Jak "Maffie" zachránila Kunětickou horu

Příznivé podmínky k uskutečnění této transakce přinesl vznik československého státu              a realizace pozemkové reformy, ovšem usilovnou činnost, zejména v otázce záchrany hradu na Kunětické hoře, vyvíjel Muzejní spolek již od poloviny 80. let 19. století. V té době se         k hradní zřícenině na vrcholu stejnojmenného kopce nebezpečně přibližovaly stěny kamenolomu a těžba začala bezprostředně ohrožovat samotnou existenci hradu. Po dlouholetém vytrvalém působení na nejrůznější úřady i na majitele pardubického velkostatku se na počátku 20. století podařilo dosáhnout výrazného omezení těžby a stanovení hranic, kam až smí kamenolom dostoupit. Roku 1917 si Muzejní spolek hrad od barona Drascheho na 6 let pronajal a začal zde provádět záchranné práce, které v počáteční fázi spočívaly zejména v čištění dochovaných budov i celého areálu od bujné náletové vegetace a násypů suti. Více ostatně poměry válkou zasaženého hospodářství ani neumožňovaly. V poválečném roce 1919 bylo přistoupeno k provedení některých nutných stavebních prací, během kterých byla opravena ohrožená klenba v 1. patře paláce a nově zastřešena věž. Na vyklízení trosek pracovali zpočátku dělníci, později mužstvo železničního pluku a pomáhali také skauti            a pardubický odbor KČST. Stavební náklady v roce 1919 dosáhly bezmála 10 tisíc Kč.

K záslužné činnosti Muzejního spolku se na druhé straně vyskytly také ohlasy kritizující investování českých peněz do údržby majetku cizího pána, kterými se však Muzejní spolek nenechal odradit. V té době již byl pardubický velkostatek na základě tzv. záborového zákona z dubna 1919 vyvlastněn, jeho majitel žil ve Vídni a otázka dalšího osudu Kunětické hory       a pardubického zámku byla předmětem spekulací místního tisku. Nejstarší a čestný člen Muzejního spolku Václav Diviš, inspektor dráhy v. v., usoudil, že právě nyní je nejvhodnější doba pro koupi Kunětické hory, seznámil s tímto záměrem dalšího člena výboru Františka Karla Rosůlka a pověřil jej, aby celou věc důvěrně sdělil jednateli Františku Karlu Potěšilovi a případně i jiným vybraným členům spolku.

První důležitý krok byl učiněn na výborové schůzi odbývané dne 28. listopadu 1919 na radnici v kanceláři městského úředníka a sekretáře muzea Karla Wittocha. K jednacímu stolu zde dále zasedli místopředseda prof. Josef Sakař, správce muzea Josef Musil, jednatel F. K. Potěšil, Václav Diviš a kustodové Josef Chmelík, F. K. Rosůlek a Josef Šír. Po schválení hlavního bodu schůze, kterým byla koupě obrazu Kristus na hoře Olivetské, přednesl Václav Diviš návrh na koupi Kunětické hory. Přítomní členové s návrhem souhlasili a pověřili prof. Sakaře, aby zahájil vyjednávání s vrchním správcem velkostatku Otakarem Korseltem             a tajemníkem Josefem Benáčkem o koupi hradu.

V další schůzi, rozšířené o člena výboru a ředitele gymnázia Jana Roubala, podal prof. Sakař zprávu o zahájení a příznivém vývoji jednání. Z obavy, aby snad koupě nebyla zmařena, bylo usneseno, že schůze budou konány pozdě večer, nebudou z nich pořizovány žádné zápisy        a vše se zachová v přísné tajnosti, dokud nebude celá záležitost uzavřena. Devítka zasvěcených členů výboru nazvala sama sebe „Maffií“ a jediným, kdo měl být o jednání ještě uvědoměn, byl starosta města František Vácha. Jednání o odprodeji hradu vedené prof. Sakařem nalezlo příznivou podporu u Josefa Benáčka, který se mezitím stal inspektorem velkostatku. Klíčová schůzka se uskutečnila v polovině prosince, jak dokládá dochovaný Sakařův vzkaz, adresovaný F. K. Potěšilovi, poskytující s ohledem na utajení akce cenné svědectví ze zákulisí vyjednávání:

V Pardubicích, 16. XII. 1919

Velevážený pane řediteli!

S uctivým pozdravem slušně sděluji, že se mi Kunětická akce, Bohudíky, zdařila do té míry, že v pátek podpíšeme o 4 h. odp. provisorní smlouvu kupní o zříceninu hradní i o přilehlé k ní pozemky.

Společnou domluvou zdařilo se mi koupiti Horu Vaším jménem za 60 000 K v tom rozsahu rolí, jako jsme měli v nájmu. Protože však k zabezpečení hradu jest třeba i západní strany (lomu), prodá se nám také a cena se o nějaký jen tisíc K zvýší. Pak budeme míti všestrannou možnost zachraňovací. Prosím, abyste laskavě jako člen presidia byl přítomen. Pozval bych také p. r. Kopečného, aby nahodilou změnu mohl poraditi. Snad by i nejstarší člen náš K. p. p. v. insp. Diviš mohl býti přítomen, aby viděl konečné uskutečnění svých přání. Zatím ovšem jest vše tajné.

Váš oddaný Sakař [1]

 V pátek 19. prosince 1919 v 16 hodin se J. Sakař, F. K. Potěšil a V. Diviš sešli v Benáčkově kanceláři na zámku, aby zde za Muzejní spolek podepsali prozatimní smlouvu o prodeji Kunětické hory s přilehlými pozemky v rozloze 25 ha za 86 000 Kč. Následně byla na 4. ledna 1920 svolána mimořádná valná hromada Muzejního spolku, jejíž program byl zahalen rouškou tajemství. Když prof. Sakař přítomným členům spolku oznámil, že byla předběžně dojednána koupě Kunětické hory a že je na valné hromadě, aby tuto koupi schválila, propuklo dle vzpomínek JUDr. F. Herrmanna nepopsatelné nadšení a koupě hradu byla padesátkou přítomných členů jednomyslně schválena.[2] Definitivní smlouva byla uzavřena 8. ledna 1920   a v zastoupení Muzejního spolku jsou pod ní podepsáni tehdejší předseda F. Vácha, místopředseda prof. J. Sakař a jednatel F. K. Potěšil. Za pardubický velkostatek dokument podepsal vnucený správce Karel Morávek. Majitel velkostatku Dr. Drasche připojil svůj podpis ve Vídni dne 28. ledna 1920.[3] – viz foto č.2

Překvapivým zprávám však ještě neměl být konec a již 25. ledna 1920 se členové Muzejního spolku scházeli k další mimořádné valné hromadě. Nic netušící členové spolku byli J. Sakařem informováni, že byla dojednána koupě pardubického zámku, který dle sdělení Státního pozemkového úřadu nepodléhá záboru. Také tato koupě byla členstvem jednomyslně schválena. Definitivní kupní smlouva byla uzavřena 15. března 1920 ve stejném personálním obsazení jako v případě hradu a 22. června 1920 stvrzena Dr. Draschem. Trhová cena za zámek s pozemky v rozloze 17 ha byla ujednána na 750 000 Kč, z čehož připadalo 600 000 Kč za budovy a 150 000 Kč za inventář zámecké kaple a starou registraturu s akty do roku 1881. Jakékoliv opravy a adaptace zámku byly podmíněny souhlasem Státního památkového úřadu. Vedle hmotného majetku přešel na Muzejní spolek také patronát nad děkanským           a filiálními kostely a farou v Pardubicích.

Muzejní spolek sice nebyl úplně bez prostředků, ale takto velikou sumou peněz rozhodně nedisponoval. Spolek již nějaký čas plánoval stavbu muzejní budovy, do které by umístil svoje rozrůstající se sbírky a ve stavebním fondu měl k tomuto účelu našetřeno zhruba 110 tisíc Kč. Tato částka s rezervou pokryla náklady na zakoupení Kunětické hory, která sice nemohla naplnit účely fondu, ale v daný okamžik bylo třeba využít příležitosti a svou roli sehrál také fakt, že stavební fond bude výhodně uložen v realitě. V případě kupní ceny za zámek již bylo třeba sáhnout k úvěrům. O zajištění potřebné sumy se podělily tři pardubické instituce. Nejvyšší částku 450 000 Kč půjčila sirotčí pokladna, Městská spořitelna poskytla 205 000 Kč a Občanská záložna 125 000 Kč.

Pro správu Kunětické hory bylo založeno nové sdružení s názvem Kunětické družstvo, které vzniklo z dřívějšího muzejního odboru pro správu hradu. Ustavující schůze nového spolku se konala 26. března 1920 v hotelu Veselka. Kunětickému družstvu se v období první republiky podařilo různou činností opatřit více než 3 miliony Kč a realizovat opravu převážné části hradního komplexu. Muzejní spolek adaptoval pardubický zámek pro umístění svých sbírek    a z někdejšího záměru stavby nové muzejní budovy postupně sešlo. Obrovský dluh u místních peněžních ústavů se v průběhu let zvolna snižoval a k jeho konečnému vyrovnání významně přispělo znehodnocení měny v období protektorátu. Jestliže koncem roku 1940 Muzejnímu spolku z původní částky 780 000 Kč zbývalo po dvacetiletém splácení k úhradě ještě 467 tisíc K, do konce roku 1945 dlužná částka klesla na 89 tisíc Kčs.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2020