VÝPOVĚĎ JARMILY KOŠŤÁLOVÉ, vdovy po Arnoštu Košťálovi

Ptala jsem se nočního vrátného, kde manžel je, a on mi sdělil, že odešel s gestapáky. Šla jsem ihned za Mirkem, abych ho na to upozornila. Byl okamžitě vzhůru (spával při světle) a instiktivně sáhl po zbrani, kterou měl na dosah. Ujistil mě, že zůstane vzhůru, dokud se manžel nevrátí, a řekl: „Mě nedostanou, vidíte (při tom zdvihl zbraň); kdyby k něčemu došlo, tak se odsud dostanu a v nejhorším mám u sebe stále tohle“ a ukázal mi jed. Manžel přišel až k šesté hodině a byl velice skleslý.  3/  Brzy potom nás Mirek opustil a já měla říci, kdyby se mě někdo ptal, že rozbil celý štus talířů a proto byl propuštěn. 4/ Skutečně to bylo na oko před personálem demonstrováno. Kam tehdy Mirek odešel, jsem tehdy nevěděla, jen tolik vím, že manžel i potom byl ve stálém spojení s ilegální skupinou. Po propuštění Mirka byl sice několikrát vyslýchán na gestapu, poněvadž prý zaměstnával podezřelou osobu, ale od výslechů se vždy vrátil, poněvadž se mu podařilo podezření vyvrátit. V tu dobu byla v Pardubicích výstava akad. malíře Ropka (bratra soudce Ropka, který byl před krátkou dobou popraven). Šla jsem se na ni podívat a když jsem stála před jedním obrazem, přistoupila ke mně nějaká paní a mluvíc před sebe, řekla polohlasem, že je učitelka Malá, že u ní bydlel Mirek a že u ní má ještě nějaké věci; projevila obavu, že si pro ni přijde gestapo, ale živou, že ji nedostanou, poněvadž má od Mirka jed. Pak odešla a více jsem ji neviděla.  5/  Nedlouho po odchodu Valčíka, byla tehdy obleva (čvachtanice), šli jsme s manželem z procházky a tu mě manžel pohledem upozornil na kulhajícího muže, který se ploužil podél domů, a šeptem mě řekl: „Toho člověka si dobře zapamatuj, může to být jednou dobré!“  6/

Další vzpomínka se váže k dubnu. Manžel mě oznámil, že moje narozeniny oslavíme tentokráte v Bohdanči na sádkách u Hrabů. Neodporovala jsem, poněvadž jsme pochopila, že to je asi nutné.  7/  Jeli jsme s ředitelem Jánským a jeho paní a v Bohdanči jsme šli s panem Hrabou na procházku kolem rybníka. Muži uviděli na druhé straně rybníka postavu muže, zaváhali, něco si řekli a hned jsme se vrátili k Hrabům.  8/  Jednalo se tehdy o prozatímní přemístění vysílačky a oni hledali vhodné místo pro ni. Abychom rozptýlili event. podezření, proč jsme tehdy byli v Bohdanči, jezdila jsem s pí. Jánskou na kole k rybníkům střílet žáby. Do této záležitosti byl zasvěcen i dr. Hroch. Další vzpomínka: jednou byl manžel asi 3 dny pryč, pak se vrátil umazaný a unavený. Na mou otázku, kde byl, odpověděl: „V lomu mezi kameníky; ani si neodvedeš představit, jak ti chlapi dovedou tu kostku přesně odklepnout.“ Více mi o tom neřekl.  9/ Po atentátu na Heydricha a zvláště po Lidicích a stálých popravách žili všichni ve stálém rozčilení a napětí. V té době přijel k nám na návštěvu dr. František Šmakal z Prahy.  10/  Manželovi se ohlásil jako dobrý známý mé sestry M. Žďárské. Pak přijel se svou ženou do Pardubic ještě dvakrát, že prý mají v Pardubicích známé, které navštěvují. Bylo to v době, kdy se parašutisté ukrývali v kryptě kostela v Reslově ulici. Pochopila jsem, že jde o dodávku potravin pro ně, poněvadž mě pí. Iva Šmakalová požádala, abych manželovi vyřídila, že by bylo dobré, kdyby tentokráte dovezla hlavně hrách a čočku. Kufry s potravinami dopravoval na nádraží vždy sám manžel. Jednou jsem přišla na nádraží naproti dětem a viděla jsem, jak předával kufr nějakému důstojníkovi.  11/  Dělal, že mě nevidí a doma mě nařídil: „tys nic neviděla, rozumíš!“.

V druhé polovině června se vyšetřování začalo soustřeďovat na Pardubice; 21.června byl zatčen ředitel Jánský. Jeden večer z těchto posledních dnů přišla ke mně u pokladny podniku Ája Žváčková a rozčileně mě polohlasem vykládala o své činnosti; já ji tehdy poslouchala jen na půl ucha, poněvadž jsem měla svých starostí plnou hlavu. Poslední den, t. j. 22.června dopoledne, než šel manžel do podniku, radil mně, co a jak zařídit, a jak si představuje další vzdělání dětí apod. Mimo jiné řekl: „Naše bojiště je popraviště, nemáme jinou možnost.“ Uvědomila jsem si, že je to rozloučení. Po poledni přišli gestapáci na oběd. Manžel přišel do kuchyně objednat jim jídlo a při té příležitosti mně řekl: „Dnes ani nevěřím, že mají vlastní nos mezi očima. Mámo, až se budou ptát, kde jsem, tak že jsem jel do Chrudimě objednat do „Legumy“ zeleninu“. Brzo na to přišel za mnou vrchní s tím, že se gestapáci ptají po panu šéfovi! Řekla jsem mu, že jel do Chrudimě pro zeleninu a když jim to vyřídil, přišel znovu se vzkazem, kdy se prý vrátí. Odpověděla jsem, že nevím, a šla jsme do bytu. Ve vrátnici stál jeden gestapák a znovu se mě ptal, kdy se manžel vrátí. Odpověděla jsem, že asi před pátou hodinou. Jak jsem se potom dozvěděla od vrátného Dvořáka, telefonoval manžel odkudsi asi 2x a ptal se, zda tam ještě gestapáci jsou. Při druhém dotazu byl vrátný nucen na příkaz gestapáka říci do telefonu manželovi, jestli se do 19.hodiny nevrátí, že bude celá jeho rodina postřílena. Když jsem se po 19.hodině vracela do bytu ze zahrady, řekl mně vrátný, že p. šéf se 5 minut před 19.hodinou vrátil, napil se ve výčepu vody, nepřál si, aby mě zavolal a odjel na kole na gestapo. Už se nevrátil a tím nás zachránil. 23.června (v 7 hod. ráno) přišel k nám jeden gestapák a vyřizoval, že s manželem je vše v pořádku, že si jen přeje cigarety. Dala jsem mu je a on mně řekl: „Vy být nachystaná, přijdou pro vás, ale žádný strach, zase vás pustěj“. Čekala jsem až do 9.hodiny večerní. Pak se dostavili s Clagesem v čele. 12/  Ten se zeptal, kde máme byt. Zavedla jsem je tam a Clages mě řekl: „In Viertel Stunde, dass Sie heraus sind!“ Bylo mě na omdlení. Gestapák Prause mě vzal za loket a řekl: „Pojďte, kde máte kufr?“. Vzal z přístěnku 2 menší kufry, dal do každého dvoje prádlo a jedny šaty. „To si můžete vzít“, řekl. Pak jsem Lehnemu odevzdala všechny klíče a zeptala jsem se, co bude s manželovou matkou. Teprve teď si ji uvědomili a řekli, že pro ni platí totéž. Děti jsem poslala k příbuzným a potom s malou Anuškou v náručí a s tchýní jsem tam odešla také. Další den jsem pak s dětmi odešla ke své matce Marii Udržalové do Dolní Rovně. Manželova matka si zoufala a pokusila se o sebevraždu utopením v Chrudimce. Byla včas objevena, ale po několika dnech zemřela v nemocnici. 13/

*

Mimo tuto přímou odbojovou činnost se manžel podílel na sabotážích. Spolu s ředitelem Jánským zmařili dodávku kaprů ze dvou rybníků u Sezemic, která měla být dodána do Německa k Velikonocům. – Manžel přijal na „Veselku“ záměrně do klubovny č.24 v I. poschodí sekretariát fašistické organizace, jejímž předsedou byl soudce Vážný; několikrát pak rozbil skleněné dveře do této místnosti.

Poznámky:

1/    Arnošt, nyní prokurista knihkupecké fy. V Torontu (Kanada).

       Marie, nyní provdaná Keltonová, manželkou zvěrolékaře v Torontu (Kanada).

       Anna, nyní v Olomouci, manželka chemika (výzkum)  (v roce 1942: Arnošt 12 roků, Marie

       10 roků, Anna 1 rok).

2/   Valčíkovi říkali „Mirek“ proto, že v baru nastoupil míst dosavadního barmana Mirka

       Kubíka.

3/    Košťál měl v té době povoleno jezdit vlastním autem (Ford).

4/    Bylo podezření, že na Valčíka upozornil vrchní z „Veselky“ Kubík, byl prý původem

       Němec (nebyl to barman). Košťál rozbil servis tajně sám.

5/    Ptala se Košťála zda neví, kde Valčík je, že u ní dlouho nebyl.

6/    Košťálová se domnívá, že to byl Pecháček z pražs. sokols. odboje (měl falešný plnovous).

7/    bylo to 10.VI.

8/    Košťálová se domnívá, že to byl muž, který si přišel pro cigarety pro Košťála po jeho

       zatčení.

9/    Bylo to v době po atentátu.

10/  Byl tehdy ředitelem Červeného kříže.

11/  Košťálová se domnívá, že to byl V. Krupka.

12/  Byli to: Clages, Lehne, Prause, Linsel a Schultze.

13/  Objevil ji náhodou kapelník orchestru z „Veselky“ Frant. Tegmajer. V nemocnici ji léčil

       primář Snopek.

Poznámka:

Arnošt Košťál mladší zemřel 9.1.2010 v Torontu (Kanada). Zpráva o jeho úmrtí byla uvedena ve Zprávách KPP č. 5-6/2010.

                                                                                                                      Redakce ZKPP