JUDr Pavel Thein a sága rodu Theinů (dokončení)

Je zcela logické, že prvním krokem Pavla Theina po květnu 1945 bylo, že znovu otevřel svou advokátní kancelář. Jako schopný a z předválečné doby dobře zavedený právník měl důvěru nejen soukromých osob, jejichž jménem například podával přihlášky válečných škod, ale i státních orgánů, které zastupoval ve sporech s kolaboranty o zabavený majetek. Vedle toho se však po letech života v ústraní také zapojil do veřejného života. Nebylo to jen aktivní členství v komisi pro odhalení památníku umučeným židům, ale rovněž funkce ve státní správě. Jako jeden z čelných představitelů Městského národního výboru a bystrý            a inteligentní moderátor uváděl veřejná vystoupení některých známých osobností, které navštívily Pardubice. V kontextu událostí, které následovaly, je důležité i jeho členství v Československé straně národně socialistické, i když tam žádnou významnou funkci neměl. Materiálním oceněním jeho aktivit ve prospěch města Pardubice pak bylo, že mu byl nabídnut reprezentační byt ve 2. patře dnešní Komerční banky s výhledem na zámek.

            Blížil se však 25. únor a po něm se všechno změnilo. Náznaky bylo možné sledovat už krátce po tomto datu. V květnu 1946 si totiž podal i on, podobně jako řada jiných, žádost        o náhradu válečných škod. Žádost byla pečlivě zdůvodněna, doložena písemným svědectvím řady svědků, což bylo povinností, a byla mu vyplacena záloha. Celá věc se však protáhla až do roku 1948, neboť všechny přihlášky byly před definitivním vyjádřením Zemského národního výboru v Praze ještě jednou prošetřovány. 4. ledna 1949 došlo Zemskému národnímu výboru vyjádření ministerstva vnitra datované 22. prosince 1948, že vyplacená záloha byla přešetřena a vyplacena oprávněně. Na reverzní straně tohoto dopisu je však rukopisná poznámka s nečitelnou parafou: „Žádám o vyšetření, zda nejde o osobu státně nespolehlivou, která tuto nespolehlivost projevila záporným postojem k lidově demokratickému zřízení státu“ (obr. 1).

            Co se dělo v následujících několika dnech, si jen můžeme domýšlet. Skutečností však je, že 17. ledna 1949 byl Pavel Thein zatčen a obviněn z členství v ilegální skupině ing. Jana Žemly. Oficiálním důvodem byla výpověď jednoho z obžalovaných, že měl Pavlu Theinovi vyřídit kompromitující vzkaz ze zahraničí. Pavel Thein se hájil tím, že toto obvinění proti němu vznesl člověk, který během války kolaboroval s Němci, byl členem Vlajky, a z těchto důvodů mu československý stát zabavil majetek. Dotyčný se však odvolal a v následném soudním řízení stál proti Pavlu Theinovi, který zastupoval národní správu. Spor prohrál a nyní se mu naskytla možnost se Theinovi pomstít. Během několika měsíců, kdy prokurátor připravoval obžalobu, se Theinův případ odvíjel ve dvou liniích. Té oficiální, na jejímž konci byla 21. května 1949 obžaloba, konstatující, že „je důvodně podezřelý, že byl zapojen do ilegální protistátní organisace, která připravovala násilný převrat v ČSR a tuto organisaci      v jejích snahách podporoval. Navrhuji proto jmenovaného pro zařazení do výchovného pracovního tábora na dobu od 1 roku výše“ (obr. 2). Pavel Thein však měl v Pardubicích velmi dobrou pověst a ve vyšetřovacím spise je řada indicií (např. anonymní poznámky tužkou), které svědčí o intervencích v jeho prospěch. Detaily se už nikdy nedozvíme, skutečností ale je, že v procesu, který proběhl 13. až 23. června 1949, se mu vinu nepodařilo dokázat a byl obžaloby zproštěn.

            Ukázalo se však, že úsilí o likvidaci Pavla Theina tím neskončilo a on sám si o tom asi žádné iluze nedělal. Navíc měl nepochybně velmi konkrétní představu o tom, kdo v Pardubicích proti němu stojí. V září se proto rozhodl požádat Ústřední sdružení advokátů v Praze o přesídlení své kanceláře z Pardubic do Prahy, kde bydlela jeho sestra JUDr. Marie Kejřová s manželem, známým dětským lékařem Otto Kejřem, a kde měl tedy určité rodinné zázemí. Ukázalo se však, že protivník byl rychlejší.

            Výstižnou ilustrací bezpráví, které v té době vládlo, byly tzv. komise pro zařazování do táborů nucené práce (TNP), které byly zřizovány při Krajských národních výborech. Tyto tříčlenné komise, jejichž členové byli vybíráni z režimu oddaných kádrů, mohly bez jakéhokoliv soudního řízení poslat do pracovního tábora kohokoliv, koho uznaly za osobu, která „ohrožuje výstavbu lidově demokratického zřízení“. Navíc mohly dotyčnému po propuštění určit místo pobytu, nařídit vyklizení bytu a rozhodnout, kde bude zaměstnána.

            Tato komise, zřízená při KNV v Pardubicích, se tedy na svém jednání 23. listopadu 1949 rozhodla zařadit Pavla Theina do TNP v Pardubicích (tedy do pardubické pracovny) na dobu 24 měsíců, tedy bez ohledu na předchozí osvobozující rozsudek a navíc na dobu podstatně delší, než několik měsíců předtím požadoval prokurátor (obr. 3, 4). Navíc mu bylo nařízeno vyklizení bytu na Benešově náměstí čp. 222, určen pobyt mimo Pardubice (což bylo později změněno, ale jeho bytem se stal bývalý krám v Kostelní ulici, kde jednu stěnu obývací místnosti tvořila skleněná výloha zakrytá pouze závěsem) a odňato oprávnění k provozování advokátní praxe. Těžko si představit větší zvůli…

            Pavel Thein se však i v této situaci zachoval jako právník, který by za normálních okolností dokázal silou argumentů svoji nevinu, přestože si musel uvědomovat, že právo v té době už nahradila moc. Sepsal odvolání (musíme vzít v úvahu, že ho psal někde ve společné ubikaci ručně, bez použití psacího stroje; obr. 5) a 15. prosince 1949 jej podal na velitelství pracovny, odkud byla zaslána na ministerstvo vnitra. Nikdo by to nečekal, ale tatáž komise, která ho v listopadu poslala na dva roky do pardubické pracovny, se 31. prosince 1949 rozhodla ho ze zdravotních důvodů z TNP propustit. Formálně se tak stalo 1. února 1950, ale Pavel Thein v té době už v pracovně nebyl, protože 16. prosince 1949 byl předán do pardubické nemocnice, kde mu primář MUDr.  Jaroslav Snopek operoval žaludeční vřed. Tento známý pardubický lékař se nepochybně velmi angažoval ve prospěch Pavla Theina,      o čemž svědčí zachovaná lékařská zpráva.

            Propuštění však byla jenom kamufláž. Zákulisní mašinerie nepřestala pracovat a Pavel Thein byl už 11. února 1950 znovu zadržen, i když žádost o zatčení je datována až 17. února   a vlastní formální zatčení (od něhož se počítala soudní vazba) se uskutečnilo až 24. února. Tentokrát se jednalo o akci „Opera“, která byla namířena proti představitelům Národně socialistické strany. Zařazení komisí při KNV do TNP z listopadu 1949 bylo tedy nahrazeno začleněním do politického procesu s perspektivou mnohem vážnějších důsledků (stačí si uvědomit, že necelý půlrok předtím byly v procesu proti skupině Milady Horákové vyneseny  čtyři rozsudky smrti). Pavel Thein byl sice již od 30. let aktivním členem Národně socialistické strany a byl dokonce zvolen do celostátního výboru, po válce však byl jen řadovým členem. Přesto bylo proti němu vzneseno obvinění, které stojí zato ocitovat z trestního oznámení doslova: „v červenci 1948 se spolčil s Ladislavem Legnerem, pardubickým redaktorem Svobodného slova, kterého žádal o poskytnutí informace o činnosti nynější emigrace v zahraničí. Po vzájemné dohodě byl Legnerem informován o ilegální činnosti v kraji pardubickém a požádán o podávání zpráv z veřejného života s upozorněním, že tyto zprávy jsou prostřednictvím ilegální skupiny strany Národně sociální předávány do zahraničí“. Podle Legnerovy výpovědi se toto obvinění zakládalo na následujícím: „ ... někdy v červenci 1948 setkal jsem se náhodně s dr. Theinem na Stalinově třídě v Pardubicích            v blízkosti „Liebichova“ knihkupectví ... stěžoval jsem si mu na mé obtížné postavení               v zaměstnání ... Thein mě utěšoval, že je to opět jen přechodná doba, že to musím vydržet ...“. A tatáž příhoda v podání Pavla Theina podle zápisu o vyšetřování ze dne 24. února 1950: „V druhé polovici měsíce května, neb začátkem června 1948, šel jsem jednoho dne po Stalinově třídě v Pardubicích, kde jsem potkal bývalého redaktora Legnera, kterého jsem zastavil           a dotazoval jsem se jej, jak se má a co dělá. Legner mě potvrdil, že byl následkem únorových událostí postižen tím, že byl zbaven redaktorství a vyškrtnut ze Syndikátu novinářů a že jest t.č. bez zaměstnání a bez prostředků. Dělal na mne dojem velmi nešťastného člověka, a proto jsem jej utěšoval tím, že jsem mu řekl, že podle mého přesvědčení stávající revoluční údobí je přechodného rázu, že se poměry později uklidní a že jistě nalezně nějaké zaměstnání“. A jedna věta z obvinění nakonec: „Podle výsledku šetření je Pavel Thein považován za osobu ziskuchtivou, přechytralou a k státnímu zřízení značně nebezpečnou, neboť byl stoupencem Zenklova pravicového křídla“. Tyto jen nepatrně krácené citáty dosvědčují, o jak slabé obvinění se jednalo, a naopak jak křečovitá byla snaha z této banální situace vyrobit politickou kauzu.

            Soudní jednání se konalo 19. a 20. července 1950 u Státního soudu v Praze na Pankráci a Pavel Thein v něm byl uznán vinným, že se „v červenci 1948 v Pardubicích dozvěděl věrohodným způsobem, že se chystá nebo že byl spáchán zločin úkladů o republiku, avšak opomenul to neodkladně oznámit věrohodným způsobem úřadu“ ... „čímž spáchal zločin neoznámení trestních podniků“ (obr. 6). Za to byl odsouzen k 10 měsícům žaláře a úhradě soudních výloh. Žalář byl pak změněn na Tábor nucené práce v lomu u obce Mořina v Českém krasu (obr. 7).

            Protože se mu do doby trestu započítávala i vazba od oficiálního termínu zatčení, což bylo 24. února, měl být propuštěn 24. prosince 1950. Znovu však nastoupila mimosoudní svévole v podobě tzv. komise pro podmíněné propuštění při krajském soudu v Praze, která na svém zasedání 17. ledna 1951 rozhodla, že Pavel Thein „neprojevil známky nápravy“,             a zařadila ho do Tábora nucené práce ještě na dalších 15 měsíců, tedy do března 1952 (obr. 8, 9).

           Nepodařilo se dohledat, kdy byl Pavel Thein skutečně propuštěn na svobodu, zdá se však pravděpodobné, že skutečně až v březnu 1952. Poté vstoupilo v platnost rozhodnutí komise při KNV pro zařazování do TNP a musel nastoupit do Pozemních staveb Pardubice, stavební správy 2 se sídlem v Milheimově ulici, později ve Smilově ulici (v budově bývalé stavební firmy Hořeňovský), jako materiálový evident. Pokoušel jsem se dohledat nějaké doklady v archivu PS Pardubice, který je uložen v SOkA v Hradci Králové, například pracovní smlouvu, platební výměr nebo třeba jen doklad o zaplacení stravenek, všechno bylo ale v souladu s tehdejšími předpisy na konci padesátých let skartováno.

            Ani po propuštění z výkonu trestu však jeho perzekuce neskončila a byl dokonce fyzicky týrán při předvoláních na StB, o čemž podal svědectví František Hollmann na stránkách tohoto periodika (František Hollmann, Jak jsem poznal dr. Pavla Theina, Zprávy KPP, 15.1.2010). Konečným vysvobozením pro něj byl až odchod do invalidního důchodu někdy v polovině padesátých let.

            Tím se pro něj otevřela možnost si alespoň částečně vynahradit ztracená léta během nejproduktivnější části života. Zcela se ponořil do regionálního historického bádání a panuje všeobecná shoda, že v něm dosáhl profesionální úrovně. Protože se obával, že mu bude publikování zakázáno, objevovaly se výsledky jeho archivního studia zprvu jen jako krátké novinové články například v Záři. V archivu Východočeského muzea v Pardubicích jsou jich uloženy desítky, možná hodně přes sto. Kromě toho se ale v obsáhlejších pojednáních zabýval historií pardubické židovské komunity (německy psaný rukopis „Die Pardubitzer Juden. Erzählung“ je dnes uložen ve Vídni), pardubickým ochotnickým divadlem (mnohastránkový soupis všech osobností spjatých s ochotnickým divadlem v Pardubicích, včetně jejich komentovaných životopisů, je rovněž v rukopise uložen v pardubickém muzeu) nebo výkladovým slovníkem pomístných jmen Pardubic a okolí, který sestavil na žádost onomastické komise ČSAV. Nakonec se mu za tuto činnost dostalo i jistého uznání – v roce 1974 mu bylo uděleno čestné členství ve Svazu českých divadelních ochotníků a ke svým 75. narozeninám dostal Čestné uznání za zásluhy o město Pardubice, kterého si velmi vážil           a mám dojem, že jej bral i jako určitou satisfakci za všechna příkoří, která zde po válce musel prožít.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP číslo 1-2/2020