BYL J.POTŮČEK U ATENTÁTU?

Jednou z otázek tak například je i to, kolik bylo na místě ve skutečnosti účastníků. Zajímavý pohled na toto téma přináší málo publikované vzpomínky paní Emílie Chrobolkové z Mnětic u Pardubic. Paní Chrbolková a její syn byli význační spolupracovníci skupiny Silver A. Syn Josef za svoji pomoc skupině byl popraven v Pardubicích na Zámečku. Paní Chrbolková válku přežila díky statečnosti českých lékařů a v roce 1947 mohla sepsat svoje vzpomínky. 1/  Její vyprávění je poutavé zejména proto, že u nich doma po jistý čas bydlel radiotelegrafista Jiří Potůček – Tolar. Paní Chrbolková byla osobně přítomna mnohým jednáním skupiny Silver A. Zaznamenány jsou i přípravy k atentátu i jeho popis. Od dosud publikovaných verzí se poněkud liší, tím je vyprávění ještě zajímavější.

            Už samotné přípravy k atentátu: Skupina Silver A měla být do akce zapojena mnohem více, než je známo. Zatím se všechny podklady shodovaly, jen na postavě Josefa Valčíka. Jeho účast je doložena, o tom není sporu. Jenže podle vzpomínek paní Chrbolkové měla celá operace proběhnout jinak. Prvním překvapením je už počet účastníků. Na místě měla být celá skupina Silver A. Naplánováno bylo, že Valčík, Potůček i Bartoš zaútočí na automobil výbušninami. Záznam praví toto: „A tu přišli Mirek (Valčík) a Jirka a přinesli plné aktovky. Po posteli v kuchyni rozkládali nějaké kuličky a byli plni radostného hovoru, jak se strefí a podobně. Mirek Valčík mně vysvětlil, že ony kuličky jsou ruční granáty.“ Toto je důležitá věta pro další líčení možného průběhu.

            Na jiném místě se píše o účasti celé skupiny Silver A. Dotaz vznesla Věra Junková: „Věruška se ptala Frédy (Bartoše), zda ten chlapec v Kolíně je Slováček. On potvrdil, že tomu tak je. Pak se tázala, kde je ten ústav nebo ta vychovatelna. On jí řekl, že je to tam vzhůru pod lipami v zatáčce. Věruška říká, že se trochu pamatuje a kde prý bude stát on. On odpověděl, že tam, kde bude potřeba. Věruška se ptala i na Mirka a Jiříka. Fréda odpověděl, že budou stát tam, kde jich bude třeba. Dále se Věruška ptala, zda budou                i s druhou skupinou. Fréda odpověděl, že musí být rozestavěni tak, aby ho nadobro zničili. Věruška na to, že by to nechtěla vidět.“

            Na základě vzpomínek a známých faktů se můžeme pokusit sestavit možný průběh událostí. Víme téměř jistě, že Bartoš v osudný den nakonec na místě nebyl. Ležel v Pardubicích se silným revmatismem a měl problémy se pohybovat. Přesto se nám na místě nachází další aktér, o kterém zatím nikde nebyla zmínka. Tímto člověkem je radiotelegrafista Jiří Potůček. Jeho místo se nachází nejspíše někde v blízkosti Mirka (Josefa) Valčíka. Pokusme se nyní popsat možný průběh:

Je středa 27.května 1942, přibližně 10 hodin 30 minut…

Českoslovenští vojáci oblečeni do civilních obleků již dlouhou dobu čekají na svůj cíl. Vše se začíná podivně komplikovat. Vyhlédnutá oběť stále nejede. Zastupující říšský protektor se zrovna tento den značně opozdil. V Panenských Břežanech se loučil se svou rodinou déle, než v jiné dny. Čeká jej cesta letadlem do Berlína. (Správně má být do „Vlčího doupěte“). Tímto zpožděním začala zřejmě série zmatků a náhod, která v důsledku vedla k tomu, že atentát proběhl vlastně úplně jinak a značně improvizovaně. Řidič Klein se nejspíš vzniklé zpoždění snaží dohnat a jede rychleji než jindy…

Parašutisté čekající na Mercedes se konečně dočkávají. Dohodnuté znamení zrcátkem znamená, že jede jedno auto, bez ozbrojeného doprovodu. V mnoha pramenech je znamení zrcátkem zmiňováno. Zde se ale jedná o záměnu. Tak důležitá akce, jakou je atentát, nemůže být založena na tom, zdali se Valčíkovi podaří hodit „sluneční prasátko“ správným směrem a zda zrovna nezajde slunce. Podle některých pramenů ten den bylo skutečně pod mrakem. Znamení zrcátkem nejspíše bylo něco jako vysoko zvednutá ruka nad hlavou a významné česání vlasů. Dále měl zřejmě následovat útok asi v takovém postupu: Valčík, Potůček a původně Bartoš hodí výbušniny menší účinnosti do otevřeného automobilu. Víme už, že Bartoš zde téměř jistě chyběl. Ale stále jsou ve hře Valčík a Potůček. Paní Chrbolková vzpomínala na „jakési kuličky“. Tomu by odpovídaly ruční útočné granáty. I dva granáty budou bohatě stačit na zastavení a zničení cíle. A když ne, určitě na jeho těžké zranění. Pak nastoupí Gabčík se samopalem. Po splnění úkolu se parašutisté zmocní velice důležitých Heydrichových desek         a Kubiš „umístěním“ extrémně silné bomby vše zdemoluje. Vše je vymyšleno celkem dokonale, mělo by to bez problémů vyjít. Ale následuje ono nešťastné jenže…

Celý plán je vymyšlen, že se to stane o mnoho minut dříve v době, kdy Heydrich běžně jezdí. V okolí není žádná tramvaj a říšský protektor jede panovačně pomalu. Toho dne však vůz jel mnohem rychleji. Ve stejnou dobu, kdy má dát Valčík znamení k zahájení akce, zřejmě? Přijela na místo tramvaj. Valčík s Potůčkem se ocitají v davu lidí. Valčík sice znamení dal, jenže tím, že se dostal mezi lidi, došlo zřejmě k opoždění o několik drahocenných vteřin. A vše se začíná hroutit… Mercedes jedoucí rychleji než obvykle přejíždí ono místo, kde k útoku mělo původně dojít. To jest na samém začátku zatáčky, kde bude mít minimální rychlost a nebude problém se do auta trefit. Dále už se dostává na rovnější úsek a rychlost se zvyšuje. Prvotní útok granáty se nepovedl a je řada na Gabčíkovi. Až do té doby Heydrich ani Klein nic divného nezpozorovali. Některé prameny na tomto místě uvádí, že měl před autem rychleji přejít „nepozorný muž“, zřejmě Adolf Opálka. Pro nepřítomnost Alfréda Bartoše je možné, že velení akce převzal on. Jeho účast není potvrzená, ale je možné, že na místě byl. Gabčík odhazuje plášť a chce zahájit palbu na oba muže v Mercedesu z bezprostřední blízkosti. A další jenže: samopal zůstává mlčet, nevyjde ani jedna rána. Toho už si Heydrich všiml a nevědomky si podepsal rozsudek smrti. Nařizuje svému tělesnému strážci a řidiči zastavit. On, Reinhard Heydrich, se ničeho nebojí. S tím malým zločincem si to vyřídí sám. Sahá po pistoli, ale neuvědomil si, že není vůbec nabitá. Nyní už události dostávají zběsilé tempo. Jan Kubiš, který zřejmě původně počítal s jiným místem útoku, se konečně dostal na místo. Hází, či spíše, umisťuje bombu do blízkosti automobilu. Kubiš totiž provedl na svojí bombě tak razantní úpravy, že je extrémně nebezpečná i jemu samotnému. Bomba je značně citlivá na pohyb. Nedá se hodit horním obloukem, ale jen spodním a ještě velice opatrně. Původně byla nejspíše určená k demolici auta až po skončení celé operace. „Umisťuje“ tedy bombu k autu a okamžitě se za vozem také kryje. Bomba okamžitě exploduje. A zde se dostáváme k další změně oproti původním verzím atentátu. Když se Jiří Potůček vrátil druhý den k Chrbolkům domů, byl zamyšlen a mlčel. „Ptala jsem se ho, kde je Mirek (Valčík). Odpověděl, že neví, asi padl. Večer nám pak vyprávěl, jak stál s chlapcem službu při atentátu, a oni mezi návalem jak házeli po autě, aby Heydricha zasáhli.“ Tato věta je hodně důležitá, bohužel je napsána tak, že se dá vyložit mnoha způsoby. Působí to však dojmem, že na místě bylo zřejmě výbuchů více. Na první pohled se to jeví jako nesmysl. Jenomže ono to možné je. Vždyť podle původního plánu byl; Valčík i Potůček na místě právě proto, aby hodili granáty. Oba byli zamotáni do davu, ale přesto šli splnit rozkaz. Mezi lidmi se dostali k zatáčce a mohli granáty hodit. A je možné, že to bylo ve stejný okamžik, kdy explodovala Kubišova bomba. Během obrovské detonace se výbuch jednoho nebo dvou útočných granátů mohl snadno ztratit. Potůček mluví v množném čísle, je tedy skutečně možné, že hodili a splnili rozkaz oba. Výbuchu jednoho nebo i dvou granátů navíc by mnohé nasvědčovalo. Na fotografiích z vyšetřujícího spisu je vidět, že Mercedes má rozbité také boční sklo u řidiče. Mohla to sice udělat Kubišova bomba, ale pravděpodobnější je nějaký výbuch ještě z levé strany vozidla. Je také možné, že i Kubiš přišel k ráně nad levým okem od dalšího výbuchu. Podle toho, jak „hodil“ bombu, by měl mít zranění spíše na pravé straně. Také náhodná svědkyně, která přijela tramvají, byla zraněna na noze střepinou. Ale byla dostatečně daleko a nemuselo to být od bomby. Mohla to také být malá střepina z útočného granátu. Víme také, že na noze a hlavě byl zraněn i Josef Valčík. Úvahy       o tom, že se sám postřelil z pistole svojí nešikovností, můžeme ponechat stranou. Těžko si představit, že by se toto stalo vycvičenému parašutistovi. Mnohem logičtější je, že byl zraněn malou střepinou z výbuchu. Ať už z granátu, který hodil, nebo z Kubišovy bomby.

            Častým námětem úvah je také, proč Heydricha nezastřelil některý z útočníků pistolí. Na první pohled by to bylo logické. Situace se však zamotala neskutečným způsobem. Ač bylo na místě parašutistů původně mnoho, v okamžiku, kdy zůstal Heydrich u auta sám, nebyl, kdo by zasáhl. Kubiš byl zraněn, a jen taktak unikl střelbě a pronásledování. Gabčík je sám pronásledován řidičem Kleinem. Valčík se po zásahu střepinou zřejmě v první chvíli zhroutil   a měl okolo sebe množství lidí. Potůček ze svého stanoviště mnoho neviděl. A pokud byl na místě Opálka, byl v tu chvíli už značně vzdálen a zasáhnout nemohl.

            V souvislosti s atentátem se občas objevuje i teorie, že to celé bylo natočeno na filmový pás. Profesor. L.Vaněk dokonce uvádí, že film natáčel plk. letectva Jaroslav Plass. Byl prý kryt keři nad měnírnou proudu. /Karel Sýs – Akce Heydrich, příliš mnoho otazníků…/ 2/  Opět první, co nás napadne, je, že to je nesmysl. Ale teoreticky to možné je. Samotný film ale zřejmě moc nepomůže. Víme, že právě v okamžiku atentátu přijíždí tramvaj. Průběh akce bude touto tramvají nejspíše zacloněn. Na filmu tak paradoxně bude místo samotného atentátu „pouze“ potvrzení, že zde byl i Jiří Potůček. Ale natáčení je značně diskutabilní. Na jednu stranu by film býval pro Londýn úžasným úlovkem, kdyby se likvidace třetího nejmocnějšího muže Třetí říše podařilo natočit. Na druhé straně, pokud by se film býval dostal do rukou Gestapa, bývalo by mělo Gestapo veškeré důkazy pěkně pohromadě i s tvářemi „Pachatelů“. Zprávy o filmu tedy raději bereme s rezervou…

            Tento článek není a ani nemůže být přesnou rekonstrukcí atentátu na R.H. Má být pokusem podívat se na průběh netradičním pohledem za pomoci málo známého vyprávění. Vzpomínky paní Chrbolkové jsou ale natolik působivé, že je škoda jich nevyužít. Už třeba přítomnost Jiřího Potůčka na místě. Že by si to paní Chrbolková vymyslela? Proč by to dělala? A že by si svoji účast na atentátu vymyslel sám Jiří Potůček? To také nezní moc přesvědčivě. Na to byl příliš velký vlastenec a poctivý člověk. To by také neudělal. I po tolika letech není zdaleka všechno nalezeno a zodpovězeno. (Paní Chrbolková například také tvrdí, že Alfred Bartoš byl při atentátu také, dokonce se vrátil zraněný. Ona sama Bartošův revmatismus nijak nezpochybňuje. Podle ní se ale jeho potíže s chůzí výrazně zhoršila po atentátu). V budoucnosti se zřejmě ještě dočkáme velmi zajímavých odhalení… 3/

Poznámky:

1/   Poznámky E.Chrbolkové upravené roku 1973 M.Horákovou -Záleskou byly naposled úplně zveřejněny ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č.2, 4.ročník 2007, na s. 12-19 v edici PhDr. J.Kotyka, Ph.D.

2/   K.Sýs, Akce Heydrich, příliš mnoho otazníků…, vyd. BVD 2008. L.Vaněk (Jindra), agent gestapa a StB, byl usvědčen M.Ivanovem jako lhář! Sýsova práce se stala předmětem oprávněné kritiky hned po svém vydání (např. S.Bertonem, P.Šmejkalem aj.)

3/   Citace ze vzpomínek E.Chrbolkové jsou v textu J.Kulhánka zvýrazněny.

                                                                                                                      J.Kotyk