Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
31.03.2024 09:00

Přes střechu Evropy

Pustá Kamenice - Žižkov - Borová u Poličky. Délka trasy 10 km. Odjezd 9:02 ČD. Návrat 16:56 ČD. Ved: P. Kožený. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

31.03.2024 09:30

Velikonoce v Polabí

Valy – Mělice – Lohenice - Přelouč. Délka trasy 5,5 km. Odjezd 9:30 ČD (LETNÍ ČAS). Návrat 12:37 – 14:37 ČD Os, 13:05 – 14:05 R. Ved: M. Timarová. Turistická vycházka týmu B. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

03.04.2024 18:00

Archeologický průzkum v Pardubičkách

Přednáška Mgr. Tomáše Čurdy. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenského náměstí. Vstup zdarma, veřejnost zvána.

typ akce: Hovory o Pardubicku

06.04.2024 14:00

Komentovaná prohlídka Automatických mlýnů

Pročleny Klubu přátel Pardubicka. Sraz před areálem Automatických mlýnů. Vstupné 200 Kč / 140 Kč zlevněné. Přihlásit k účasti je možné v kanceláři Klubu přátel Pardubicka v úterý nebo ve čtvrtek 10-12 a 14-17 hodin.

typ akce: Výlety do historie

17.04.2024 18:00

Nálety na Pardubice

Přednáška k 80. výročí spojeneckých náletů na Pardubice v roce 1944. Koná se v sále Jana Kašpara ve staré reálce na Komenckého náměstí. Vstup zdarma.

typ akce: Hovory o Pardubicku

Archiv aktualit

J.L.TURNOVSKÝ: Z výletu cestovního

obrázek k článku Krajinu sněhem zavátou že budu popisovat? Širé pláně bílým rubášem pokryté? V tuhém spánku odpočívající přírodu? Zimou zmořené žebráky, kterak v závějích se brodí? Cinkání rolniček a svištění ujíždějících saní? Ó ne, při osmnácti stupních zimy dle Celsia není chuti k pozorování všech těchto zjevů a zimnímu cestovateli není také v naší době třeba mrznout venku a vnímat do sebe všechno to divadlo neveselé, jež venkov za tuhého mrazu poskytuje. Pohodlněji cestuje se ve vyhřátém vagoně státní dráhy ? řekl bych i kterékoli jiné dráhy, avšak ne každá správa železnic pečuje o vhodné opatření cestujících, jakož dočetli jsme se právě zase pohnutlivého příkladu o vánočních výletnících na dráze severozápadní, kde cestující, chtěl-li se včas dostat v přátelský kruh štědrovečerní, byli nuceni dát se dovézt ve voze na bagouny.

Vlezl jsme tedy do pohodlného vagonu druhé třídy, zabalil se těsně do pláště a dal se unášeti k Českému Brodu. Ani oknem nevyhlédl jsem – bylo pokryto sněžným kožichem,             a když jeden spolucestující pokusil se o otevření jen na okamžik, hned jej druzí zakřikli: Zima, hrozná zima!

            V Kolíně přisedli k nám dva stateční hospodáři. Byli hovorní a než dojeli jsme na nejbližší stanici, již jsem věděl, že jedou k slavnosti desetiletého trvání tamější hospodářské jednoty, že soused vedle mne sedící je tolik a tolik let předsedou akcijního cukrovaru k…akého, že byl z počátku od akcionářů pronásledován, poněvadž nechtěl dopustit, aby se vyplácely dividendy, pokud by nebyly zapraveny dluhy, za to ale že nyní cukrovar prospívá a rolníci si libují, že nestihla jejich závod pohroma jako jiné sousední cukrovary. A dále zvěděl jsme, že můj soused je znalcem švýcarského dobytka, že mnozí velkostatkáři jsou jeho prostřednictvím opatřeni výborným skotem i bravem, že v tom punktu okolní hospodářové u něho radu berou atd. Kdož jakých prospěšných věcí byl bych ještě zvěděl pro své velké hospodářství venkovské, které v budoucnosti jistě mít – nebudu, kdyby po zastavení vlaku nebyl nás konduktor poučil, že jsme u cíle cesty, v Pardubicích. Já totiž jel také jen do Pardubic a milo bylo mi slyšeti, že tam dnes slavnost rolnická. Aspoň něco uvidíš a uslyšíš, pomyslím si a beru se s hospodáři do města, a abych nezabloudil, zastavím se hned v předměstí – jmenuje se Zelené – v hostinci „na Veselce“. Jméno to případné, neboť hlučno a veselo bylo tam po celý můj pobyt. A v města také živo jak náleží. Na četných, většinou ozdobných saních sjížděli se rolníci z blízkého                i vzdálenějšího okolí, aby se účastnili schůze slavnostní. Určena k ní síň besední, která se záhy účastníky naplnila. Vzájemné vítání, živý nenucený hovor o věcech veřejných i hospodářských se rozproudil. Praví se, že naši venkované, ba celé naše obecenstvo, jest v příčině veřejných záležitostí národních a politických rozmrzelé, apathické. Ze schůze pardubické bych to dosvědčil nemohl, naopak zalehlo mi do uší jak z hovoru soukromého, tak z řeči přednášených mnohé pěkné, naučné slovo, dokazující, kterak naši venkované jsou pro otázky obecné zaujati právě tak jako před lety. Obával jsem se, že budu se v Pardubicích nudit; přátelská návštěva, kvůli níž jsem si vyjel, za půl hodiny se odbude – myslil jsem. Ale chyba lávky! Nejprve mezi venkovany, pak s přítulnými přáteli bavil jsme se dosti dobře a konečně jsme se vydali procházkou po městě. Beztoho jsem památnosti pardubické znal posud jen z popisů.

            Stanuli jsme na dlouhém čtverhranném náměstí, které vypadá jako hradba nepřístupná. Dosti úzké východy jsou jen v nárožích. Starožitný ráz domů s mnohými okrasami a malbami na štítech mile dojímá. Nejčastěji vidíš v Pardubicích buď městský znak, půl koně, nebo erb někdejších pánů z Pernštejna, zubra s kruhem v nozdrách. V kteroukoli stranu se v Pardubicích obrátíš, všude se ti naskytne nějaký půlkůň nebo zubr: na zámku, na radnici, na štítech domů soukromých, na bráně. A kdyby někomu napadlo, dělati stran těchto znaků špatné vtipy, hned mu Pardubčan odsekne: „Copak u nás máme aspoň předek koně, ale naši sousedé chrudimští měli v znaku koňský zadek.“ Tím se Pardubičtí těší, nevím či historickým právem nebo smyšlenkou.

Radnice pardubická zasluhuje pozornosti jakožto vzor parukového slohu z minulého století. Jest asi v roku 1760 vystavěna. Hned vedle stojí starobylý dům, o němž (nepravá) pověst dí, že se tu narodil slovutný arcibiskup Arnošt z Pardubic, statečný pomocník Karla IV. při šíření osvěty v království českém. Rád bych byl památné budovy pardubické zevrubněji prohlédl, avšak večer se blížil. Na skok tedy ještě jen do zámku, sídla slavných Pernštejnů. Zámek Pardubický, k němuž tři brány vedou, jest budova rozsáhlá a podnes imposantní. Již se smrákalo. Když zastavili jsme před třetí branou, přec ale ještě rozeznali jsme starou skulpturu, představující muže se sekerou v pravici, jíž hrozí zubrovi, kterého levicí za kruh nozdrami prostrčený vede. Dole jest umístěn gotický nápis: „Woytiech z pernšteyna vede zubra“, což k známé pověsti o statečném praotci pánů z Pernštejna se vztahuje. Výše jest nápis: „Wilem z Pernštejna a na helfenšteynie: Naywissy hofmistr: kralowstwie: czeskeho: leta bozie: MDXI.“ Další nápisy pro tmu již přečísti jsme nemohl.  2/

 

Za soumraku vracel jsem se na milou Veselku. Rozloučiv se s přáteli před domem, spatřím naproti vyčnívati přes zeď kříže           a jiné pomníky : toť hřbitov pardubický, na němž před třemi lety pohřbili přítele, spoluzápasníka na trnité dráze žurnalistické, našeho Edvarda Zajíčka, který po dvanáctileté horlivé činnosti odebral se churav do rodiště svého zotaviti se a složil tam zemdlené tělo k odpočinku trvalému.  3/ Rov jeho navštíviti nemohl jsem opomenout. Ustlali Zajíčkovi skoro uprostřed hřbitova, pěkný jehlanec vypíná se nad jeho lůžkem posledním. Večerní šero podivně na mne působilo, když jsem ke hrobu se blížil. Jako bych byl temné, planoucí oko, ubledlou tvář a havraní kadeře zesnulého před sebou viděl, jako bych jeho pronikavý hlas slyšel, který v kruzích přátelských i ve schůzích veřejných tak vroucně pro věc národa se pozvedával. Na studený podstavec Zajíčkova pomníku skanula horká krůpěj a ještě jedna – zmrzlý sníh pod nimi se rozplynul. Zdaž vždycky stydno muži slzu uroniti?...

Naproti na „Veselce“ ozývá se hudba. Pravil jsem, že tam veselo po celý den. Ze hřbitovní nálady k hlučnému veselí byl přechod příliš náhlý, prošel jsem se dříve ještě po ulicích a k sedmé hodině vrátil jsme se do hostince, kde také divadlo se hrálo. „Veselka“ byla čekajícími hosty naplněna, představení bylo slavnostní, jakož si pořadatelé rolnické slavnosti od ředitele Čížka vyžádali. Také si zvolili příhodnou hru, starší obraz ze života „Bratr honák“. Prostranná síň divadelní byla plna, jako prý předtím za pobytu Čížkovy herecké společnosti ještě nebyla. Není divu, v Pardubicích navštěvuje divadlo až na malé výminky jen prostřední vrstva obecenstva, vyšší třída vyhýbá se mu za tou příčinou, že zvláště dámy ostýchají se vcházeti do divadla síněmi zájezdního hostince, jež navštěvuje, jak dle povahy věci ani jinak nemůže, společnost dosti smíšená. Pardubicům nedostává se divadelní budovy, jakouž sousední města Chrudim a Čáslav už dávno mají. Mnozí přední občané pardubičtí pomýšlejí na zřízení akcijní společnosti, aby stran divadla moderním požadavkům pokročilého města vyhověli; může prý to ale ještě dost dlouho trvati, než se záměr skutkem stane.

            Prozatím musí tedy vystačit sál „na Veselce“, který byl v den sjezdu rolnického naplněný. Starý ředitel Čížek, veterán našeho venkovského herectva, hraje titulní úlohu k úplné spokojenosti obecenstva. Přes třicet let, od podzima r.1849, kdy „první česká divadelní společnost J.A.Prokopa v Chrudimi svou pouť po venkově zahájila, putuje Čížek po vlasti            a žije podnes v té víře, s kterou odebral se na venek, že totiž české herectvo jest povoláno, aby povzbuzovalo lásku k národu a jazyku mateřskému, vedle toho aby poskytovalo krajanům ušlechtilé zábavy. Ta víra jest pravidlem sestárlého herce a ředitele Čížka, národovce dobrého rázu, nesoucího v srdcí tradice, vzešlé v dobách ideálního vlastenectví pobřeznového. A proto, když Čížek jakožto moravský honák na jevišti povzneseným hlasem řekl: „Nenosím sice hlazené rukavičky, ani lakované botky, za to ale mám tuhle pod žebrami poctivé české srdce!“ – tedy věřil jsem pravdě těch jeho slov nejen já, ale i starší přátelé divadla v Pardubicích i všude jinde, kde poctivého Čížka poznali.

            Škoda, přeškoda, že tak ryzí karakterové u divadel českých řidnou, vymírají!

 

Poznámky:

1/  J.L.Turnovský: Putování po vlasti – obrázky cestovní, kapitola Z výletu zimního (1879), vydalo nakladatelství A.Reinwart v Praze 1883. Autor (1838-1901), původně kupecký učeň z Bakova nad Jizerou, pak člen divadelní společnosti J.K.Tyla. Po Tylově smrti se oženil s jeho vdovou A.Rajskou.

1a/  J.L.Turnovský se narodil 9.2.1838 v Sobotce. Byl redaktorem Slovana, Pokroku a Hlasu národa. Zasloužil se o vznik Ústřední matice školské a Národních jednot severočeské a pošumavské. Roku 1881 vydal první životopis J.K.Tyla, 1894 životopis F.J.Rubeše. Psal i novely, povídky a humoresky. R. 1882 vydal paměti „Z potulného života hereckého“. V letech 1878-95 redigoval „Zábavné listy“. Byl zlatým rétorem.

2/  Viz foto 1.

3/  E.Zajíček (1843-1876), pardubický rodák (narozen v domě čp. 58 st. – 19.n.) na Pernštýnském náměstí, novinář havlíčkovského typu (Hlas, Plzeňské noviny, Národní pokrok, Koruna, Slovan). Překládal z francouzského jazyka. Spoluzakládal v Pardubicích Sokol (1864). Zemřel na TBC v Kolodějích. Pohřben byl původně na dnes zrušeném hřbitově u sv. Jana Křtitele v Pardubicích, pak byly jeho ostatky přeneseny na t. zv. starou část Městských hřbitovů (vpravo od hlavního portálu) – viz foto 2.


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem