Stručná historie AEH (Svazu zdravotně postižených esperantistů) od počátku v roce 1985 až do dnešních dnů

Nerezignoval. Začal se učit esperanto a během velice krátké doby – za pouhých několik měsíců – zvládl všech dvacet lekcí písemného kurzu. Byl výborným žákem, a tak mu jeho učitel doktor Hradil doporučil, aby se sám zapojil do výuky a pomáhal v písemných kurzech ostatním zájemcům zvládnout tento mezinárodní jazyk. Aby zdravotně postižení nezůstávali sami a mohli si dopisovat s přáteli po celém světě, napsala paní Havránková krátký článek o esperantu do celostátních novin. Zakrátko obdržela 24 dopisů od lidí, kteří o esperanto projevili zájem. Snažila se založit sekci pro zdravotně postižené esperantisty, ale nemohla najít spolupracovníky; teprve díky pomoci Josefa Vaněčka se podařilo založit přípravný výbor, který začal pracovat v květnu 1985 a následně byla ustavena i sekce esperantistů – invalidů při Českém esperantském svazu. Vaněček v témže roce začal vydávat rozsahem nevelký časopis Informilo, který dosud pravidelně vychází každý měsíc.

Když paní Havránková vážně onemocněla, nastoupili do vedení tehdejšího AEH další.           V době, kdy stál v čele Vaněček, zaznamenal klub velký příliv nových zájemců. Sám  Vaněček učil nejprve v základním kurzu, potom v pokročilém i konverzačním. Během pěti let dokončilo kurz 212 účastníků. Důležité je si uvědomit, že výuka byla zdarma, účastníci platili pouze učebnice, čítanky, slovníčky a poštovné, později i časopis Informilo. První čísla byla rozmnožována cyklostylem, později na staré kopírce, a nakonec se Vaněček naučil pracovat     i s počítačem. Kromě toho zorganizoval sbírku brýlí pro Afriku, sháněl finanční příspěvky pro Arménii postiženou zemětřesením. Ke 100.výročí vzniku esperanta uspořádali zdravotně postižení esperantisté dvě literární soutěže, zasadili dvě lipky v mateřské školce ve Slaném      a také v zámeckém parku v Lánech u letního sídla prezidenta republiky.

Po pěti letech činnosti bylo rozhodnuto, aby se sekce osamostatnila jako AEH (Asocio de E-handikapuloj – čili Svaz zdravotně postižených esperantistů). Zahraniční členové ale v AEH být tenkrát organizováni nemohli, sdružovali se pod Mezinárodním klubem. Bylo nutné zřídit nové stanovy pro obě organizace a registrovat je na ministerstvu pro vnitřní a zahraniční záležitosti. To umožnilo více samostatnosti, vydávání různých brožur, pořádání jazykových seminářů a přípravu různých mezinárodních setkání. První "zkušební mezinárodní setkání" se konalo ve dnech 14. – 20. 10. 1991 ve Františkových Lázních, zde se sešel i první mezinárodní kongres v následujícím roce 1992 za účasti 70 esperantistů, na druhém v Kladně (1994) již bylo přítomno 82 účastníků (mezi nimi 27 zahraničních hostů z devíti zemí). V roce 1995 navázal AEH spolupráci s pardubickým klubem dr. Schulhofa a Josef Vaněček se přestěhoval do Pardubic.

Třetí kongres, který se měl konat v Rybitví, musel být však odložen na listopad 1997 do Skokov – obec v Českém ráji (většina hlavních funkcionářů v původně plánovaném termínu onemocněla). Změna místa i doby konání s sebou přinesla i malou účast. V roce 1997 pan Vaněček těžce onemocněl, prodělal amputaci nohy a často býval hospitalizován. Bylo nutné zvolit nového předsedu a jednatele AEH. Většinou hlasů byla nakonec zvolena Jarmila Rýznarová, která panu Vaněčkovi pomáhala s prací již dříve. Přesto začátky nové předsedkyně byly velice obtížné, J. Vaněček většinu nejdůležitější činnosti vykonával sám       a svého zástupce včas nezaučil. V noci ze Silvestra na Nový rok byl Josef Vaněček s velkými bolestmi převezen do nemocnice, kde skonal 8. 1. 1998.

Činnost AEH však pokračovala. Čtvrtý kongres se konal roku 2002 v Jánských Lázních          v Krkonoších. Byl velmi úspěšný. Dobré počasí, vhodně zvolený termín, nádherné místo, jízdy lanovkou i výlety do okolí uspokojily každého účastníka. Následující kongres se konal až s odstupem pěti let u přehrady na Seči, na šestý kongres se sjeli účastníci do pěkné chaty ve Štířím Dole v malebném prostředí Českomoravské vysočiny. Místa kongresů byla záměrně volena tak, aby členové AEH poznávali nová místa naší krásné země. Loňský, sedmý kongres, se uskutečnil            v Zámečku Hodonín u Kunštátu; i když počasí nebylo příliš příjemné, kongres se vydařil.

AEH dále vydává Informilo v rozsahu 8 – 12 stran, organizuje zájezdy, o které byl a je vždy velký zájem; ať již se jednalo o pětidenní autobusový zájezd do Varšavy (roku 1997) nebo autokarové zájezdy na světové kongresy: v roce 1998 50 esperantistů z celé republiky navštívilo kongres        v jižní Francii v Montpellieru s výlety přes Švýcarsko, Monako a Itálii, v roce 2001 se esperantisté z AEH zúčastnili světového kongresu v chorvatském Záhřebu, v roce 2005           v litevském Vilniusu, v roce 2009 v polském Bialystoku a roku 2015 opět ve Francii, tentokrát v městě Lille. Na letošní rok 2018 je naplánován letecko-autokarový zájezd na světový kongres do Lisabonu  v Portugalsku.

Zajímavý byl také zájezd do "Esperantského města" v Německu, jak posledních deset let bývá nazýváno město Herzberg. Při cestě se esperantisté zastavili také v Lipsku a Drážďanech. Zájezdy ale činnost AEH nekončí, k ní patří i pořádání výstav, příprava videofilmů, jazykových kurzů a seminářů. Veškeré této činnosti věnuje mnoho času především Jarmila Rýznarová. Zajímavý je také videofilm syna naší členky Petra Angelova o třítýdenní cestě po USA a Kanadě. Jak k tomu došlo? Petr si v deseti letech začal esperantem dopisovat se stejně starým hochem z Washingtonu. Ten několikrát naši zemi navštívil a pak – po dvaceti letech – byl Petr se svou nastávající pozván na svatbu svého amerického kamaráda do hotelu u Niagarských vodopádů na kanadské straně.

K další činnosti AEH náleží i vydávání brožur v redakci v Pardubicích Na Okrouhlíku: například Průvodce Pardubicemi v esperantu se dočkal již několika vydání, další brožurka popisuje život a dílo zakladatele klubu esperanta v Pardubicích doktora Stanislava Schulhofa. AEH se věnuje i překladatelské činnosti – byly přeloženy některé básně Karla Tomana             a Františka Hrubína, také sbírka básní doktora Schulhofa, pro mladší generaci pak pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký a O perníkové chaloupce. Následovala brožura 100 let esperanta v Pardubicích, nechyběla ani Historie AEH od roku 1985 v češtině i v esperantu       a několik stručných průvodců pro výlety do Herzbergu, Lipska, Drážďan, Lille a šesti měst     v Belgii.

Stručnou historii Vlad. Fr. Lorence přeložila do češtiny Jarmila Rýznarová. Tato publikace si vyžádala téměř deseti let intenzivní činnosti (shánění podkladů, informací u nás i z Brazílie, pročítání různých periodik a další). Čech V. F. Lorenc musel z politických důvodů svoji vlast opustit, usídlil se v Brazílii, kde patřil k nejnadanějším znalcům cizích jazyků – vždyť prý mluvil 104 jazyky a africkými nářečími. Vydavatelství v Riu de ?aneiro se nazývá Vydavatelský svaz F. V. Lorenz.                                                                      Výbor  AEH

Jarmila RÝZNAROVÁ, Pardubice:

Těžký osud prvního esperantského monumentu

na světě ve Františkových Lázních

Nejprve si uveďme několik slov z historie esperanta. V červenci roku 1887 vyšla ve Varšavě ruská učebnice s názvem Mezinárodní jazyk. Autor, který se podepsal jako doktor Esperanto, seznamoval čtenáře s novým umělým mezinárodním jazykem. Červenec 1887 proto bývá považován za začátek esperantského hnutí. Již po dvou letech zaznamenalo hnutí více než tisíc příznivců, ve velkých evropských městech vznikaly esperantské kluby a svazy. První světový kongres se uskutečnil již roku 1905 ve Francii, v Boulogne sur Mer. Zúčastnilo se jej kolem 700 esperantistů z dvaceti zemí.

První esperantský spolek v tehdejším Rakousko-Uhersku byl založen roku 1901 v Brně           o dvanáct let později, na setkání esperantistů ve Štýrském Hradci; předseda klubu Jacob Hechtl získal souhlas, aby se čtvrtý mezinárodní kongres esperantistů konal ve Františkových Lázních.

Jacob Hechtl se stal potom hlavním iniciátorem stavby pomníku esperantského hnutí a jeho zakladatele MUDr. Ludvíka Lazara Zamenhofa. Původní pomník tvořilo pět ženských figur symbolizujících jednotlivé světadíly. Mezi postavami věnčily globus květinové girlandy. Na podstavci (o průměru tři metry) se tyčily čtyři metry vysoké sloupy v horní části zdobené zelenou esperantskou hvězdou (od roku 1905 oficiálním symbolem hnutí). Na sloupech byly umístěny disky s reliéfy; na čelním sloupu reliéf představoval zakla-datele esperanta, ostatní disky nesly jména dárců, kteří přispěli finančními dary na zhotovení pomníku. Tento pomník byl odhalen v lázeňském parku 31.5.1914 a dobový tisk nešetřil chválou a nadšením, které postavení pomníku vyvolalo.  V říjnu 1939 němečtí nacisté psali, že Franzensbad  (Františkovy Lázně) darovaly na "říšské" zbraně bronzové reliéfy a dvě bronzové tabule vážící 19,8 kg.

52 let místo zůstalo pusté, teprve roku 1991 Josef Vaněček, předseda AEH, na místě zlikvidovaného pomníku nechal osadit pamětní kámen     s deskou věnovanou památce MUDr. Zamenhofa. V červenci byl během kongresu památník odhalen. Radost esperantistů ale netrvala dlouho. V roce 1994 opilý vandal tabuli rozbil. Při druhém kongresu v Kladně byla osazena nová tabule, ale již následujícího roku ji kdosi odtrhl a vhodil do jezírka. Nerozbila se, zaměstnanci městských služeb ji umístili znovu na místo. Lázeňští hosté se u pomníčku často zastavovali a diskutovali,          v jakém jazyce je nápis zaznamenán, proto dnes pod textem v esperantu nalezne návštěvník     i český překlad.