FRANTIŠEK ŤOPEK A JOSEF JÄGERMANN před soudem v letech 1968-69

Je typické, že se kauza rozjela roku 1968 v nadějné atmosféře obrodného procesu v KSČ, t. zv. Pražského jara, projektu s pracovním názvem „socialismus s lidskou tváří“ (A. Dubček). Je též signifikantní, že skončila v dubnu 1969, v době zvolení G. Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ, kdy nastala šedá éra „socialismu s husí kůží“. Ale po pořádku…

            14 žalobců zastoupených zmocněncem JUDr. Antonínem Tichým z Teplic (1907-1988) podalo 14.6.1968 Okresnímu soudu v Pardubicích žalobu na výše uvedené 3 subjekty. Byli to jmenovitě:  3/

1/   Ing. Čestmír ŠIKOLA, Malá Skála 95, o. Jablonec, CLAY

2/   Jan VAVRDA, Praha – Strašnice, U laboratoře 22, SPELTER

3/   Jaroslav KLEMEŠ, Brná 143, o. Ústí nad Orlicí, PLATINUM – PEWTER

4/   Josef OTISK, Marbartova 144, WOLFRAM

5/   Jan ZEMEK, Brno, Dřevařská 23, SILVER B

6/   Vladimír ŠKÁCHA, Brno, Jos. Uhra, SILVER B

7/   Josef MACHOVSKÝ, Břeclav – Podivín 623, POTASH

8/   Otmar RIEDL, Holešov, BENJAMIN

9/   Ladislav ŘEZNÍČEK, Kunčice 813, o. Frýdek - Místek, WOLFRAM

10/ František ŠIROKÝ, Jihlava, Jiřího z Poděbrad 15, CALCIUM

11/ Rudolf KRZÁK, Poděbrady, Na skopici. SILICA

12/ Stanislav SRAZIL starší, Horní Ředice, o. Pardubice (syn ANTIMONY)

13/ Alžběta JASÍNKOVÁ, Přerov, Masarykova čtvrť (syn ANTIMONY)

14/ Anne SCHEIN-KÖNIGOVÁ, Vejprnice, o. Plzeň

            Skupina – jak již bylo řečeno výše – se nechala zastupovat JUDr. Antonínem Tichým jako obecným zmocněncem. A. Tichý býval členem PVVZ (petičního výboru Věrni zůstaneme) a učitelem pozdějšího hrdiny SSSR O. Jaroše, v letech 1940-45 pobýval v Londýně. Mezi žalobci byli – jak je zřetelné – rodinní příslušníci parašutistů (např. matky L.Jasinka a J. Žižky a otec S. Srazila).

            Jak říkal text obžaloby „cítí se dotčeni ve svých občanských právech tím, že žalovaní napadli čest jejich nejbližších. F. Ťopek… „líčí parašutisty ze Západu jako padákové agenty       a nástroj západních imperialistů. Na mnoha místech je označuje za osoby vadných charakterových vlastností, vypočítavce a nepřátele lidu. J. Jägermann v úvodu knihy výslovně uvádí, že parašutisté měli za úkol obnovit v naší zemi panství fabrikantů a velkostatkářů.“ Podle 4 znalců z Ústavu dějin KSČ J. Novotného, doc. Dr. J. Křena, doc. Dr. J. Doležala a dr. Aleny Hájkové a pracovníka VHÚ v Praze na Žižkově dr. Jana Tesaře „byly překročeny meze věcné kritiky… nepodloženou apriorní koncepcí, která je v zásadním rozporu s objektivním historickým bádáním.“ Uvedené skutečnosti jsou schopny snížit důstojnost, čest a vážnost nejen samých pamětníků, ale i jejich blízkých příbuzných, zejména jejich rodičů. Jako svědci proti nepravdivým tvrzením jsou uvedeni Josef Švadlenka, Josef Mísař, Anna Hájková z Trnové, Zdeněk Gold (bývalý velitel Vojenské radiotelegrafické ústředny), E. Strankmüller, bývalý vedoucí ofenzívního zpravodajství MNO, F. Fryč, bývalý vedoucí šifrovací služby MNO, Jaroslav Bayer ze Starého Hradiště u Pardubic a Josef Čábela z Havlíčkova Brodu. Kniha záměrně snížila význam západního odboje. Vyšla roku 1960 (4 roky po XX. sjezdu KSSS), kdy byla velká část účastníků tohoto odboje ještě ve vězení, jak dosvědčují Z. Gold, Zdeněk Rohlena, Ing. Václav Paleček, JUDr. Karel Janoušek, vicemaršál RAF a E. Strankmüller. Žaloba podepsaná JUDr. A. Tichým a Ing. Č. Šikolou byla zaslána také v kopii předsedovi NS ČSSR a redakcím Rudého práva, Práce, Lidové demokracie, Svobodného slova, Mladé fronty, Pochodně a Záře, kde měla vyjít omluva. Žalující vyzvali žalované, aby požádali ministerstva kultury a školství, aby kniha „Údolí výstrahy“ byla vyřazena z veřejných a školních knihoven. V příloze byly uvedeny úryvky z knihy F. Ťopka a předmluvy J. Jägermanna.

            J. Jägermann (tehdy na adrese Pardubice, Třída Míru 71) se k žalobě vyjádřil dopisem Okresnímu soudu v Pardubicích z 13.6.1968 o rozsahu 2 stran, kde žalobu zpochybnil, neboť „v žádném případě jsem při psaní předmluvy nevycházel z úmyslu dotýkati se cti a pověsti odbojářů a parašutistů, naopak jsem se domníval, že napsáním knihy budou jejich činy zvěčněny a budou sloužit cti našeho kraje.“ Do předmluvy se promítlo jeho politické stanovisko o dvou politických směrech našeho odboje. Protože není odborným historikem, mohl být subjektivní. „Vycházel jsem a vycházím z práva každého na svobodu myšlení… a domníval jsem se, že tímto stanoviskem se odliším od románového zpracování.“ A dále: „Moje svědomí mi nedovoluje přijmout názor žaloby, že bych se chtěl dotknout cti parašutistů jako komunistický odbojář. Kdyby však přesto soud uznal, že moje předmluva je v rozporu s historickou pravdou, rád se omluvím.“

            Druhý ze žalovaných – vedoucí redaktor „Východočeského chemika“ F. Ťopek (tenkrát bytem Pardubice – Polabiny, Prodloužená ul. čp. 223) zaslal 24.6.1968 „přípravný spis odpůrce“ navrhovateli Ing. Č. Šikolovi (bytem Malá Skála 95, o. Jablonec n. N.). Ťopek zastupovaný advokátem JUDr. M. Košťálem uváděl na svou obranu citáty ze své knihy                  o „statečných a odvážných chlapcích“ a uvádí historické prameny, jichž používal, např. spisů SILVER A a B, ANTROPOID, spisů „Bartoš“ a „Gabčík – Kubiš“ z VHÚ v Praze, spisu „Ležáky“ ze Státního archivu v H. Studenci, spisů „Aschenbrenner“, „Hanauske“ a „V. a H. Krupkovi“ od MLS v Chrudimi, spisů „Čurda – Gerik“ od MLS v Praze aj. Píše dále m.j.: „Poukaz na persekuci parašutistů ze Západu po roce 1948 nemůže nést důsledky již vydané knihy z roku 1960, tedy po 12 letech.“ Ťopek mluví o svém honoráři 5 tisíc Kč a lektorování Ústavem dějin KSČ v Praze (dr. V. Pekárek) a pracovníkem VHÚ v Praze (dr. J. Tesař). Kniha byla nedlouho po vydání zcela rozebrána.  4/  Navrhovatelé by měli specifikovat, kterým výrokem či větou byla dotčena jejich čest a příčinnou souvislost s újmou na osobnosti. Autor upozornil – poučen svým právníkem – že před účinností občanského zákoníku (t. j. před 1.4.1964) nebyla zákonem upravena ochrana osobnosti ve smyslu par. 11, jenž nemůže k roku 1960 (tj. vydání knihy) být použit zpětně!

            Žalobci se 4.7.1968 vyjádřili k oběma stanoviskům F. Ťopka i J. Jägermanna. Znovu označili knihu za „pomlouvačnou a tendenční“ a uvádějí v tomto smyslu řadu citátů, např. ve IV. kapitole o SILVER A (s. 40), kde je líčeno, jak důstojník čs. zpravodajské služby prodává zájmy národa britskému majoru Youngovi, a tedy britské politice. Žalovaný Jägermann alespoň připouští právo na zadostiučinění, ale „kuriosně tvrdí, že city parašutistů budou sloužit cti kraje“, jejž zastupuje jako poslanec v NS. Na adresu F. Ťopka je třeba uvést, že z jím uvedených pramenů čerpali i jiní autoři, z nichž někteří dospěli k objektivním závěrům, jiní dokonce k apoteose parašutistů jako nejlepších synů národa (např. film J. Sequense „Atentát“). Nedávno dostali odbojáři ze Západu nejvyšší státní vyznamenání. Žalovaní chtějí uměle protahovat spor individuálním prokazováním u újmě na cti. „Objektivní skutečností je, že všichni žalobci najednou, ačkoli jim nic nebránilo v podání individuálních žalob každým zvlášť… Občan má subjektivní právo na ochranu své osobnosti.“ Je citován výrok Doc. JUDr. Josefa Eliáše z časopisu „Právník 1968“ (s. 196): „V socialistickém státě může dojít k neoprávněným zásahům jen nejvýše ze strany zaostalých jednotlinců.“ K vyvolání sankcí stačí i pouhé ohrožení cti, odpovědnost je zde objektivní, zavinění se nevyžaduje. Urážka na cti byla protiprávním úkazem vždy, nejen až po vydání občanského zákoníku č. 40/1964. Antisemitismus před 1.2.1964 by zůstal antisemitismem. Protiprávní čin byl spáchán roku 1960, tj. v době, kdy poškození proti němu byli bezbranní. To, že kniha byla rozebrána, není důkazem její pravdivosti. Protokoly o procesu se Slánským a Mein Kampf měly také čtenářský úspěch. Jejich samotná existence představuje protiprávní skutečnost. Kniha „denně, trvale a bez časového omezení snižuje čest národních hrdinů.“ Pod stanoviskem je podepsán JUDr. Antonín Tichý.

Celý článek naleznete ve Zprávách KPP 5-6/2020