ZAJÍMAVÝ DOKUMENT

MUDr. Jan HROCH:

„Před deseti lety“

(Hrst smutných vzpomínek)

            Dne 2.ledna 1942 odpoledne vyhledal mne u černé kávy v hotelu na Veselce v Pardubicích hoteliér Košťál, abychom si jako obvykle vyměnili zprávy. Bylo to naše obvyklé setkávání od počátku okupace, které jsme dohovořili tak aby nevzbuzovalo pozornost. Erna 1/ byl v době hospodářské nouze a hlavně lístkové nouze stravovatelem našich věrných pomocníků spojek a některých příbuzných po zatčených vlastencích. Děti popraveného bratra P živil déle jak rok. Nerad bych, aby se na tuto stránku jeho pomoci naší věci (která nebyla malá) zapomnělo. Při našem tehdejším setkání začal trochu neobvyklým způsobem: „Tak jsem strčil hlavu do smyčky, ale co naplat, někdo to musí udělat!“ To byla slova, kterými začal své sdělení, že dne 29/12 1941 přistál jako parašutista poručík Bartoš s Jirkou  2/ a Valčíkem. Požádal mně o vyšetření, jak opatřit občanské legitimace, protože chlapci měli ještě staré občanské legitimace z doby před okupací. Šlo především o to zjistit způsob, jakým nejlépe legitimace získat, aby nebylo stop a jaká je při tom manipulace. Poněvadž jsem mu druhý den přinesl přesné informace o způsobu získání přes nemocenskou pojišťovnu a raději v některém menším městě jako např. v Holicích nebo pod., bylo použito služeb popraveného bratra Pištory a opatovických bratří k vyplnění tohoto úkolu. Sdělil mi tehdy také, jakou těžkou úlohu měli parašutisté v Chrudimi, kde všechny adresy, které měli na spolehlivé lidi, byly marné proto, že tito lidé byli zatčeni již 1.září 1939 nebo v průběhu chrudimské letákové aféry, která postihla tehdy mnoho dobrých lidí. Proto se obrátili z Chrudimě do Pardubic, kde měli adresu na učitele Janáčka, u něhož také poručík Bartoš zřídil svoji štábní kancelář na přijímání zpráv a kde jednou až dvakrát týdně si poručík Bartoš zprávy vyzdvihoval a s pomocí Janáčkovou přešifrovával      a vozil nebo posílal pak do Ležák k vysílání. Zprávy připravované na proužcích jemného hedvábného papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout, přebírala Janáčkova převzácná a milá choť a schovávala je hned za svou fotografii, kterou měla na malém stolku u dveří do pokoje ve stojícím rámečku, kde při žádné prohlídce určitě nemohly padnout do oka slídilům. Tuto originální poštovní schránku vymyslela sama paní Janáčková, když jsem ji upozornil na nutnost této opatrnosti.

            V Janáčkově bytě zažil jsem také svoje první setkání s poručíkem Bartošem, který tehdy byl snědý, opálený, zdravého a veselého vzhledu. Měl přesné otázky, které několikrát opakoval, aby se nemuselo nic psát. Setkání aranžoval sám učitel Janáček, který chodil ke mně jako pacient, a kterého zase upozornil Erna Košťál. Tato pošta fungovala přesně každý pátek mezi 11-13 hodinou, až do neblahých červnových dnů. Bylo to možné proto, že jsem v sousedním domě náhodou měl pacientku, které jsem dával injekce a k níž se chodilo průjezdem a dvorem domu, kde bydleli Janáčkovi. 3/ O tom, jak se dobře znám s Janáčkovými, skoro nikdo nevěděl, to bylo mi asi také ku prospěchu, jako jiná okolnost, že jsem s kruhem těch 42 osob, kteří životem platili, svoji práci za vlast se znal jen zběžně vyjma s Košťálem a Jánským 4/ a to zase bylo dobře známo Gestapu, takže jsem s dalšími zůstal mimo podezření.

            Moje druhé setkání s Bartošem bylo tragické. Bylo to v neděli večer, myslím 22.června nebo později, nevím již, kdy jsem byl volán do Smilovy ulice, kde jsem našel Bartoše v tratolišti krve, když „sebevražedným“ výstřelem hleděl uniknouti svým pronásledovatelům. Převážel jsem ho sanitkou k primáři Snopkovi, který ještě večer pokoušel se o zákrok pod přímým dozorem Clagese a Lehneho a ostatních, za strašného Clagesova řádění, které jistě ani před tím ani po tom na pardubickém operačním sále nebylo slyšeno.

            Ještě v noci Bartoš vydechl naposled, aniž se probral k vědomí, k ohromné zlosti Clagese a Lehneho, kterým smrt vyrvala hlavního svědka. K agnoskaci přivezli si tehdy i sl. Junkovou  5/ a snad i Bartošovu matku – to nevím určitě, ale agnoskace dělána byla. Tomu jsem již nebyl přítomen.

            V sobotu dne 21.června asi o 14 hodině byl jsem volán do budovy Gestapa, kde známý pardubický obchodník Hladěna skokem z okna druhého poschodí vyhnul se výslechu Gestapa. To byl dobře uvážený a provedený čin, který možno označit jako hrdinství. Potvrdil to sám člen Gestapa Linsel, který měl Hladěnovu záležitost jako referent pro skupiny vojenského odporu, když nad jeho mrtvolou řekl: „Ten zachránil moc lidí, ten moc věděl.“

            Neuplynuly ani dvě hodiny od této tragické události, kdy se do mé ordinace přímo vřítili dva šoféři od Gestapa a dali mi rozkaz: „Doktore, vemte si svoje injekce, jedete s náma.“ Teprve během jízdy sdělili, že se jim jedna vězeňkyně otrávila. Byla to slečna Ludmila Malá, učitelka, která se znala s Valčíkem a měla zřejmě od něj pilulku nebo ampulku s nějakým prudkým alkaloidovým jedem. Když ji zavolali k výslechu, podařilo se jí pilulku, nebo ampulku spolknout. Myslím spíše, že to byla pilulka, neměla v ústech ani sebemenšího poranění od skla ampulky. Než došla z druhého poschodí donucovací pracovny dolů na dvůr k autu začala pilulka účinkovati, při vstupování do auta, které ji mělo odvésti k výslechu, klesla do bezvědomí. Mezitím, co ji jedni nesli nahoru do kanceláře, řítili se šoféři pardubickými ulicemi

pro mne do ordinace, protože telefonování nebylo by tak rychlé. Našel jsem slečnu Malou v kanceláři vězeňského dozoru na posteli ve stavu hlubokého bezvědomí téměř bez pulzu se zcela povrchním dýcháním a s postupující paralysou vzestupného typu. Konec nastal asi v 10 minutách po mém příchodu. Když jsem jí zatlačil oči, dostal jsem rozkaz abych přišel večer       o 7 hodině na Gestapo, k sepsání ohledacích protokolů, že teď nemají čas na to. Během psaní ohledacích protokolů večer v kanceláři Gestapa pod dozorem samého Lehneho  vpadl do místnosti komisař Kröger – původním povoláním profesionální boxer z Hamburku 6/                      a rozčileně sděloval, že se mu podařilo z kolegy Bartoně dostat přiznání, že vysílačka je ukryta u něj v ordinaci, a sice v transformátoru roentgenového přístroje. Hned sháněli telefonicky odborníka elektromontéra a jeli do Bartoňova bytu pro vysílačku.

            Tragické dny neměly konce. Asi ve středu na to v poledne jsem šel Karlovou ulicí od své garáže směrem k domovu. Najednou zastavil vedle chodníku známý černý otevřený Mercedes pardubického Gestapa. „Doktore, musíte s sebou.“ Bez dalšího výkladu mě vzali do auta a teprve během jízdy zase jsem se dozvídal, že jedem na silnici k Rosicům. Před Rosicemi jsou na pravé straně od silnice dva malé háječky a k jednomu z nich jsme přes pole zajeli. Tam jsem musel konstatovat již jen smrt telegrafisty Jirky z Bartošovy skupiny, který tam padl při střetnutí se svými pronásledovateli. Na nohou měl vypůjčené tenisové střevíce a protože mu byly malé, tak si je musel na hřbetě rozříznout. Na nohou měl pumpky spuštěné ke kotníkům, a vedle něj ležely hrábě, které si zřejmě vzal, aby při svém putování až odkudsi z Kostelce do Pardubic nebyl nápadný. V ruce křečovitě držel anglickou armádní pistoli. Z vyprávění na zpáteční cestě jsem se dozvěděl, že ho hradecké Gestapo zcela náhodou objevilo v jeho úkrytu na Kostelecku, když si jeden z komisařů všiml při odchodu, že domek je větší než místnost, v níž marně pátrali. Byla v něm úzká skrýš za falešnou stěnou, přístupná pouze z půdy. Tato okolnost prý umožnila Jirkovi útěk, který teprve druhého dne tragicky skončil v háječku                u Rosic. 7/

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 3-4/2019