VZPOMÍNKY NA ZÁMEČEK

Místem našich dětských her byl borový les Ježkovec jižně a nedaleko našeho pole na katastru Studánky dosahující k?plotu obory Zámečku na katastru Pardubiček. Přes plot jsme se asi roku 1936 seznámili se synem pana Petrušky. Ten byl nájemcem hospodářství na východním okraji areálu Zámečku. Měl dvě krávy a obhospodařoval pozemky obory Zámečku, po jejím obvodu byla vyježděná jezdecká dráha. Obora dosahovala až k?cestě z?Pardubiček do Drozdic probíhající asi po dnešním jižním okraji FOXCONNu. Nedaleko byl hřbitůvek nemocnice, za ním je Nemošická stráň. 

Na jaře roku 1938 byl plot odstraněn, hospodářství zmizelo, p. Petruška se odstěhoval do Černé či do Drozdic. Na okraji pískové duny, na níž dosud je lesík v?areálu Zámečku, vznikl písník. Místo pozdější tragédie. Těžil se tu písek na stavbu kasáren a stájí jezdeckého učiliště. Stavbu ani písník jsme tehdy nebrali na vědomí. Ale na místě usedlosti vznikl mělký rybníček, kde jsme se celé léto koupali, ve vodě zelené od množství řas. To jsme však ve zdraví přežili    a jezdili se koupat také k?jezu v?Mněticích. V?sousedství rybníčku byl již základ otevřené jízdárny. 

Z?roku 1938 mám ještě výjimečnou vzpomínku na západní okraj areálu Zámečku. Byl jsem žákem Sokola Pardubice III. založeného roku 1936 v?hostinci U Bobčíků na Slovanech, od roku 1937 cvičil v?sále Vojtěchova hostince ve Studánce. Na jaře 1938 Sokol tu (při dnešní ulici U Borku) získal kupodivu (asi od vojáků) malé hřiště, bylo bez šaten. Cvičili jsme tu do prázdnin, na podzim tu postavili několik montovaných baráků pro utečence z?pohraničí. Po válce tu vznikl daleko větší stadion SK Pardubičky. Hřiště sousedilo s?blokem osmi nouzových domků, upravených asi někdy po roce 1918 z?koníren Zámečku v?oploceném areálu. Odtud jsem měl na měšťanské škole U Kostelíčka několik spolužáků, do obecné chodili do Pardubiček, jména si nepamatuji. 

V?létě roku 1939 byl areál oplocen a rybníček zmizel, za porostem skryt písník. Nové jižní oplocení by asi v?polovině přetínalo dnešní výškovou budovu bývalé TESLY. Dnešní ulice Průmyslová je o něco jižněji. Jižní část obory zůstala otevřená, neobhospodařovaná, později se tu usadil Bulhar, zahradník, postavil boudu a pěstoval zeleninu. Při nočním náletu roku 1944 jeho zahradnictví zasáhly dvě bomby. Od kdy byla na Zámečku německá posádka jsme ani nezaznamenali. 

V?létě roku 1940 jsme zjistili, že pardubická německá posádka z?dřívějších Masarykových kasáren zřídila pod Nemošickou strání střelnici a pro ni dřevěnou lávku přes Chrudimku. Střelci byli totiž na levém břehu a stříleli do stráně na pravém břehu, kde za dobu okupace vystříleli tři koryta, dnes již opět zarostlá, uložili tam metrák olova. Lávku jsme využili jako zařízení našeho dalšího koupaliště. Střílelo se dopoledne, odpoledne to bylo volné. Chodili jsme tam přes Ježkovec, po pěšině kolem Migriňáku, lesíka na hranici Pardubiček, na hranice s?katastrem Černé za Bory (dnes je sevřen mezi oplocení Sila a Foxconnu) a kolem nemocenského hřbitůvku. 

Do tohoto návratu z?koupání zasáhly v?červnu a červenci 1942 popravy na Zámečku. Střelnice byla asi 100 m východně od popraviště, před zahájením byla obsazena strážemi. Tak již v?6 hodin jsme museli být doma a zde s?rodiči v?hrůze očekávat první salvy. Podle jejich počtu dospělí uvažovali o počtech obětí, ač nevěděli, kolik je popravčích kůlů. Nic bližšího jsme nevěděli, popraviště bylo na dohled, ale kryto porostem. Sousedé při tehdejší bráně z?dnešní Drozdické ulice vídali přijíždět uzavřené vozy a odjíždět pohřební vozy. Dle jejich vyjádření salvy následovaly bezprostředně po příjezdu, následoval odjezd pohřebního vozu. 

Roku 1943 jsme půl roku chodil kolem popraviště a Bulharova zahradnictví do Pardubiček na housle. 

Kolem roku 1945 jsem se zúčastnil prohlídky provizorního památníku i objektu Zámečku, kde průvodce ukazoval ve sklepě krvavé skvrny, prý po mučení obětí. To jsem si zapamatoval, ale přes půl století blíž o tom neuvažoval. V?únoru 1948, ještě před únorovým převratem, jsem maturoval a 1.března nastoupil do zaměstnání v?n.p. PROKOP. V?50. letech jsem byl zaměstnán v?TESLE, dnes staré. Roku 1957 získala areál Zámečku, kde začala budovat nový závod, tam jsem se nedostal. 

Ani po založení KPP roku 1965, který mj. uspořádal několik besed o Zámečku, jsem      o tom neuvažoval, ani nemluvil s?MUDr. K. Jičínským, pozdějším předsedou KPP, autorem první brožury o Zámečku. 

Problematiku Památníku i Zámečku jsem vzal opět na vědomí až od roku 2001, kdy jsem dostal pejska a musel s?ním chodit na procházky na opačnou stranu, než jen na trolejbus. Opět k?lesu Ježkovec a kolem Památníku Zámeček. Přednášky i články o Zámečku s?opakovaným tvrzením o mučení obětí a věznění občanů Ležáků ve sklepě budovy Zámečku budily pochybnosti. 

Uvědomil jsem si značnou vzdálenost budovy Zámečku a popraviště a připomenul tvrzení, že po průjezdu aut s?obětmi následovaly bezprostředně salvy. Logicky auto s?obětmi nezajíždělo vpravo k?Zámečku, odkud je kreslena „dlouhá“ cesta obětí na obou obrázcích v?ZKPP 5-6/2019. Jelo vlevo kolem kasáren na plácek vedle stájí v?těsném sousedství popraviště. Na mučení nebyl čas, nehledě na to, že Gestapo nemělo zájem na nějaké účasti uniformovaných vojáků, ani na jejich styku s?obětmi. Museli postavit jen popravčí četu v?patřičné vzdálenosti od obětí. 

Nedůvěřoval jsem ani tvrzení pamětnice, že občané Ležáků byli uvězněni ve sklepě Zámečku. Proč by je velitel Zámečku propůjčoval, když zde bylo více prázdných prostorů, mohl tam mít zásoby, přinejmenším pití. Té pamětnici bylo tehdy asi 10 let, přivezli je v?noci a neměli ponětí, kde jsou, poznali jen, že jdou do sklepa. Je pravděpodobné, když ji přivedli po pěti letech na místo s?tím, že je to Zámeček, označila právě jeho sklep za místo věznění. Historiky (i MUDr. Jičínského), kteří tak přesně vyznačili tu „cestu odsouzených“, podezírám z?nedostatečné znalosti místních poměrů a objektů. Možné bylo uvěznění ve stájích, které tehdy byly prázdné, ale nemají sklepy, ty asi jsou pod kasárnami, ale jejich noční silueta se přece jen nedá zaměnit se Zámečkem. 

Jasno mi přinesla roku 2017 paní (za svobodna) Koubová, jméno jsme si nepoznamenal. Slyšela moje povídání o Zámečku v?pardubickém rozhlase. Přišla za mnou do kanceláře klubu s?tím, že je pamětnice a do roku 1937 bydleli v?jednopatrovém bytovém domě nedaleko původního vjezdu do areálu ze severu. Po převzetí Zámečku armádou se vystěhovali do Drozdic. Ten dům není na plánku na str. 177 zakreslen, není to č.5. Dobře jej od vidění znám, ale nebral jej na vědomí. Býval neomítnutý, za noci mohl být pokládán za Zámeček, dnes je nahozený. Roku 1942 v?přízemí musela být strážnice, jinak byl prázdný. Jeho sklep se tak logicky nabízí jako noční vězení obyvatel Ležáků s?dětmi. Je to ovšem jen úvaha ze za plotu. 

K?současným aktivitám jen připomínám: V?areálu jsou dva objekty, Zámeček                        a Památník Zámeček, které nutno rozlišovat, mají různou historii a osudy. Odděluje je rozsáhlá továrna, vylučující jejich propojení po cestě odsouzených. Muselo by to být lesíkem po dunách dosti obtížné a delší než po chodníku při Průmyslové ulici, který je ovšem nutno s?podporou FOXCONNu především zřídit. 

Rozdíl mezi oběma objekty si neuvědomuje ani MO IV, kam areál náleží. Místo staré správné směrovky „Památník Zámeček“ na Dašické ulici umístil novou výraznější, ale klamavou „Zámeček Pardubičky“, k?němuž tudy není přístup. Na opakované upozornění úřad nereagoval. 

Nákladná rekonstrukce (přestavba Památníku) byla již v?ZKPP několikrát kritizovaná. Ke kritice se připojuji, navrhované úpravy pokládám za nesmysl, násilné a záměrně drahé. Stávající podoba Památníku plně vystihuje charakter tragického místa, řešení p. arch. Kalvody, pamětníka, nutno pokládat za chráněnou památku. Jen je třeba dosadit několik vzrostlých borovic na okraji Ježkovce k?doplnění těch památných nad popravištěm. Zbylo jich tu šest            a jsou na konci životnosti. Sedmá padla před několika lety, více než rok zavěšená na sousední ohrožovala návštěvníky a hrající si děti. Možná, že by se mohl odkrýt písník za pomníkem, dnes zatravněný. Přestavbu bude sice zajišťovat Památník Lidice, jemuž byl Památník Zámeček problematicky podřízen, ale finanční zatížení ponesou nejvíce město Pardubice a Pardubický kraj. Projektanti sem vnucují kamenné stavby, ač zde vždy byl jen vátý písek a ty borovice. Společnost pro rozvoj Pardubicka opakovaně již dříve navrhovala parkové, květinové prodloužení památníku přes oplocenou louku patřící městu až k?Průmyslové ulici. To zajistí lepší přístupnost než z?té Dašické ulice, vyšší návštěvnost a možnost zřídit velké parkoviště pro autobusy. To již dávno mohly zřizovat Služby města Pardubic, které Památník donedávna spravovaly prakticky v?rámci údržby. 

Zámeček, oficiálně a běžně užívaný název, je jaksi módně nahrazován označením Larischova vila, je v?majetku legionářů, již třetí rok opravován. Legionáři tu mají zřídit památník SILVER A. Mají dost exponátů, aby jej naplnili a zatraktivnili? S?novým názvem Larischova vila (při pochybnostech o souvislosti Zámečku s?popravami) se vnucuje myšlenka, že daleko bohatší a přitažlivější by byla expozice parforsních honů a Velké pardubické, s?jejichž historií úzce souvisí. Vzniknout může ve spolupráci Hipologického muzea Slatiňany a VČM, ač jeho ředitel tu myšlenku před časem odmítl.