KOMEDIE NA VENKU

Jejich živnost kejklířská jest u nás zrušena. Bude trpěna jen, když vymrou dosavadní její vykonavatelé. /…../

            Jak se roznesla před lety po Pardubicích zvěst, že „komedie přijela“, běžely se děti podívat na vítanou společnost buď na Zelené předměstí, kde mívala svoji hubenou klisnu „U zlaté růže“ (hostinec Sochorův), nebo na náměstí, kde měla útulek „U bílého koně“, aneb na Bílé předměstí. Tam hostinec „U zlaté koule“ nebo Mezi mosty „U bílého lva“ poskytly jim pohostinství.

            Hejno kluků, mezi nimiž nechyběli ani pacholíci ještě s cumlem vzadu, obskakovalo komediantův vůz. Prohlíželo si velký buben a kozu, přivázané vzadu, a psíka ve škopíku pod vozem. Všetečkové pletli se panu řediteli a jeho pomocníkům pod nohama, když zaráželi koly pro sedadla a stavěli vysoké tyče pro natažení lana; zahnalo je jen opodál na chvíli nepříliš lichotivé sdělení, že jim bude uděleno několik pohlavků.

            Prkna na sedadla vypůjčovali si komedianti od nejbližších truhlářů, kladiva na zatloukání od kováře nebo zámečníka.

            Když bylo vše k provozování komedie připraveno, vyšel podvečer principál v trikotu, v kulaté vyšívané čepičce a s bubínkem, žena jeho s ním s velikým bubnem „uctivé pozvání činiti“ ve městě. Houf dětí ho provázel ze Zeleného předměstí až na Bílé a do Karlovy ulice.

            V neděli a ve svátek bývalo představení první ve dne po požehnání a druhé, delší, večer. Večer, jak se setmělo, počal komediantův kolovrátek odehrávati všecky své písničky, skočné    i loudavé. Když se sešlo obecenstvo z větší části, rozžehnuty petrolejové lampičky na tyčkách kolem „šauplacu“ (jeviště), na jehož jedné straně shromážděna byla celá komediantská družina se všemi potřebami. Pozorovali zkoumavě oblohu, zdali z ní nehrozí bouře, jež by je připravila o výdělek. Komediant, hrající pod širou oblohou, odkázán byl vždy na milost a nemilost slunce a větru.

            Pan principál s prošedivělou kozí bradkou i mladší štíhlý a hezký paňác (ital. bajazzo)       i ostatní členové byli oblečeni v přiléhavá tenká trika, bílá nebo růžová, v kratičké odulé spodky sametové, přepásané pásem. Na prsou, na límcích kolem krků i na spodkách leskly se jim podivné ozdoby ze zlatých a stříbrných šupin. Panu řediteli nebo některé dívce třpytila se obroučka v zkadeřených vlasech. Dívky byly oblečeny v kratičké sukně a vykrojené živůtky. Všichni byli obuti v bílé nebo černé střevíce.

            Když komedie začala, vyšla máma společnosti vybírati vstupné, „aintrit“ jak se tehdáž říkalo. V náměstí lidé, dívající se oknem, házeli jí peníze zabalené v papírku. Máma vybírala dvakrát, někdy po celé představení, poněvadž diváci přicházeli i odcházeli. Někteří uličníci platili jí, jak říkali, patama, utekli, což ovšem řádní rodičové nikdy svým dětem neschvalovali, neboť komedie byla živností a komediant někdy živil i několik krků.

            Také paňác po předvedení svých kousků chodil vybírati pro sebe „tringelt“ (zpropitné).

            Komedie začínala často balancováním na veliké dřevěné kouli, kterou kejklíř nohama poháněl kupředu a zpět, v prudkém běhu zastavil a udržuje na ní rovnováhu, posílal polibky na všechny strany. Jen na flašinetáře udělal dlouhý nos, aby „netroubil“ a v hraní neustával.

            Pak ukázali mladší členové společnosti, ba i malá pacholata, několik smělých kotrmelců, svědčících o mrštnosti a odvaze, mezi než nebo po nich udělal šašek velice nemotorný kotrmelec, za což ho pan ředitel, sledující výkony, k velikému veselí váženého obecenstva tak obratně kopl, až se zamotal, ovšem jen naoko.

            Pak ukázal svoji sílu sám pan principál, když nesl na sobě u boků dva hochy, na ramenou děvče a v zubech ještě nejmenšího caparta. Když zapálen bengálský oheň, principál celou malebnou skupinou otáčel napravo a nalevo. Strhl tak diváky k hlučnému potlesku.

            Aby si po těžkém atletickém výkonu odpočinul, zavolal pro nové číslo pořadu pomocníka: „Paňác! Šašek!“ a když se neozýval, zavolal znovu: „Musiglon!“ (znetvořené „pane šašku“). Tu teprve ozval se šašek: „Už jdu, už běžím!“ A když se s ním ředitel vadil, že dá na se dlouho volati, vymlouval se na Zeleném, že hledal pana ředitele: na náměstí, kde vylezl si do nejvyššího okna „U černého orla“ nebo u Oesterreichrů, aby si odpočinul, a že neví kudy dolů; na Bílém náměstí, kde vylezl si na kůlnu kováře Bělohubého, (jež tam již dávno není), vymlouval se, že musil pro kabát, který mu tam vši zatáhly. Samozřejmě, že po takové jalové výmluvě dostal od pana ředitele facku, ovšem komediantskou, po níž paňác na oko naříkal, jako po kejklířském kopanci naoko kulhal.

            K přání šaškově dal mu pan ředitel zvoláním „Musik!“ zahráti veselou písničku k tanci. Šašek ukázal některé nejlepší kousky svého umění. Nakřídoval si podešve a skákal krkolomně do dálky a výšky. Na prostřené pokrývce metal kozelce, pak všelijak se prohýbal, údy nepřirozeně protahoval a zkrucoval, jindy chodil po rukách, polykal meč nebo oheň, chodil s kordem nebo sklenicí naplněnou pivem, jež měl postaveny na čele. Jiný den balancoval na lahvích, provlékal se židlí, držel v rovnováze na spodních zubech židli nebo menší žebřík. S jiným druhem „střílel holuby“ a na konec, svinuv se s ním v klubko, odkulil se pro švandu obecenstva k východu.

            Někteří komedianti kromě uvedených výkonů tělesné ohebnosti a odvahy předváděli indiánský tanec, při němž podle taktu tleskali špalíčky, jež měli upevněny na rukou a nohou. Uspávali také dívku na magnetické tyči, nebo kejklířka tančila mezi vejci. Někdy baveno obecenstvo tím, že házeli, odráželi a chytali koule (mosazné a duté), točili obručí, v níž stála sklenice plná piva, zdvíhali centy rukama i zuby, běhali o závod v pytlích, tančili na „štelcích“ (chůdách) a prováděli jiné kejkle.

            Ale jako velký silácký výkon pana principála platilo vždy roztloukání kamenů pěstí, nebo štípání polen na jeho prsou, tak za nejodvážnější výcvik platila lehká, ladná, švihácká chůze po provaze nebo po drátě, kteráž byla známa a na odiv stavěna již ve starověku.

            V náměstí míval provazochodec (Blondin 1.května 1882) natažené lano z půdy domu Oesterreichrova na půdu domu Polákova, někdy z domu Cerekvických (Vranešičova) ke kolům uprostřed náměstí. Při balancování pomáhalo chodci dlouhé bidlo, jež při chůzi vyhazoval do výše a opět chytal. Chodil kupředu i zpět ve střevících, dobře vespod nakalafunovaných, nebo bez nich. Sedal občas do dřepu nebo poklekával.

            U dětí vzbuzoval nejvíce pozornost a smích provazochodec, který se cestou odstrojoval, házeje dolů kabát a vesty, jichž měl na sobě několik, jednu za druhou. Když pak ke konci produkce pojednou roztáhl nohy, spadl na lano a zůstal seděti jízdmo. Polekal tím nemálo diváky, ale sklidil hlučný potlesk, když potom po provazu mu hozeném spustil se hlavou dolů na zem.

            Nežli se členové společnosti připravili k novému vystoupení, aby se obecenstvo („vážené publikum“) nenudilo, dával ředitel šaškovi, nebo šašek řediteli hádanky. Například: Které zvíře se naučí také hláskovati? A když ředitel nemohl uhádnouti, řekl šašek: „Dáte se poddat?“ „Dám,“ řekl na to ředitel odhodlaně. Nato šašek: „Tak když to opravdu nevíte, vy, pane řediteli, tak vám to povím. Je to – osel, ano, osel, ten umí říkat iá, iá.“ A učiniv za ředitelovou hlavou rukama dlouhé uši, utekl od něho daleko, aby nedostal zpropitné po hlavě nebo přes záda.

            Ale ze všech kousků a výstupů, jež akrobati uměli a prováděli, líbívala se nejvíce veselá pantomima, němohra, při níž se lidé rozesmáli. Bývala posledním číslem programu. Předmětem jejím bývalo nějaké nedorozumění, podvod, jež zplodily hádku a konečně výprask k obveselení přítomných. Největší řev provozovala drobotina, když v posunkové hře musil krmiti muž, nejčastěji švec, dítě v kolébce za nepřítomnosti ženy. Dítětem byl paňác, který byl ukryt v kolébce a křičel: „Uvá, uvá.“ Pan mistr, aby mohl pracovati, pleskl mu vařečkou kus kaše do úst. Když „dítě“ křičelo zas a více, pleskal mu kaší tak štědře, že stříkala kolem. Paňác, nemoha to již vydržeti, vyskočil z kolébky k velikému zděšení mistrovu, a pelášil pryč. Tehdy komedie končívala za hlučného smíchu, ryku a jeku.

            Komedianti zdrželi se někdy na místě týden, někdy déle. Když odjeli, něco po nich vždycky mezi mládeží zůstalo: buď nějaký vtip nebo hádanka, nejčastěji napodobování lehčích kejklí. Na trávníku na Olšinkách nebo na louce pod reálkou, tenkrát ještě tuze mladou, a jinde metali hoši kotrmelce, stavěli vrbu, jezdili s trakařem, pumpovali a stříleli holuby, ovšem, že ne ty pravé, jako kdysi páni kavalíři zdejší na poli za Bubenčem. Mnohé, co bývávalo, co za vaší paměti, milé děti, jest a se odehrává bude snad, než zestárnete, nebo jistě za sto let, také „pohádkou“, jako toto mé vypravování.

Děkujeme za výběr této vzpomínky členu KPP v Praze, panu Hubertu KREJČÍMU.

Redakce ZKPP