Zveme Vás
21.04.2024 07:50
Alejí klenů kolem rybníků
Krucemburk – Staré Ransko – Ždírec n. Doubravou. Délka 7 km. Odj. 7:53 ČD. Návrat 14:00, 16:06 ČD. Ved: Květa Janáčková. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
21.04.2024 07:55
Meandry Struhy
Veselí - Lepějovice - Meandry Struhy - Bílý kopec - Kokešov – Opočínek. Délka trasy 8 km / 13 km. Odjezd 7:58 ČD, návrat 12:47 / 15:15 Bus MHD č.15. Ved: L. Kvapilová. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 07:50
Krajinou evropského rozvodí Labe - Dunaj
Čachnov – Zámecká studánka – Karlštejn - Svratka. Délka trasy 7,5 km. Odjezd 7:53 ČD. Návrat Bus + ČD 16:02. Ved: J. Votrubová. Turistická vycházka týmu B. Pro pomalejší členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
28.04.2024 08:35
Zřícenina hradu Rýzmburk
Olešnice /okr. Náchod / - Rýzmburk - Starkoč . Délka trasy 14 km. Odjezd 8:35 ČD, návrat 17:17 ČD. Ved: L. Černíková. Turistická vycházka týmu A. Pouze pro členy Klubu přátel Pardubicka.
typ akce: Turistické vycházky
04.05.2024 14:00
Pardubická náměstí - trolejbusový výlet do historie
Masarykovo nám. – nám. Jana Pernera – nám. Legií – nám. Dukelských hrdinů – Zborovské nám. – nám. Republiky – Smetanovo nám. – Schwarzovo nám. – Komenského nám. – Pernštýnské nám. – Lázně Bohdaneč
Historickým trolejbusem Škoda 9Tr.
Sraz účastníků na zastávce MHD Třída Míru (u záchodků).
A zejména pro ty nejmenší: cestou zastávka na BOŽÍ ZMRZKU.
Jízdné ve výši 50 Kč se platí při nástupu do trolejbusu.
typ akce: Výlety do historie
Archiv aktualit
Josef Pírka o své návštěvě Ruska v červnu 1907
(z jeho vzpomínek část 5.) Otevíráme již popáté modrý sešit vzpomínek fotografa J.Pírky (1861-1942), abychom si přečetli na stranách 52-62 jeho vylíčení návštěvy Ruska v roce 1907. 80 letý fotograf o ní vyprávěl JUDr.M.Mládkovi v prosinci 1941.
"Na pozvání hraběte Josefa Gížického na panství Novosilica gubernie Podolsk-Volyňské ku zhotovení obrazů jeho koní a do Proskurova na dostihy neboli skačky odejel jsem v doprovodu svého asistenta a vyučence Julia Koníčka dne 7.června večerním rychlíkem o půl deváté přes Krakov do Lvova až na hranice Podvolyňska. Na hranicích na peróně mě očekával žid Mandel, který převzal má zavazadla a pasy k prohlídce. Na stanici pohraniční k mému překvapení jsem pozoroval plno ruských četníků. Jel jsem celou noc, druhý celý den (v Rusku) až v noci k 11 .hodině jsem přijel do Proskurova. Na stanici v Proskurově mě očekával hrabě Laščenko a sekretář hraběte Gižického. Po představení mě páni uvedli do restaurace, kde mi byl podán čaj. Potom jsme sedli do připraveného povozu, který nás odvážeKdo KONTRÉ KLUBU, kde jsem byl ubytován. Druhý den jsem byl uveden k hraběti Rummerskirchovi, který mě laskavě přijal a byl jsem pod jeho ochranou. Hrabě mě uvedl do stájí hrab.Gižického k prohlídce koní. Odpoledne jsem odjel se svým izvozčíkem na dostihy.
Závodní dráha v Proskurově učinila na mě velký dojem. Zde byly postaveny stáje pro 70 koní. Zároveň obchod sedlářský k opravě jednotlivých věcí a prodávala se tam sedla atd.
Obecenstvo bylo čistě ruské, polské, pravoslavné. Žid neměl přístupu. Soustředění ruské a polské šlechty bylo velkolepé, taktéž aristokratické dámy. Opravdu kostýmy dam byly povětšinou z čínského a japonského hedvábí. Pozoroval jsem mnoho důstojníků ruských, kteří se zúčastnili rusko-japonské války, jak od kozáckého jezdeckého pluku i pluku husarského. Tito důstojníci hovořili rusky, polsky i francouzsky. Výchova v ruských rodinách byla též vedena ve francouzské řeči.
Před zahájením dostihů jako praeses se objevil na soudcovské tribuně hrabě Gížicky. A v posledním okamžiku byl očekáván příjezd generála kozáckého pluku. Nyní se objevil v pětispřežním povoze v doprovodu několika dam a pobočníků-důstojníků. Přivítání bylo velice upřímné podáním ruky a obejmutím a políbením na tváře. Civilní kapela hrála ruskou hymnu a přitom jsem pozoroval, že dotyčný kapelník přitom zpíval a pak jsem slyšel, že mluví česky. Při přestávce jsem se jako Čech k němu hlásil, což ho velice mile překvapilo. Průběh dostihů byl znamenitý, starty byly výborné. Den byl jasný, takže mně bylo možno žhotoviti momentní snímky. Každého dne byl na závodišti trening koní, kterého jsem se vždy zúčastnil.
Mezitfm hrabě Gižicky odjel a byl několik dní pryč. Stravoval jsem se u hr.Rummerskircha. Před diner byla podávána vodka, na což jsem nebyl zvyklý. Celá hraběcí rodina připíjela na zdraví několik skleniček vodky, na což jsem si také zvykl. Polévka byla hovězí, podávaná při třetím chodu. Však k mému překvapení byla studená, bylo v ní mléko a celá zelená (jako s žabincem). Jedl jsem, co mně bylo podáváno. Pak přišla mořská ryba celá a podávány byly jednotlivé díly. Pak pausa, paní hraběnka i dítky si zapálily cigaretu a po vykouření jich se pokračovalo v jídle. Začalo se skopovým masem, pak jiné (hovězí), po rybě moučník, puding. Jedno dítko byl student na vysoké škole v Kyjevě, dcery 2 asi 10-11 let, celkem 3 synové, všichni - i dcery - kouřili.
Večer jsem byl zván k večeři a potom uveden do tzv.Offizierszimmer. Tam byl podáván výborný čaj, bílý chléb a máslo. Zasedalo tam plno Čerkesů, to byla stráž hrab.Gižického, mnoho komorníků a komorných. Mezi nimi byla jedna Vídeňačka, od hraběnky Orlovské, pak od Potockých aj. 12 Čerkesů byla stráž daná carem hr.Gižickému-jízdní stráž. Kasárna měli v Novosilici. Strava od Gižického, plat od cara. Ke svému překvapení jsem pozoroval, že pijí čaj jako u nás pivo-5-7 sklenic.
Vždy po dostihách měla šlechta svoje diner a po diner v sále byl ples, zde hrála zmíněná kapela s českým kapelníkem. U vchodu do sálu a KONTRÉ-KLUBU byla stráž Čerkesů v plné zbroji. Jelikož jsem byl s nimi znám, beze všeho jsem měl přístup podívat se na tanečníky do sálu. Také jsem viděl židovský tanec, šlechta napodobila židovský tanec. To bylo provázeno smíchem a vtipem na židy. Zpívali po židovsku, váleli se po zemi. Pilo se jen samé šampaňské.
Dostihy byly v týdnu několikrát odpoledne. Když byly šlechtické povozy pro panstvo připraveny před odjezdem na závodiště, jeden drzý žid - ačkoli dotyčný šlechtic již seděl ve svém kočáře - nabízel hraběti svůj povoz. Hrabě odmítl, stále a stále stál na stupátku a nechtěl se z místa hnout. Nad drzostí žida byl hrabě již rozčílen a svým hecpajčem hlava-nehlava jej spráskal.
Na závodišti jsem pozoroval mnoho pravoslavných i našich katolických kněží, kteří byli pozdravováni veškerou šlechtou i důstojnictvem, mile a srdečně jim líbali ruce. Mimo dostihy v Proskurově pořádala šlechta honební distanční jizdu. Start byl na závodišti, kde se zúčastnila společnost v počtu as 30, mezi nimi i dámy. Továrník pan z Dachovských mne vybídl, abych poznal tuto určenou dráhu. Dal mi k dispozici svůj povoz. Prodělal jsem tuto cestu kočárem opravdu k mému úžasu, jak těžká byla tato dráha s veškerými překážkami. Mezi touto distanční jizdou jsem zpozoroval více pádů na překážkách. A již se pak blížili na luka, která byla dosti hlubokou půdou. Na této louce byla zahrada s vysokým plotem, avšak dva stromy u plotu vadily tento skok brát. Tedy někteří jezdci se obrátili na majitele zahrady a žádali odstranění stromů. Žena s pláčem nechtěla stromy nechat porazit a vymlouvala se, že muž není doma. Po chvilkovém dohadování přece svolila, a to za jistou peněžitou odměnu. Pak byly stromy ihned poraženy a kurážní jezdci šťastným skokem překonali tuto překážku. Mým cílem pak bylo, abych se co možná dostal kočárem k finiši na té závodní dráze. Finish byl v plné dostihové jízdě, 1., 2. a 3. dostávali ceny.
Druhý den jsem očekával hraběte Gižického k rozmluvě. Během dopoledne jsem byl přijat k audienci, kde mi hrabě určil druhým dnem ráno časně, že mi dá k dispozici povoz na cestu na jeho panství Novosilica. Ptám se hraběte, jestli vede až na panství silnice. Usmál se a řekl mi: "Mně se zdá, pane Pírka, že se cesty obáváte?" "Nikoliv, pane hrabě." "Ano, silnice jde, jde-a já přijedu až večer za vámi."
Druhý den ráno jsem se vydal na cestu as kolem 6.hodiny, sedl jsem se svým asistentem a hraběcím komorníkem do 5 spřežního kočáru. Ano, z Proskurova byla silnice, kde jsme jeli as půl hodiny po silnici. A pak silnice končila. Nezbylo nic, než že jsme musili jeti pustou krajinou. Mezi jízdou jsem pozoroval tu a tam koně, zdechlého, kůže stažená, sta havranů byla na něm. K svému překvapení jsem pozoroval, že půda, kudy jsme jeli, byla v měsíci červenci neosetá. Jedu stále v plném trysku, kopec nekopec, nízké lesíčky zakrnělých stromů, nepřišel jsem ani na jednu vesnici. Jenom v dálce jsem pozoroval několik Čerkesů, kteří na cizím pozemku zajímali dobytek. Bylo již odpůldne, přišli jsem na 1 vesnici, která měla krásný ruský kostel s pěti kopulemi, měl jsem sto chutí si udělat obrázek. Komorník mi však radil, abych tak nečinil. Zastavili jsem v krčmě, kde se objevil žid v kaftanu, a v šenkovní místnosti jsem zahlédl obraz cara a carevny a bylo naší povinností se obrazu poklonit. Koupili jsme láhev vodky, zaplatili, měli jsme dostat drobné zpět, ale žid nám již nic nevrátil.
Po cestě jsme okusili vodku a přijížděli na panství hr. Gižického. Zpozoroval jsem na poli-snad proso-kde srpem prováděli žně. Poklasný byl na ruském malém koníku a v ruce měl dlouhou knutu. Tito lidé pracovali denně za 21 kopejek při černém kusu chleba. Do zámku jsem přijel o půl čtvrté, jelo se furt marš. Komorník mně tam vykázal pokoj k obývání, ihned jsem vybalil stroje a šel se rozhlédnout do parku. Zároveň jsem použil dobrého osvětlení a tu a tam učinil několik parkových pohledů. A již se stmívalo a byl mi podáván čaj s bílým chlebem a máslem. Osvětlení bylo petrolejovou lampou. Po večeři se objevil lokaj, který mi hlásil, že pan hrabě přijel. A že si přeje, abych se k němu dostavil.
Ptal se mě hned, jakou jsem měl cestu, řekl jsem, že ta silnice byla opravdu krátká. Zasmál se. Po všem vyjednávání ohledně jeho přání pokud šlo o fotografování: veškeré interiéry zámku, různých koní a hříbat-měl svůj chov plnokrevných koní. Mimo to měl smečku psů,. . . . / nečitéIné-pozn. J.K./, honebních, pořádal též hony na jelena. Ráno časně byla mi vykázána místnost pro temnou komoru vinný sklep. Šteláže na víno tam sice byly, ale víno žádné, jen rozbitá láhev. Musím říci, že večer, když jsem přišel s asistentem do místnosti, byli jsme hned plni blech, bylo jich jako máku. Brzo jsem vstal, nevyspalý, a hned jsem šel fotografovat. Blechy jsme házeli do lavoru, deky jsme vyhodili na chodbu. Fotografoval jsem koně, interiéry i momentky. Hrabě je na koni, fotografoval jsem ho se smečkou psů, měnil stále koně, bral jsem jej i různě ve skoku. Takto to utfkalo až do poledne, a po obědě se pracovalo dále až do poslední desky. Bylo půl čtvrté, hlásil jsem hraběti, že mi došly již desky. Nadělali jsme 40 přijmutí 18 krát 24 a že jsem odhodlán jistě jet do Proskurova, že jsem již 4 neděle mimo dům, že je třeba desky vyvolat. Hrabě je udiven, že chci odjíždět a řekl mi, že mě chtěl vzít do Moskvy i do Petrohradu, kde mě chtěl představit ruským velkoknížatům a desky že v Petrohradě obdržím. Já však pozvání zamítl a prosil, aby mi povoz dal připravit k odjezdu. "Když to jinak není možné, pane Pírka, tak vám přeji šťastnou cestu" a rozloučili jsme se.
Po chvíli se objevil kočár s 5 koňmi, hrabě mi nechal vyplatit 100 rublů na cestu a vydali jsme se na cestu do Proskurova. Večer v 9 hodin jsem tam přijel. Ihned jsme pakovali a požádal jsem hr. Rummerskircha o povoz, abych druhý den kurýrním vlakem odjížděl na rakouské hranice. Při pobytu těch 4 neděl v Rusku byl jsem též pozván do Jarmolínku k hraběti Potockému."
