Vítejte, návštěvníku. Můžete se přihlásit nebo si vytvořit účet.
Zveme Vás
09.08.2020 08:00

Cesta husitských hejtmanů

Bahno – Chlístovice – Sion – Polanka – Malešov. Délka trasy 10 km. Odjezd v 8:00 h vlakem ČD z hl.n., návrat v 16:02 hod. vlakem ČD. Vedoucí J. Skotnica. pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

16.08.2020 09:00

Žulová stezka

Skuteč – Žulová stezka – Vrbatův Kostelec – Podskala – Chrast u Chrudimi. Délka trasy 12 km. Odjezd v 9:03 h vlakem ČD z hl.n., návrat v 15:01 hod. (16:07 h.; 17:03 h.) vlakem ČD. Vedoucí L. Kvapilová. pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

23.08.2020 06:00

NS Údolím Šembery a kosteleckými lesy

Český Brod – Tuchoraz – NS Údolím Šembery – Kostelec n. Č. lesy. Délka trasy 13,5 km. Odjezd v 6:00 h vlakem ČD z hl.n., návrat v 16:02 hod. BUS+ČD. Vedoucí O. Svobodová. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

30.08.2020 08:20

Pivovar Třebovský mlýn

Česká Třebová – pod Skuhrovem – Dlouhá Třebová. Délka trasy 12 km. Odjezd v 8:23 h vlakem ČD z hl.n., návrat v 14:55 hod. (15:17 hod.) ČD. Vedoucí P. Kožený. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

13.09.2020 07:50

Údolím Doubravky

Bílek - NS Údolí Doubravky - Chotěboř. Délka trasy 11 km. Odjezd v 7:53 vlakem ČD z hl.n., návrat 16:07 vlakem ČD. Vedoucí: J. Skotnica. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.

typ akce: Turistické vycházky

Archiv aktualit

NÁHONY (strouhy) A PRŮPLAVY (kanály) NA PARDUBICKU

obrázek k článku před 100 lety aneb výprava do labyrintů vodních cest 1/Co je náhon, průplav a průliv Náhon (strouha, též strúha či struha) je lidskou cestou vytvořena vodní cesta, většinou začínající nad jezem nebo nad vtokem rybníka či jiné vodní nádrže a tam také regulována stavidlem. Náhony („honit vodu“) se používaly pro přívod vody na mlýnské kolo, které bylo silou vody roztáčeno a jednoduchým převodem otáčelo mlýnskými kameny („mlýnicemi“), které drtily obilí na mouku. Náhony se dříve hojně používaly na hamrech či menších továrnách, zejména v horských a podhorských oblastech. Později sloužily k výrobě el. proudu v malých vodních elektrárnách. Existovaly vodní mlýny na vrchní vodu, kde náhon pokračoval jako vantroky, aby bylo možno dosáhnout maximálního spádu na kole. Některé náhony využívalo více mlýnů v řadě, jako např. v případě Opatovického kanálu (mlýn Hrkačka apod.). O náhony i splav, který přiváděl vodu do náhonu, se starali mlynáři. Existují i splavy s tzv. otevřeným náhonem (Náhon byla i historická osada na Královéhradecku, ve Vsetíně mají restauraci Náhon apod.). Průplav (stavební kanál) uměle vytvořena vodní cesta spojující vodní toky (ale i jeden tok, jako už zmiňovaný Opatovický kanál, Opatovice n. L. – Semín na Přeloučsku), dále řeku s mořem nebo dvě jezera či dvě moře a dva oceány. Příkladem tzv. mořského průplavu je např. Korintský (v oblasti tzv. Istmu), který spojuje Peloponés s pevninským Řeckem (I. pokusy za císaře Nerona). Příkladem říčního průplavu je např. Baťův kanál (Otrokovice – Rohatec). Velmi často se pletou pojmy průplav a průliv. Průliv vytvořila matka příroda, jako např. Gibraltarský průliv, průliv Bospor a Dardanely či Skagerrak atd.

Náhony a průplavy na Pardubicku

Náhony a kanály měly pro Pardubice a okolí vždy zvláštní důležitost už za časů Pánů z Pernštejna (1491 Vilém z Pernštejna – 1560 Jaroslav z Pernštejna). V roce 1560 koupil zadlužené pardubické panství pro svého syna Maxmiliána (budoucího českého krále Maxmiliána II., otce známého Rudolfa II.) Ferdinand I. Habsburský. Rokem 1560 skončilo pro Pardubice jedno z nejvýznamnějších období. Některé náhony, vodní cesty a zejména rybníky[i] přestaly být důležité. Přežily sice 30. letou válku, ale „konečnou stanici“ pro ně znamenaly reformy Marie Terezie (1740 – 1780) a především reformy jejího prvorozeného syna Josefa II. (1780 – 1790). V reformách se snažil krátkodobě pokračovat i bratr Josefa II. Leopold II. (1790 – 1792). Za vlády Františka II. (Františka I.) nebylo reformám ani českým zemím přáno.[ii]

Náhony a stoky za Pánů z Pernštejna nejen že napájely („nadýmaly“) četné rybníky, ale popoháněly i řadu mlýnů. Pernštejnové vybudovali i soustavu hrází, která bránila častým potopám. Jak píše F. K. Rosůlek, tenkrát za Pernštejnů bylo Labe na Pardubicku malým Nilem.[iii]

„Pernštejnové vidouce každoroční záplavy na ohromném panství svém, vidouce, že na něm právě spousta vody z okolního horstva do rovnováhy teprv se uvádí, loupíc jako mnohoramenná hydra tisíce krychlových sáhů nejúrodnější půdy, hleděli ji aspoň na čas zachytit a donutit k tomu, aby za mírnějšího toku nebo v klidu velikou část úrodných látek v horách urvaných v zdejší krajině opět usadila, a tak aby z bezedného jícnu urvána ji byla kořist bohatá dříve, než by donesla ji krajům cizím.“[iv]

Za účelem zavlažování dal Vilém z Pernštejna mezi Opatovicemi a Semínem postavit do labského toku nákladný jez a v severní části panství od východu k západu dlouhý náhon (Opatovický kanál). Za Vilémovy vlády napájel Opatovický kanál 32 mlýnů. Kanál se začal stavět v r. 1513, byl tehdy 15,7 km dlouhý („čtyři hodiny cesty dlouhý“) a měl 12 m v průměru. Společně se stokou Haldou představoval vrchol tehdejšího „vodního inženýrství.“ Kanál hnal vodu z Opatovic přes Čeperku (Šeberku) k Podůlšanům, Novým Žďánicím, Bohdanči, Neratovu, Přelovicím, Výrovu, před Semínem tekl dřevěným korytem přes Muldu a pod ní „v hrdle“ vyústil do Labe. Spád kanálu byl 1,3 m.

Opatovický kanál sloužil rovněž k přeměně písčin na výnosné rybníky (byly zřízeny vysoké rybniční hráze). Tyto rybníky měly v oněch dobách rozměry 14.000 měřic.[v] Kanál napájel ty největší a nejznámější rybníky: Velké a Malé Čeperky (Šeberku), Oplatila, Rozkoše, Bohdanče, Skříně, Rozhrny, Jezera, Semtína, Břehu, Semína, Žernova, Soprče a mnohých jiných menších. Některé rybníky, jako Čeperka, byly již v době, kdy Vilém z Pernštejna kupoval pardubické panství a okolí, dílem opatovických benediktýnů.[vi]

Největší mlýny při jmenovaném kanálu stály v Opatovicích (Josefa a Františka Morávka), Ždánicích (Prokešův), v Bohdanči z r. 1563 (Pilařův a Rindlův), kde kanál napájel rovněž panské haltýře (sádka), na Výrově (Macháčkův) a v Semíně (c. k. dvorního velkostatku Kladruby).

V letech 1783 – 1787 byl zrušen starý jez u Opatovic. Ještě před 100 lety byly zdi („prsa“) starého jezu, který stával níž, než je nynější a blíž k obci Opatovické, znatelné. Nový jez, který byl stavěn úředníky vodních staveb, vzala voda. Stavitelem dnešního byl mlynář Sokol. Náklad tohoto jezu činil 129. 575 zl. 21 kr. konv. mince.[vii]

Podél kanálu vedla od jeho počátku až do Opatovic vozová cesta, po které jezdívaly formanské povozy, které se převážely nad splavem z levého břehu labského na pravý. Po zřízení labského mostu u Opatovic byla postavena na místě vozové cesty (plné „kočičích hlav“) okresní silnice,     o málo vyšší, než byla vodní hladina v náhoně. Silnice byla vydlážděna v délce téměř 700 m (aby netrpěla častými záplavami). Na místě, kde se říkalo „ve Strži“ byly břehy tak nízké, že se voda vylévala z náhonu i za nepatrného stoupání přes silnici tak, že cesta pod vodou zmizela.

U Opatovic byla přes náhon první lávka, hned naproti novému mlýnu. Za přechod tu sloužila       i lávka u stavidla, kterým se reguloval přítok vody k mlýnu. Severně od této lávky vycházel z náhonu vedlejší náhon na starý Morávkův mlýn, odtud tekla voda do Labe. Nedaleko od tohoto vedlejšího náhonu byly pod silnicí dvě velké cementové trubky, kterými se voda odváděla do Labe z polí a luk od Bačinovy továrny na umělá hnojiva (a ještě dál do vzdálenějších Kuklen       a Stěžer u Hradce Králové).

Živanský náhon, další z výčtu zde popisovaných, bylo možné přebrodit. Náhon hnal vodu na mlýn pana Hlásného v Živanicích. Vycházel u Neratova z Opatovického kanálu a naproti Opočínku (poblíž Lán na Důlku) se vléval do Labe.

Dalším známým kanálem byl Dvakačovický (Zmínka), který stál na „pirátské řece“ Chrudimce   a byl postaven v r. 1567. Byl postaven, aby napájel rybníky u Veské. Napouštěl i rybníky Mnětický a Nemošický. Byl dlouhý 55 km, přibližně 1,3 m hluboký a 2 – 4 m široký. Na počátku 16. stol. stávala v Dvakačovicích nad stavidly hráz (smlouva mezi Vilémem z Pernštejna a Mikulášem z Mezilesic).[viii]

Podčápelský kanál (Halda) byl vybudován značným nákladem, počínající u vsi Podčápel. Kanál kopíroval souběžně levý břeh Labe ve výšce 8 m nad hladinou řeky. V místech, kde se říkalo     „v Úzkém“ (pod Hůrkami) byla Halda od Labe vzdálena pouhé 4 m!

„Na Úzkém, v němž rozeznávají níže Velké Úzké (Velkej Ouzkej) a výše Malé Úzké (Malej Ouzkej) vidíme nejlépe důmysl našich předků, důmysl stavitelů a českých rybnikářů, plyne tu Halda na samém břehu Labe, jenž koly, trámci a kamením jest upevněn a po němž tu jen úzká pěšinka, po obou stranách křovím pobřežním téměř zakrytá, dopřává pouze jednomu chodci volného průchodu.“[ix]

Břehy Haldy jsou osázeny stromy. U Židova jsou to např. olše, dále lípy a habry. Některé stromy naklánějí své koruny až do středu kanálu a dotýkají se jeho hladiny. Na březích rostou např. kakost, vrbice, kostival a ostružník. Pod Židovem se vlévá („vchází“) Halda do Pardubic. Zde stojí mlýn s pilou (majitelem byl Václav Jandík, zde později vyrostla i známá pekárna a ještě později perníkárna Panis).[x]

Mlýn i tato část Pardubic se nazývá (slove) Na Haldě. Od mlýna teče Halda, místy vyzděná, 6 m širokým korytem kolem Vrtálny mezi mosty na Bílé náměstí. Na Vrtálně pod barvírnou Františka Červenky byl postaven po pravé straně Haldy jez. Přes něj odtéká přebytečná voda severním směrem do Labe.[xi]

„Od barvírny kolem koželužny teče pak přímo v pravý bok Chrudimce, jen za větší vody pustí     i ještě žilou přirozeným odpadem, tzv. Požeračkou, která vodu její dá Chrudimce pod Plodrem, aby ji odvedla v ústí Labi.“[xii]

„Pocházejíc před mlýnem Jaňurovským Chrudimkou a pod týmž opět z ní vystupuje, teče kolem domů Bílého předměstí a na někdejší hranici městské pod Starou besedou, kde překlenutá pro hradební zeď nízkými pevnými oblouky vstupuje „vedle šatlavy“ do tmavých sklepení pod ulicí Pernštýnskou (u čp. 20) a Císařský mlýnem (Odkolkovým), pod nímž ukáže se na krátko, aby skryla se zase pod masnými krámy a u děkanského kostela, k jehož sakristii vede přes ní od děkanství úzká dřevěná chodba a k hl. portálu po širokém oblouku kamenné schody.“[xiii]

U železné lávky pod kostelem sv. Bartoloměje[xiv] teče zesílena přítokem z Chrudimky městským hradebním příkopem dále pod zámeckou hrází na Zábradlí, kde pod Bubenčem přetíná ji dřevěný most a jez, zadržující vodu na mlýn a pilu na Valše (kdysi Pernerův, nyní Raichův). Část vody, tzv. „jalové rámě“ teče lukami „pod Čapkovýma“ výše, část od mlýna níže a po svém spojení asi po padesáti krocích vyústí pod Špicí pod jezdeckými kasárnami do Labe. Zcela jednoznačně náležela Halda mezi nejdůležitější vodní cesty na Pardubicku nejen ve starších dobách, ale i před 100 lety.  

Pro Pardubicko měl mít obrovský význam průplav Pardubicko – Přerovský (též zvaný Českomoravský), navržený původně na délku 188,3 km, spojující Dunajsko – Oderský průplav se středním Labem. Stavba byla dle zákona povolena dne 11. června 1901 v době od r. 1903 – 1923 nákladem 129 200 000 korun. R. 1904 se mělo současně začít se stavbou dalších vodních cest jak v Čechách, tak na Moravě, ve Slezsku, Haliči a Rakousích. Začátek stavby nebyl dodržen k nemalé škodě celého českého Polabí, jakož i markrabství Moravského. Začátek stavby byl posunut na r. 1913. Jenomže, jak je známo, v létě 1914 začal rakousko – srbský konflikt, přesně měsíc od atentátu v Sarajevu na následníka rakouského trůnu (synovce císaře Františka Josefa I.), při kterém byla zavražděna i jeho manželka Žofie Chotková.[xv] Začala Velká válka!

Na základě podrobného geologického průzkumu krajiny byly vytvořeny dvě mapy s měřítky      1: 75. 000 a 1: 25. 000, které byly předloženy dvornímu radovi Oelweinovi na tzv. německo – rakousko – uherském plavebním sjezdu r. 1898. Zde byl přednesen návrh na spojení středního toku Labe s průplavem Dunajsko[xvi] – Oderským, který podrobně prostudoval prof. ing. Antonín Smrček. Nejtěžší stavební oříšek by představovalo proražení téměř 3500 m dlouhé tunelu skrze horský hřbet východně od České Třebové (poblíž vesnice s příznačným názvem Rybník). Dále by bylo zapotřebí postavit mnoho plavebních komor o poměrně značném spádu (průměrně 10 m). Prof. Smrček spočítal, že jen mezi Pardubicemi a Přerovem by bylo zapotřebí takových plavebních komor 32.[xvii] 

Při „čilé plavbě“ měly být na Pardubicko – Přerovském průplavu použity též tzv. lodní vlaky     (o průměrném výtlaku 350 tun).

Podle dvorního rady Oelweina směrem od České Třebové bylo možné „sestoupiti“ k Pardubicím k Labi řekou Loučnou (též přes Potštýn, Kostelec n. Orlicí a Týniště ke Hradci Králové). Prof. Smrček dával přednost spojení kratšímu a přímějšímu na Pardubice, protože by mezinárodní vodní cestě byla trasa směrem na Hradec Králové, řečeno podle jeho slov „na závadu.“ Prof. Smrček uvažoval o použití též Tiché Orlice až k Chocni a dále pak údolí Loučné, která by byla podobně jako Orlice a Labe zlepšena řadou údolních přehrad v jejím horním toku.

Sestup vodní cesty k Moravě by byl veden údolím Třebůvky (Moravská Třebová – Loštice).  U Loštic by se vodní cesta napojovala na průplav Dunajsko – Oderský (i Viselský), takže by labské lodi mohly plout až k Dněstru a odtud do Černého moře.[xviii]

Zajímavostí je, že podle prof. A. Smrčka se z Pardubic měl stát velký („ochranný“) obchodní přístav, na který by navazovala státní dráha. Vodní cesta by byla přínosem i pro okolní místa, jako např. Dašice, Moravany či Platěnice směrem na Uhersko, dále Opočno a Zámrsk poblíž Chocně u Dobříkova.



[i] Cílek, Václav – Sokol, Jan – Sůvová Zdeňka: Evropa, náš domov, Albatros, 2018, s. 112 – 113 (kap. Rybnikářství a chov ryb). V této kapitole je mj. popsána i historie vzniku rybníků v Evropě. První doklady o chovu ryb jsou z 1. stol. př. n. l. u starých Římanů (tzv. piscis). Chov kapra zřejmě Římané převzali od podunajských rybářů.  K prostudování: Příběh českého kapra, Rybářské sdružení České republiky, České Budějovice, b. r.

[ii] Za Ferdinanda I. Habsbuského, manžela Anny Jagellonské (sestry Ludvíka Jagellonského), byl hlavním fišmistrem na pardubickém paství Matouš Křižanovský. Hlavní odběratelé ryb (kaprů) z Pardubic, respektive z Bohdanče, byli z Prahy, Hradce Králové a Kolína. K přepravě ryb se používala Labská vodní cesta. Kapry a štiky přepravovali         v „košatkách“ až do překladiště v Čelákovicích u Prahy.

[iii] F. K. Rosůlek: Pardubicko – Holicko – Přeloučsko (Dějinný a místopisný obraz, díl I., přírodní poměry, 1903 – 1904, s. 103 (kap. Náhony a průplavy).

[iv] Tamtéž, s. 103.

[v] Tamtéž.

[vi] Tamtéž.

[vii] Tamtéž. K prostudování: 500 let Opatovického kanálu (Vítejte v kraji rákosí a vod, vítejte na Bohdanečsku), Regionální svazek obcí Bohdanečsko, 2014.

[viii] Tamtéž, s. 104. K prostudování: Kotyk, Jiří: Pernštejnové na Pardubicku a kostel sv. Bartoloměje, AB – Zet Pardubicka, sešit č. 61, Klub přátel Pardubicka, 2012 (vydáno v rámci tzv. Pernštejnského roku).

[ix] F. K. Rosůlek: Pardubicko…, s. 104.

[x] Autor firmu Panis (její firemní značku) popsal v jednom ze ZKPP. Zmiňuje se o ní též ve své knize Historie          a současnost podnikání na Pardubicku, Městské knihy s. r. o., Žehušice, 2007, s. 110 – 111 (Panis – továrna na perník).

[xi] Autor psal o historii barvírny Františka Červenky ve ZKPP.

[xii] F. K. Rosůlek: Pardubicko…s. 104.

[xiii] Tamtéž.

[xiv] Jméno (název) našeho nejznámějšího pardubického kostela je aramejského původu. Je složeninou výrazu „bar Talmai“, překládaného jako „syn Talmajův.“ Někdy bývá rovněž vykládán jako „oráč“ nebo „bojovný syn.“ U nás je z něho odvozeno několik příjmení jako Bárta, Bartoš, Bartoň, Bártlík, Bartůněk či Bartoníček. Svatý Bartoloměj patřil mezi původních 12 Ježíšových apoštolů. Narodil se v Káni Galilejské a původně se jmenoval Nathanael. Za propagování křesťanské víry špatně skončil, velekněz Astyaga dal Bartoloměje odsoudit k smrti stažením kůže za živa. Navíc mu byla uťata hlava. Právě proto, že byl stažen z kůže, můžeme ho na Staroměstském orloji vidět s velkým koželužským nožem. Jeho ostatky byly uloženy na ostrově v Tibeře v Římě. Lebka je však uschována od r. 1238 v dómu Frankfurtu n. Mohanem. Sv. Bartoloměj souvisí i s tzv. „Bartolomějskou nocí“, kdy bylo r. 1572 v noci tohoto dne v Paříži na příkaz královny matky Kateřiny Medicejské povražděno na 3 000 hugenotů! Podrobněji: Bauer, Jan: Velká kniha o jménech, Regia, 2003, s. 129 – 130.

[xv] Hraběnka Žofie Chotková z Chotkova a Vojína, vévodkyně z Hohenbergu, pocházela ze starobylého českého rodu. Mluvila však německy. Díky společensky nerovnému sňatku s Františkem Ferdinandem d´Este bylo toto manželství prohlášeno za morganatické. Budoucí děti, vzešlé z tohoto manželství se automaticky vzdaly práva na královský trůn. Císař František Josef I. tomuto manželství nepřál. Ještě před manželstvím (r. 1900) stačil F. F. d´Este málem zemřít na souchotě a absolvovat parníkem cestu kolem světa.

[xvi]Evropská řeka Dunaj (z původního Danube) je druhá nejdelší řeka Evropy po ruské Volze. Dunaj (též se za starých Římanů používal název Istros) pramení v Německu (Černý les) a vlévá se do Černého moře pomocí říční delty         u rumunského města Galati. Dunaj, podobně jako Labe, sehrál historickou úlohu při tzv. markomanských válkách, kdy se setkaly kultury antického světa se světem barbarským. Dunaj představoval jednu z dočasných přírodních hranic mezi germánskými Markomany, Kvády a Římany. Podél řeky byly vybudovány strážné tábory tzv. castella.

[xvii] F. K. Rosůlek: Pardubicko…s. 105 (na s. 108 – 109 je podrobná mapa, kterou pro Rosůlkovu monografii narýsoval prof. ing. Ant. Smrček – mapa průplavu Pardubicko – Přerovského).

[xviii] Černé moře se původně jmenovalo „Moře nehostinné.“ Tak ho nazvali Řekové, kteří moc dobře věděli, že opak je pravdou. Jejich nesprávný geografický název měl ostatní národy údajně „odradit“ od osídlování pobřeží tohoto moře, zejména pak při tzv. Velké řecké kolonizaci, která začala počátkem 8. stol. př. n l. a znamenala expanzi Řeků směrem na severovýchod. Později byl název moře pozměněn na „Moře pohostinné.“ Moře bylo bohaté nejen na ryby, ale zejména severní část pobřeží (společně s Azovským mořem, pojmenovaným podle přístavu Azov               a Kerčským průlivem, kterým vede jedna z hranic mezi Evropou a Asií) patřila k velmi úrodným. Černozem dala zřejmě i název Černému moři. Geografickou (i geologickou) zajímavostí je, že Černé moře patří společně se Středozemním a Baltským k tzv. „uzavřeným evropským“ mořím. Podrobněji: King, Charles: Historie Černého moře, BB/art, 2007.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP 5-6/2020


O nás
Klub přátel Pardubicka
Buďme patrioty Pardubicka!

Předchůdcem dnešního Klubu přátel Pardubicka byl Klub přátel Velkých Pardubic, který působil v letech 1945-1948. Jeho předsedou byl Jaroslav Krupař. V šedesátých letech byla myšlenka existence spolku sdružujícího místní patrioty opět oživena a tak v roce 1965 vznikl tehdy při KD Dukla Klubu přátel Pardubic. Ještě v témže roce vyšlo první číslo časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubic, který vychází bez přestávky po celých až dodnes.

Newsletter

Přihlášení k odběru novinek emailem