Z notýsku mé maminky

V té době tito tři kamarádi chodili společně do tanečních, ještě s dalšími spolužáky na výlety    a jiné akce, byli šťastni a jistě nikdo z nich netušil, jaké hrůzy je čekají.

Ty krásné chvíle dokumentují společné fotografie.

Po dokončení studia na „reálce“ odešla moje maminka studovat do Prahy a Věra i Alfréd zůstali v Pardubicích. Po zavření vysokých škol v Praze odešla moje maminka na zdokonalení německého jazyka jako „Hausfrau“ do Karlsruhe. To jí pravděpodobně zachránilo život.

Jedna z básniček je nadepsaná:                     Jiná romantická od Alfréda Bartoše:

Naše třída V.Junková v V.tř.

                                                                       /bez nadpisu)

Naše třída veselá je kopa,                              Když v modré báni azuru

sešla se v ní nejrůznější rota.                         jsem plouti ptáka zřel,

Nejen z Pardubic, Sezemic a okolí                cit nový ve mně vřel,

ji žáci navštěvují,                                           bych směl jako on letět vzhůru.

ale z pyšného Hradce                                    V modrobílu oblaků

denně dva pozdě přistartují.                           ruce zbožně k modlitbě zde pnout,

Jsou to žáci malí, velcí,                                  pak vzhůru, vzhůru stoupat k nebesům,

veselí i vážnolící.                                           pak zpět řítit šíleně k tmavým lesům.

Sedm dívek mezi nimi sedí,

co ty zkusí, o tom nikdo neví.

Zvláště vážní páni repelenti

natrápí se dosti,

ti jsou v naší „milé“ třídě

jen ku věčné zlosti.                           

Poslední taneční Věra Junková

Končí se taneční hodiny

slza se do oka vkrádá

zbudou jí pouze vidiny

chodila tam tak ráda.

Poprvé se jí tam nechtělo

nikoho tam prý nezná.

Zkušenost děvčátko nemělo

že mnoho tam mládenců sezná.

Končí se taneční hodiny

s Bohem buď lásko má

odchází princ můj milý

s modrýma očima.