jednání na letišti vzali. Byl tam s námi Hrabina i Hrdička, ten se právě vrátil z vojenský vysoký školy z Moskvy a postavil se proti tomu vpádu.

Já si pamatuju... Sluka za mnou přišel a říkal „Barboro, já vás představím jako členku rady, voni jdou hrozně po novinářích..“

Já jsem říkala „dělejte, co chcete“. Tak mne takhle představil a ten ruskej kontrarozvědčík na mě... „Vycházej v Pardubicích noviny?“ „Ano, vychází tu Zář“ „Okamžitě zastavit... lžou“... on nevěděl, jestli vychází, ale věděl, že lžou.

Na velitelskou budovu, kde byla ta jednání, mířila hlaveň tanku. A naši to komentovali slovy: „Jedna rána a sesype se to tady jako domeček z karet.“

To jednání dopadlo dost úspěšně. Na rozkaz velitele letiště Racka byl zastaven přítok vody.  Té se Poláci rasantně domáhali a vyhrožovali, že si pro ni půjdou na řady nebo do města. Do toho zasáhl doktor Loskot a nařídil obnovit Polákům přívod vody.

Naši chlapi obhajovali stanovisko, ať do města moc nechodí, protože všichni naši se bouřili.

No tak podrobnosti toho jednání si už moc nepamatuji, ale vím, že to bylo v klidu, v pohodě. Potom hrozil exces. Do Pardubic jel vlak plný vojáků, zbraní a že jedou na pomoc Praze. Nádražáci je posílali na Liberec, na Chrudim... no prostě oni to odhalili dodatečně. Pak se vrátili do Pardubic a řekli, že bude zle a že si to nenechají líbit.

Kotyk – To byl vlak Varšavské smlouvy?

Ano, a na nádraží šly davy lidí. Na OV KSČ se rozhodli, že to nemohou dopustit. A tak hledali někoho, kdo by to šel těm lidem rozmluvit.

Útvar 2481, to byla Fučíkova kasárna a z politického oddělení Procházka Zdeněk, bydlel na Dukle v Moskevský ulici, jakou měl hodnost nevím... kapitán, major... nevím... a mně v redakci řekli, jestli bych tam šla do toho rozhlasového vozu, tak jsem šla a těm lidem řekli, že tam jsou vojáci v plné výzbroji a že nejsou dobře naladěni a že je nežádoucí, aby k jakémukoli střetu došlo... že by to bylo třeba morální gesto, ale ať jsou domů, že je čekají děti. Že je budeme ignorovat, že se nebudeme o nic prosit, nebudeme se s nimi bavit, že pro nás budou vzduch a voda, ale že je nežádoucí prostě rozstřílet to nádraží a zabít spoustu nevinných lidí... že to je sice krásné gesto, ale ať tam nechodí, že to není řešení.

No, tak se nám to se Zdeňkem podařilo ukočírovat. K žádnému střetu nedošlo...

Benda – To byla také polská armáda? Myslím, ten vlak?

Nevím, já jsem s tím vlakem nepřišla do styku, to by vám mohli říct nádražáci.

Benda – Jak to s tím vlakem pak dopadlo?

On odjel do Prahy, pustili ho nádražáci, protože Sověti už byli vzteklí. Já jsem byla v přenosovém voze na Palackého ulici a těm lidem jsme rozmlouvali, aby tam nechodili, aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití, že je potřeba postarat se o rodiny a tak...

Benda – A to jste mluvili přímo před nádražní budovou?

Tam, co je dneska hlavní pošta, tam už bylo čelo průvodu, ale do nádražní budovy šli jednotlivci, to už nebyl ten nasejřený dav.

Benda – To jednání na letišti bylo hned 21. srpna?

Ne, to jednání bylo později. Zpráva je v Záři. Ručím za pravdivost těch zpráv, já sama, co jsem napsala, tak je podepsané Um nebo Umlaufová (já jsem se tak jmenovala), vás by možná mohlo zajímat, že jsem byla manželkou pana doktora Umlaufa, který dělal na krajský prokuratuře náměstka a měl na starosti první hlavu trestního zákona, to byly protistátní činy    a o všem se chodili radit do Libuše, do hotelu, kde úřadoval sovětský poradce. 

Kotyk – Slyšel jsem, že tady byl nějaký souběh lidí kolem pomníku Rudoarmějce.           A viděl jsem i fotku, jak na tom Rudoarmějci visí protestní letáky proti okupaci. Nevíte o tom něco?

To tam všechno bylo… ale pak to hrozně moc hlídali policajti, protože pod tím sousoším vedly kanály RVHP a Varšavský dohody, a kvůli těm kabelům, aby se to nezpřetrhalo             a nedošlo k nepříjemnostem… to tam hlídali a nemohlo se tam nic dělat.

(Teď paní Pavlišová mluví o fotografii)…

To je květen 68´, když si to Sověti přišli obhlédnout. Je to z Holic. To je zástupce náčelníka VB Záveský. To je předseda MNV v Holicích a tohle je jeden ze sovětských vojáků. Šli jsme je vítat, byli tady na cvičení přátelští vojáci.

Kotyk – Připravovali si terén...

To jsme pochopili až pak, když po tom odjezdu od nás zůstali za hranicemi.

Benda – Já se ještě zeptám k polské armádě... Dostali se někdy polští vojáci do města? Třeba jen jednotlivci?

Nikdy jsem je neviděla, ani ty ruský vojáky, oni dodrželi dohodu z letiště... já jsem potom pracovala v Kulturním domě na Dukle, odkud mě taky vyhodili. Jednou přijel Hoffman, předseda ústřední rady odborů, otvíral si kliku přes rukáv, štítil se kliky... „Máte tady někoho vyhozeného z KSČ?“ „Máme“ „Okamžitě propustit.“ Tak mě propustili.

Kotyk – To je bývalý ředitel rozhlasu Karel Hoffman? Ten, co pak napsal zvací dopis? Ten pak jako jeden z tzv. zvatelů stanul před soudem, ale pak ho osvobodili...

Já myslím, že je to on.

Benda – Vzpomenete si na někoho, kdo se po srpnu 68´ začal vyjadřovat ve smyslu, že invaze byla potřebná? Že to bylo dobře?

Já si pamatuju jen z doslechu tu manželku předsedy OV Svazarmu, ale pak už se mě na nic neptejte… mě pak vypoklonkovali… Dr. Jiří Frajdl, ředitel muzea, mi říkal: „Ty seš špatný svědomí všech těch, co převlíkli kabát… ty jsi všude byla… jim je trapný před Tebou mluvit jinak… sejde z očí, sejde z mysli“.

Kotyk – Víme, že rok 68´ byl rokem obnovy spisovatelů a Literárních listů apod., vyšlo 2000 slov atd. Jaký byl ohlas na tyto dokumenty ve vašich kruzích? Nepamatujete se na reakce Sluky či Loskota?

To si nepamatuji... my jsme sedávali doma se Stuchlíkovými, to byl primář psychiatrie, a ještě s dalšími... a četli jsme si to, co vyšlo... další byl Mandys, to byl vynikající technik, dělal v Opočínku, měli o něj zájem Japonci, dělali vše, aby ho získali... ale naši to nedovolili... on se vyjadřoval pro obrodný proces, a tak ho poslali řídit trolejbus...

Po 68´ po mě šla Státní bezpečnost, měli velký zájem, abych pro ně dělala... lidi mě znali, třeba by mě dokázali využít, ale já jsem jim tam sehrála nevyrovnanou ženskou, která je nemocná... rozbrečela jsem se, no hanba mluvit...

Benda – Takže Vás přímo oslovili s nabídkou spolupráce?

No jistě, zavolali si mě na okresní výbor a pak do Hradce na krajský...

Benda – Vyhrožovali Vám nějak?

Ne, to si nedovolili... já jsem nic neprovedla, já jsem byla opatrná... můj manžel dělal první hlavu trestního zákona... trestní věci... on hodně publikoval... s tím si popovídat, jak se dělaly tyhle protistátní procesy, jaký vliv měl sovětský poradce, který sídlil tady v hotelu Libuše. To by nebylo marný téma... ten 68´ mě mrzí... já jsem byla ochotná ho zpracovat, ale ta „dáma“ z katedry VŠCHT v té komisi to postavila na hlavu, to byly bludy, to se nedalo poslouchat.

Kotyk – Ještě k novinářské obci tady v regionu... Koho byste vzpomenula jako významnou osobnost?

Výrazný byl Ivan Ladýř, protože vystupoval v celostátním rozhlase. Z naší redakce lidi znali hodně Milenu Schejbalovou, ona tam byla nejdéle z nás... bydlela v Moravanech... ale ona byla starší než já, ta už asi taky nežije. Další byla Milena Husáková z Přelouče. Jednou mne zavolali na OV KSČ a nabídli mi místo šéfredaktorky... já jsem se poděkovala... ne, že bych si to nepovažovala, ale ony dvě byly služebně starší... já jsem studovala novinařinu, měla jsem domácnost a dvě malé děti... tak jsem řekla, že až dostuduju... samozřejmě to někdo vykecal.

(Nyní paní Pavlišová mluví nad novinami Zář z roku 1968.)

Kotyk – Zkusme najít nějaký váš článek?

No, podívejte... to je ten obrázek z Holic… (pozn. 11. června 1968) dokonce je tu napsáno foto Vladimír Šorf, to byl z tiskárny kluk, redaktor...  a se Šorfem jsem ráda dělala, ten byl fotoreportér... vždycky přinesl do redakce něco, na co jsme rádi koukali, ten měl velký přehled…

Kotyk – Tady je článek Františka Ťopka…

Nezlobte se, Ťopek pro mne nebyl dost solidní. Četli jste jeho Údolí výstrahy?

Kotyk – Měla jste možnost zajít do VČD v 68´? Jaký byl repertoár?

Císler musel odejít. Rajman psal jen tendenční články. 

Kotyk – Takže jim to podepsal… Ještě se vrátím k Ivanu Ladýřovi… On také musel být pod dost velkým tlakem. Jeho jméno bylo uvedeno v Cibulkových seznamech, ale já si pamatuji na dost citlivou situaci po roce 1989 a on přišel s tím spisem do kontaktu           a říkal, podívejte, musím přiznat, že mě dostali, jsem tady právem a strašně se vám omlouvám a rozplakal se…

Podívejte, místní StBáci měli velký zájem o novináře… jednak jsme ten region znali a měli jsme konexe, byli jsme pro ně dobrej zdroj informací, vím, že uspěli u toho Aleše, ten nám to dokonce řekl, ale že by Ivan Ladýř pro ně dělal?

V kontaktu s nima musel být, to jsem byla taky, já měla na starosti vnitrostátní správu,             i SNBáci tady byli… voni mě zavolali: „Paní Umlaufová, VCHZ koupily radar, pojeďte s náma, měli bychom o tom lidem něco říct…“ zažili jsme tam nějaké legrácky… jako třeba to, že nahoře to radar zaznamenal, dolů dali rádiem zprávu, že jel víc než směl… tak ho zastavili, von to byl nějaký cizinec, který se jim vysmál „vy máte radar…?“ tak jsme na něj mávali… na tohle mě vzali, nebo já jsem psala hodně soudničky… můj muž byl prokurátor, znala jsem ledasjakej příběh… někdy mě sami zavolali, že by měli něco zajímavýho, ale to byla VB, tam velel Borůvka a tenhleten Záveský.

Kotyk – No, my víme, že to vnitro bylo v 68´ také hodně rozpolcené… V jejich čele byl gen. Pavel, který byl pro Dubčeka atd., ale celá řada lidí pomáhala sovětské invazi… Dalo se tehdy něco podobného rozlišit i u nás?

Ono má vše vždycky dvě stránky…

K novinovému článku Dodrží Poláci slovo?

To je to, o čem jsme mluvili… (čte) „V pátek odpoledne se na pardubickém letišti uskutečnilo jednání představitelů Pardubic, okresu Pardubice…“

To najdete… je to z 24.8. 

Kotyk – Jak se vám tehdy Poláci jevili? Víme o nich, že měli tradiční problém s Ruskem… Zažila jste nějaká jednání s ruskými vojáky? Byl nějaký rozdíl?

V Bohdanči… ale to jsem již byla vyhozená z redakce a dělala jsem v Kulturním domě na Dukle.. my jsme měli ředitele pana Douška… „Barboro, ty umíš rusky, viď? No, trochu jo… já jedu k vojenský posádce do Bohdanče a já bych tě potřeboval…“ Bohdanečský velitel byl slušný a kultivovaný… ale ředitel Doušek viděl vodku… no, já se styděla, ale nemohla jsem dělat nic… ale ten velitel byl kultivovaný, já si s ním povídala o Kulturním domě a jeho činnosti.

Kotyk – Tady je článek o Dubčekovi v Pardubicích z návštěvy ve VCHZ. Pamatujete si přímo na tuto akci?

Na Dubčeka dobrý... lidi mu nerozuměli... on už byl takový zlomený... když tady byl poprvé, tak to bylo něco úplně jiného...

Kotyk – Také jste vyslovila jméno Kučera? To byl šéf Pardubického rozhlasu?

Ano... Mirek Kučera, to byl šéf pardubického rozhlasu a techničku mu dělala manželka redaktora ze Semtína...F. Ťopka...

Kotyk – A jak se tenhle Kučera jevil?

Nemastnej, neslanej.

Kotyk – On řídil poinvazní vysílání z Vodákovy vily?

Taky pak musel odejít, já byla vyhozená jako první.

(Po přestávce paní Pavlišovová pokračuje…)

Podívejte, ten srpen tu byl relativně klidný, nestřílelo se tu… je třeba říct, že chlapi z OV KSČ tomu hodně napomohli… taky ženisti z Fučíkových kasáren taky pomohli… no prostě se to uklidnilo.

Kotyk – Pánové Sluka a Loskot jednali i se Sověty v Bohdanči?

To nemohu tvrdit… to nevím, ale já mám pocit, že ano, ale hlavu za to nedám… to bylo v těch Slukových dokladech pro tu komisi, ale ta „dáma“ z komise to všechno sebrala… a oni z toho nic nevydali a nic nezpracovali… to bylo jen takové plané mluvení, chtěli se zavděčit nové době, ale nic neudělali…

Paní Pavlišové bychom touto cestou chtěli poděkovat za příjemný rozhovor na smutné téma roku 1968.

PhDr. Jiří Kotyk, Ph.D.

PhDr. Michal Benda