POCTA PANU PROFESORU JIŘÍMU FRAJDLOVI

Pan profesor Frajdl byl na katedře historie v Hradci Králové nikoliv jen pojmem, ale                          i fenoménem. Když před nás před studenty předstoupil poprvé, byl jsem velmi zvědavý, jak bude vypadat v mém životě první „skutečný“ nefalšovaný profesor. Čím se odlišuje od docentů a „obvyklých“ odborných asistentů, doktorů?

Zjistil jsem, že na první pohled ničím!

Menší postavy, trochu kučeravý s nezbytnými brýlemi na očích. Klasický oblek s kravatou.

Pak začal pan profesor mluvit.  A to byl koncert pro sólistu národního divadla!

Sypal fakta z rukávu. Když jich bylo mnoho, jako kdyby to nějakým šestým smyslem poznal, zpomalil a proložil fakta nějakou zajímavou historkou. Neměl před sebou žádné poznámky. Prostě měl jen úžasně chytrou hlavu!

Ten člověk snad znal z historie úplně všechno! Odpovídal na časté otázky z našich řad (jako kdybychom ho před zkouškovým obdobím zkoušeli nejdříve my) bez mrknutím oka. A odpovídal na dotazy i před dveřmi svého kabinetu. Postával na chodbě a nikam nespěchal.

A právě v tom to bylo. Jeho jedinečnost…

On nám dokonale naslouchal a dokonale rozuměl. Byl to nejdříve nesmírně laskavý člověk, pak teprve univerzitní profesor a učitel. Z jeho hodin (a stejně tak zkoušení) na nás nevanula žádná hrůza, tak, jako z některých z přednášek z pedagogiky a psychologie. Zkouška u pana profesora byla spíše přátelským popovídáním, kdy dokázal ocenit každou myšlenku, která byla jaksi navíc a vybočovala z rámce „základních fakt.“

Vzpomínek mám na pana profesora více než dost. Vyzdvihnu ve svém vzpomínkovém článku jen tři (ale stojí za to).

V r. 1988 jsem se rozhodl poznat Evropu (zbytek světa musel počkat). A začal jsem klasikou, Řeckem, kolébkou evropské vzdělanosti, umění a především „rodným hnízdem“ vědy věd – filozofie! Nemáte tušení, jakým administrativním maratonem jsem musel projít, než jsem z fakulty dostal všechna povolení. Na katedře pedagogiky se mě učitel zeptal, kde jsem na to vzal. Slovo brigáda (v tomto případě noční směny v pardubické pekárně) mu asi nic neříkaly. Na katedře dějin to bylo všechno jinak. Pan prof. Frajdl mi řekl: „Užij si to, měj oči otevřené, budeš nám vyprávět!“ Musíte mít na pamětnou, že se psal pouhý rok před listopadem 1989          a „samet“ byl zatím ještě daleko. Za dva roky (1990) jsem odjížděl do Egypta (po dvouleté noční brigádě v pekárnách a perníkárnách), to už jsem žádná kolečka a shánění podpisů nemusel absolvovat.

Ve stejném roce (1988) jsem prováděl partu studentů z polské družební školy. Moje čeština jim musela stačit. Ptali se skoro na všechno, i na to, proč stojí v Hradci Králové poblíž tehdejšího kina Oko na žulovém podstavci sovětský tank. Oni nic takového v Polsku nikdy neměli! Mávl jsem tehdy ledabyle rukou a prohlásil, že to je prostě holý historický fakt, že tu máme po republice sovětské tanky. Hned druhý den jsem musel naklusat k našemu učiteli na starověk (jméno raději vypustím). Ten mi sdělil, že jsem hanobil sovětská vojska a že mě tedy od zkoušky vyrazí. Nevím už, co mu všechno sdělili polští studenti, ale byl dost rozzuřený. Tehdy se mě zastal právě prof. Frajdl. Postavil se proti mému vyloučení ze školy a naštěstí uspěl.

Když jsme odjížděli do Polska do družební školy v Zelené Hoře, přišel nás pan profesor vyprovodit. Tehdy si mě zavolal stranou a řekl mi „Já si myslím také svoje o sovětských tancích na podstavcích, ale teď není vhodná doba, každopádně si dávej pozor na to, co říkáš!“ Odcházel jsem udiven, a především řádně poučen.

Nikdy si nepamatuji, že by se pan profesor někdy rozčílil a zvýšil hlas. Vlastně jen jednou! Bylo to na semináři z pomocných věd historických (hodina heraldiky). Tehdy jeden z nás studentů neměl vypracovanou seminární práci. „Zapomněl jsem na to!“, zvolal ze zadních lavic posluchárny a považoval celou věc za vyřízenou. Ne tak prof. Frajdl. Zvýšil hlas a začal studenta častovat údivem, jak je možné, že někdo může zapomenout tak důležitou věc, jako je seminární práce potřebná k zápočtu! Jemu by se nikdy nic takového nestalo!

Krátce poté kdosi zaklepal téměř neslyšně na dveře posluchárny. Dovnitř vstoupila žena, kterou jsme neznali. Přišla rychle ke katedře a řekla „Jirko, zapomněl jsi si doma svačinu!“

Bylo ticho jako v hrobě!

Do propastného ticha se ozval onen student, který zapomněl seminárku doma. „Seminárku jsem si doma zapomněl, ale svačinu bych si pane profesore nikdy nezapomněl!“

Bylo opět ticho jako v hrobě! Čekali jsme reakci.

Ta přišla vzápětí. Pan profesor se pousmál a řekl, že se mu to stalo poprvé, stejně, jako onomu studentovi. Houstnoucí atmosféra v posluchárně prořídla a my jsme se zase mohli vrátit k heraldice. Tehdy pan profesor u nás „stoupl v ceně!“

Pan profesor mi pomohl i u státnic, kdy mi hostující učitel, začal klást nepříjemné otázky, na které jsem neznal příliš odpověď. A našlo by se ještě dost a dost vzpomínek a situací, za které bych chtěl panu profesorovi poděkovat.

Co říci závěrem? Jsou lidé, kteří by neměli nikdy odcházet do důchodu a nikdy neumírat. Pan profesor Frajdl určitě patří mezi ně.

Odešel člověk, po jakém bude vždycky prázdno!  Říká se, že koho mají bohové rádi, ten umírá mladý. Pana profesora evidentně rádi neměli, ale za to ho měli rádi studenti.

Pane profesore, byl jste nejlepší a nejlepší v mé paměti i zůstanete!